Zadání domácího úkolu

Jak všichni víme, madam Pomona Prýtová pomáhala ochránit Bradavice před Lordem Voldemortem a jeho stoupenci. Dále víme, že na její místo nastoupil Neville Longbottom.

Proč a kam odešla? (Vymyslete.)

Nezapomeňte se přidržet doporučené délky dané školním řádem.

Vypracování

Profesorka Prýtová konečně dokončila obnovu skleníku č. 2, který byl po té ohavné bitvě úplně zdevastovaný. To ovšem byly nejen skleníky, hrad sám jevil stopy nedávných krutých bojů, tráva na školních pozemcích i Zapovězený les nejinak. Když se na to Pomona musela každý den dívat, jak se pochroumaná příroda jen pomalu vrací ke své přirozené bujarosti a svěžesti, ten pohled jí trhal srdce. V Bradavicích už pracovala tolik let, že cítila téměř mateřskou lásku i k těm rostlinám, které bitvu s Pánem zla a jeho stoupenci nepřežily. Vrba mlátivá, vzácný exponát, který sháněla opravdu složitě, když ji o to Albus s laskavostí sobě vlastní požádal, jen schlíple stála a nepohnula jedinou větvičkou, korunu nahnutou až k zemi jakoby v gestu smutku. V tu chvíli se Pomona snad poprvé cítila opravdu stará, opravdu vyčerpaná. Rostliny byly odjakživa její láskou a stejně tak Bradavice, z obojího čerpala sílu. Jenže teď už nikdy nebude škola taková, jakou ji znávala, taková, aby se v ní cítila doma.
Otřela si ruce do zástěry, která nesla letité stopy po práci ve skleníku a znovu si přečetla pozvánku, která jí před týdnem přišla. A najednou měla chuť tu práci vzít, dělat zase něco jiného, než na co byla zvyklá, stejně už to nikdy nebude stejné. V hlavě jí zavířila myšlenka, kdo by mohl přijít na její místo. Jistě, Neville Longbottom, nadaný a nadšený adept bylinkářského umění! Po dlouhé době se jí na tváři objevil drobný úsměv. Dost přemítání, je čas pustit se do zařizování a do velké změny.

***

„Madam Pomona Prýtová? Moc rád Vás znovu potkávám!“ zaslechla bývalá profesorka bradavické školy, když po chvíli čekání na vrátnici u Sv. Munga přišel postarší kníratý čaroděj, aby ji uvítal v její nové práci. Pousmála se a souhlasně přikývla: „I já vás ráda vidím, Padriku, je to už pěkná řádka let, co jsme se potkali naposledy.“
„To ano, budeme mít co probírat, ale teď pojďte prosím se mnou, hned vám ukážu, kde budete mít své království.“ Vyzval Padrik Doudlewood Pomonu, aby ho následovala chodbami nemocnice.
„Jsem rád, že tou novou odbornou posilou budete právě vy, však uvidíte…“ otevřel muž dveře do Oddělení s dlouhodobými úrazy a potížemi způsobenými transfigurací. „Kdo by si byl pomyslel, že tu, na oddělení plném podivných zvířat, budeme někdy potřebovat odborníka na rostliny a bylinkářství, že?“ Pousmál se Padrik a podržel Pomoně dveře, aby mohla vejít dovnitř.

Na oddělení spatřila něco, o čem vždycky jen četla, opravdového herbomága! Vlastně tři. A bohužel opravdu nepovedené. Jedna žena, místo aby se proměnila v krásnou útlou břízu, měla vlasy jako březové větvičky, jednu paži lidskou, druhou jako svrasklou starou březovou metličku, prsty se na ní křivily do všech směrů a vypadaly vyschle. Žena se nemohla otočit, protože zbytek jejího těla, od hrudi až k nohám, tvořil březový kmen s tělovou barvou lidské kůže, která se jakoby trochu odlupovala. Další dva nebožáci vypadali podobně nezdravě, všichni tři pak byli postaveni do pěkných truhlíků se svěží hlínou. Herbomágové, čarodějové, kteří se proměňují v rostliny… O tom četla naposled snad jako studentka. Oči se jí rozšířily údivem, pak ale Pomona roztáhla rty v úsměvu, spráskla ruce a pronesla. „No vida, tady si budeme brzo rozumět!“

***

Bylo to už dva týdny, co Pomona začala pracovat na oddělení nepovedeně přeměněných a musela přiznat, že jí ta změna svědčí. Měla zase nové podněty, mohla si splnit dávný sen práce na něčem opravdu nezvyklém. Tři její pololidští, polostromoví pacienti už začali vypadat trochu k světu, i když jejich proměna ustupovala jen pozvolna a výsledky zlepšení se projevily pouhým zjemněním kůrokůže, která byla první den, kdy sem bývalá profesorka Prýtová přišla. Drtila zrovna kořen mandragory do čerstvé masti, když si uvědomila, že se cítí spokojeně. Když měla připravenou mast, kterou bylo potřeba potřít kořeny všech tří nebožáků, když ústa měli ještě téměř zarostlá listím a lýkem, vešla do pokoje s truhlíky.
„Tak jakpak se dnes máte, pane Tobiasi? Cítíte se po téhle medicíně lépe?“
V odpověď se ozvalo duté zapraskání z míst, kde měl muž původně ústa, a koruna větví, která tvořila jeho hlavu, se zakomíhala.
„Dobře, tak vám dáme další dávku, ať jste brzo jako rybička, i když… raději prostě jen zdravý.“
Pomona Prýtová byla sama zvědavá, jak dlouho se budou její svěřenci léčit a jakých úspěchů dosáhnou, herbomágové už se celá staletí neobjevovali, rozhodně ne takoví, o kterých by se obecně vědělo. Cítila se v zaměstnání dobře, protože věřila, že dělá něco užitečného. Něco, co za sebou zanechá výsledky, které nikdo nezničí mávnutím hůlky tak, jako její milované rostliny a skleníky v Bradavicích.