Zadání domácího úkolu

Vyberte si jednu z osobností, kterou jsme letos probírali, a napište mi příběh jednoho dne jejího všedního života, který tu ve škole strávila. Rozsah minálně 10 palců před uložením, maximum 40 palců.

Vypracování

Dobrý den, madam,
inspiraci neporučíte, tak předávám příběh, který mě napadl a který jsem muela vypsat, byť bych k němu v jiných dnech měla jistě sama plno výhrad. :)

*********

Nimrandir Elénére se zavrtěl. Měl nepříjemný pocit, že se spolu se svou gumovou kachničkou nachází na pekáči, který někdo už před notnou chvílí strčil do trouby v hradní kuchyni. Nespokojeně si odfrkl, což ale způsobilo, že mu část plnovousu vlétla do levé nosní dírky. Rozčileně otevřel jedno oko, aby ho okamžitě zavřel. Nepříjemně mu do něj zasvítilo ostré ranní slunce. A pak konečně naběhlo myšlení geniální mysli na nejvyšší obrátky. Nepeče se, to už věděl jistě, gumová kachnička v jeho ruce byla chladná. To jen ranní slunce mu svítilo na obličej silou, jakou může mít jen to jarní, dokazující svou sílu a nadšení, že může budit spáče, jakým byl i ředitel bradavické školy čar a kouzel. Otočil se na druhý bok, ale netrvalo dlouho, když ho z klimbání vyrušil odporný rachot. Opět jedním okem pohlédl k místu, odkud se zvuk ozýval a zděsil se, okno se div nevysypalo pod náporem sov, které se zvenčí dožadovaly vstupu a tlačili se jedna přes druhou s nespokojeným ťukáním do okenních tabulek a škrábáním na parapet.
„No dobrá, už jdu…“ zabručel si pod vousy Nimrandir a nejistou chůzí rozespalého člověka došel otevřít okno. Toho rána se už nemusel česat, protože tak rozčepýřené vlasy, které mu na hlavě zůstaly po průletu sov zvenčí, by učesalo snad jen kouzlo v kadeřnictví na Příčné ulici. Hnízdo na hlavě se podobalo uměleckému dílu, až na jistou stopu, že nebylo česané lidmi, ale ptáky. Na tu se ale pana ředitele neptejte.
Sovy svědomitě naskládaly své pergameny do vysoké, gravitaci popírající pyramidy, která zabrala polovinu stolu. Na tu druhou se sovy usadily a vzájemně si štěbetáním vyměňovaly nejčerstvější novinky ze světa kouzelníků a jejich doručovatelů. Ředitel došel ke křeslu a unaveně na ně dosedl. Přes křivolakou směsici pergamenů, balíčků a svitků sotva viděl ke dveřím své pracovny. Po jednom začal nově došlé zásilky studovat a třídit.
„Hm, nabídka na brigádu, to tak, už teď nemám čas, natož někde dohlížet na lenošivé mladé čaroděje, kteří nevědí, co je to opravdová práce…“ Kříklavě žlutý pergamen skončil v proutěném koši na odpadky. Dále vzal do ruky balíček, zatřepal s ním. Zevnitř se ozvalo nadávání, takže jen díky němu si Nimrandir všiml, že v balíčku jsou propíchané dýchací otvory. „Co to, u Merlina, je?“ zvědavě balíček z jedné strany opatrně rozbaloval, dokud si nebyl jistý, že už uvidí bezpečně dovnitř. Než se však stihl podívat, z balíčku se vytrčila malá pěstička a praštila ho do zkoumajícího oka. Ředitel balíček v úleku odhodil, než se trochu vzpamatoval z překvapení. Neobešlo se to bez slov, která nelze v žádném případě opakovat. Z natrženého balíčku mezitím vylezl malý, ale vysoce rozčilený trpaslík a schoval se do stínu pod postelí. Nimrandir zdvihl balíček a vytáhl z něj ještě dopis, který říkal:
„Nimouši, seš starej kámoš, tak ti dávám darem něco, co tě zaručeně vždycky včas probudí. Tendlenc trpajzlik je trénovanej na ranní vstávání. Jak nemá v půl vosmý svoji snídani, dělá takovej randál, že by to vzbudilo i mrtvýho na krchově. Tak ho doufám voceníš. Kdyby ne, tak ho prosimtě vrať, trvá to dlouho, než se trpajzlíci něco naučej.“
Ředitel dopis odložil a řekl si, že takový budíček si jeho kamarád od Prasečí hlavy klidně mohl odpustit. I když byla rána někdy krušná, nikdy se neopíjel a za to, že nevstával rád, nemohl. Teď aby každý den krmil nejen sebe, ale ještě toho kostnatého prevíta zpod postele. Zamručel a četl další a další dopisy. Ve většině po něm někdo něco chtěl, jak jinak. Zvykl si, že takový už je každý den od doby, co přišel na školu. Samá práce, samé stížnosti, žádosti, rozčilení, nespokojenost. Někdy měl chuť se na to všechno vykašlat a zmizet někam na hodně dlouhou dovolenou. Dotřídil poštu, některým sovám zaplatil poplatek za donášku novin a časopisů, jiné nechal osvěžit. Když za oknem zmizela i poslední sova a stůl byl prázdný, Nimrandir zavřel okno, koutkem oka pohlédl do stínů pod postelí, odkud se ozývalo hlasité pochrupování, a vyšel z pracovny ven.
Na chodbách musel prodiskutovávat kde co, někdy měl pocit, že má na čele transparent: „Ředitel – ptejte se na co chcete“, protože dotazům a radám jako by nebyl konec. Vůbec si neuvědomil, když vyšel z hradu na obvyklou ranní pochůzku do lesa a zpět, že šel bez snídaně. Jestlipak i v lese bude něco, co bude muset on, slavný ředitel školy, řešit? Chmury a jistou unavenou mrzutost mu ovšem brzy rozptýlila vůně svěží trávy a krásné mráčky na obloze. V jednom poznal i svou kachničku. Sáhl do kapsy hábitu a… kachnička tam nebyla! Že on ji zanechal zapomětlivě na pospas tomu příšernému „trpajzlíbudíkovi“? Vrátil se raději do hradu a kachničku zachránil dřív, než jí ten spáč pod postelí mohl nějak ublížit.

V lese se naštěstí toho dne nic nepotřebovali, pracovníci si hleděli svého a vlastně si tam připadal navíc. Proto se ještě před polednem vrátil do hradu. Řekl si, že se konečně nají, v žaludku už mu kručelo. Když ve Velké síni usedl s talířem polévky, slyšel z dáli, jak si studentky Zmijozelu šuškají: „Podívej, je sotva po snídani a pan ředitel už má zase hlad, takhle budeme mít brzo v ředitelně kachničku a čuníka…“ Pak si ale zřejmě uvědomily, že šepot se v téměř prázdné místnosti nese víc než v místnosti plné a raději odešly. Rozmrzelý Nimrandir do sebe naházel polévku, z hlavy ne a ne dostat představu prasečího úsměvu.

Protože už neměl moc nálady na to jednat s dalšími obyvateli, co budou hned, jak ho uvidí, jako nějakým kouzlem chtít to či ono, vzal si ze starého kumbálu potřebné věci a šel do opuštěné části hradu spravovat praskliny a trhliny ve zdech, které kdyby on pravidelně nezadělával klasicky po mudlovsku maltou, asi by jim všem hrad spadl na hlavu. Někdy si říkal, že mladí kouzelníci až příliš spoléhají na svoje hůlky, a ztrácejí soudnost a rozum. Magické hole, to je ale jiná věc, ty měl pan ředitel moc rád. Zbytek dne strávil spravováním hradu a toužebnými sny, jakou hůl by si, kdyby měl čas, zkusil vytvořit a jak by si ji ozdobil.

Večeři snědl v rychlosti, ještě si stihl vzpomenout na poledního čuníka, než se odebral do své pracovny. Tam našel trpaslíka, jak skotačí v jeho VLASTNÍ posteli, jak z polštáře rozhazuje peří do vzduchu a jak si to očividně radostně užívá. V první chvíli ho napadlo trpaslíka chytit, vyhodit ho daleko z okna, bez ohledu na to, že je ředitelská pracovna vysoko nad úrovní přízemí. Ovládl se však, trpaslíka chytil a šoupl ho za dveře, aby si šel někam po svém chodbami hradu. Rozhodně nestál o to, aby ho někdo budil dřív, než si konečně aspoň chvíli odpočine. Spánek byl jedinou dobou, kdy nemusel řešit starosti nad chodem hradu a nad tím, aby všem jeho obyvatelům nespadl na hlavy. Vyndal kachničku z kapsy hábitu, jemně ji otřel a uložil do postele, v níž si před spánkem pomocí kouzla Reparo spravil ložniny. Netrvalo dlouho a pan ředitel tvrdě spal, takže už neslyšel slabé zvuky funění a pérování, jak se trpaslík z chodby snažil vyskočit na kliku dveří do ředitelské pracovny.