Zadání domácího úkolu
Jak jste se o rostlinku během 14 dnů starali? Co vše ke svému zdárnému růstu potřebovala? Přežila Vám? Co si myslíte, že je to za magický druh byliny?
Minimálně 3 palce.
(Vše si samozřejmě vymyslete.)
Vypracování
Deník pěstování aneb Jaké záludnosti jsem se svou první rostlinkou stihla zažít
- 9. 2024
Dnes jsem měla svou první hodinu Bylinkářství, na jejímž konci jsem si, jako ostatní, vzala z tajemné bedínky svou rostlinku. Byla docela maličká. Sotva jí vylézal první pravý lísteček. Chudák, nebyla ani v pořádném květináčku, a tak mé první kroky mířily do naší společenské místnosti. Nevěděla jsem si rady, ale tu zasáhla má patrnka Freya:
„Počkej, to vyřešíme! Já mám květník a Prin má zeminu, že jo, Prin?”
Mezi touto událostí bylo vidět, jak se v pozadí Em cpe vším možným občerstvením, které v kolejním pokecu máme k dispozici. Sledovala jsem poletování s rostlinkou v ruce a snažila se v situaci zorientovat. Nakonec ale vše dopadlo dobře a rostlinka našla svůj nový domov - na mém malém stolečku hned vedle postele. Dopřála jsem jí pořádnou závlahu a už bylo na čase jít spát.
„Tak mě hlavně nezahnabi. Víš, že bych něco měla už umět. A když budeš spolupracovat, budu se o tebe starat. Domluveno?”
Zeptala jsem se rostlinky se zívnutím a už mi ztěžkla víčka. Zdálo se mi o obrovské kouzelnické fazoli, která mne odváděla vzhůru k dobrodružstvím.
- 9. 2024
Ráno jsem se natěšeně probudila, abych zjistila v jakém stavu rostlinka je. Nepozorovala jsem na ní žádné změny, a tak jsem jen zkontrolovala zda má pořád vlhkou půdu a vrhla se vstříc hradnímu životu. Vrátila jsem se úplně unavená a zapomněla zkontrolovat stav své rostlinky.
„Brou,” bylo jediné, co jsem zamumlala z polospánku.
- 9. 2024
Vzbudila jsem se tentokrát výjimečně vážně brzy. Sedla jsem si na postel a promnula si oči. Když tu jsem zděšeně zjistila, že jeden z lístků na rostlince… žloutne. Sice sotva patrně, ale žloutl! Popadla jsem květináč a bez váhání vtrhla do vedlejšího pokoje. Rozcuchané vlasy i nevyčištěné zuby jsem ignorovala. Tady šlo o život!
„Holky! Holky! Holky!!! Mám problém,” spustila jsem rázně na poplach, za který jsem si vysloužila pár nevrlých pohledů a přistál na mě jeden z polštářů. Jenže ani to mne neodradilo.
„JDE O ŽIVOT!” Vytáhla jsem největší kalibr z rukávu a v tu ránu jsem měla veškerou pozornost. „Tak kytka pomalu ŽLOUTNE!”
Na rostlinku v mé ruce se upnulo hned několik očí.
„Ale prosím tě. To se ti jen zdá. To bude tím šerem. Jdi spát a NÁS NECH TAKY.”
„Jdi za Freyou, patronče!”
„Nebo ne, jdi zpátky do postele. Kytka do devíti přežije,” se zívnutím mumlala poslední z děvčat.
Chvíli jsem vyčkávala, zda se mi bude někdo skutečně věnovat, ale jakmile se začalo ozývat opětovné jemné chrápání, zavřela jsem za sebou zase posmutněle dveře. Věděla jsem, že už bych neusnula, a tak jsem se odebrala do ztichlé společenské místnosti. Cpala jsem do sebe jednu ze sušenek, které zbyly z předešlého dne a utápěla se ve svém zoufalství.
Najednou ale přišel Pitrys a vyptával se, co se stalo, že jsem tak brzy vzhůru. Že prý by býval i on sám spal, kdyby ho nevzbudil jeho žabák. Vyložila jsem mu proto svůj problém. Vypadalo to, že poslouchal pečlivě. Pak se zadíval na květináč.
„Ukaž mi to. Snad s tím něco vzmůžu,” předala jsem mu své „miminko” s maličkou nadějí, že společně najdeme řešení. „Vždyť je to Třemdava! Ta tolik vody nepotřebuje,” vysvětloval mi. „Nech jí dneska na sluníčku a bude dobrá.”
Při poslední větě měl najednou mé ruce kolem svého krku. Oba jsme tím byli natolik zaskočení, že jsem si od něj s rozpaky vzala květináč a s tichostí myšky raději opustila společný prostor.
„Takže Třemdava jsi,” pronesla jsem s výdechem při sedání si na zpět na svou postel. Otevřela jsem okno, aby dovnitř mohlo proudit co nejvíce slunečního světla, pohladila ten žloutnocí lísteček, a pak už mne opětovně pohltil hrad.
- - 14. 9. 2024
Tyto dva dny jsem se jen tiše modlila, aby se rostlince minimálně nepřitížilo. Dávala jsem si pozor na zálivku, abych to s ní nepřehnala. Sledovala jsem, zda žloutnutí postupuje, zastavilo se či dokonce úplně zmizelo. Květina v těchto dnech nevykazovala žádné změny, a tak jsme si nastavily vlastně společnou rutinu. Ráno jsme se vzájemně pozdravily a večer si přály dobrou noc.
- . 17. 9. 2024
Další dny, které se slili takméř do jednoho. Ovšem s jedou změnou. Po stranách stonku se objevily nové dva lístečky! Od té doby jsem k nim mluvila mnohem častěji. Dokonce jsem se přistihla, že rostlinu hladím. Dávala jsem pozor, aby měla přísun sluníčka, ačkoliv to nechtělo zrovna spolupracovat. Byl dokonce jeden den, který celý propršel. Ale ani já, ani Třemdava svůj boj o život na této planetě nevzdávala. Vlastně jsme si konečně budovaly skutečné pouto.
- 9. 2024
Dnes jsem byla poměrně zklamaná. Třemdava jako by ztratilal zájem o svůj růst a já celkově měla náladu poměrně pochmurnou. Maličko jsem jí po dvou dnech zalila a zašla do společenské místnosti, kde jsem se zabořila do křesla a zachumlala do křesla. Jenže dlouho v klidu jsem nezůstala. Přišla totiž Freya.
„Co tak posmutněle?”
„Ále, ta moje Třemdava ne a ne přirůstat. A to měla takové pokroky zpočátku!”
„A pojmenovala jsi jí? Dala jsi jí jíchu?”
„Myslíš, že jméno jí přesvědčí? A to druhý, o tom jsem ani nikdy neslyšela!”
„Jícha je mudlovský vynález. S tím ti poradím. A jméno VŽDYCKY pomůže.”
Tvrdila to s takovou jistotou, že jsem nad tím skutečně začala přemýšlet. Hmm, Třemdava Vanda… Ne, to znělo divně. Třemdava Bělka, to nezní blbě!, běželo mi hlavou.
„Bude to Bělka,” vyslovila jsem nahlas a Freya se rozzářila.
„Tak jí to jdi říct a já ti seženu tu jíchu. Z kopřiv! Ta je prý nejlepší.”
„Díky, Freyo, jsi nejvíc nejlepšovšejší!”
S nově nalezenou radostí z pěstování jsem se vydalza za Přim… tedy za Bělkou. Tentokrát jsem s ní strávila celý den. Neodvážila jsem se od ní hnout ani na krok, ačkoliv jsem netušila, zda z toho Bělka měla radost či nikoliv.
Freya své slovo dodržela. Večer jsem již své Bělce dopřála drobnou zálivku z kopřiové jíchy a vyčerpáním z celého tohoto zmateného dne usnula.
- 9. 2024
Dnes jsem se probudila s halvou přitisknutou u nočního stolku. Do tváře mne píchala jakási větvička… Hned jakmile jsem si to uvědomila, přepla jsem do plné bdělosti. A vážně. Na stolku stála Bělka o tři větvičky bohatší! Běžela jsem se s touto novinou podělit se všemi, které jsem ve společenské místnosti potkala. Z Bělky již byla regulérně celokolejní záležitost. Myslím si, že si ze mě již v této době dělali všichni nemístné vtípky, jak jsem se zabouchla do jedné rostliny…
- - 21. 9. 2024
Tyto dva dny byly posledními před odevzdáním úkolu a já byla nervózní. Věděla jsem, že Bělka mé zacházení přežila a dokonce měla i nové přírůstky, jenže co když jsmě určili špatně druh? Nebo snad nedejbože se květina jen tvářila, že je vážně v pořádku? Z noci z 21. na 22. jsem téměř nespala a jen čekala nevyhnutelné.
- 9. 2024
Nastal den D. Ráno jsem nervozitou nemohla ani jíst. A konečně nastal čas, kdy jsem stála před profesorskými dveřmi. Když se otevřely dveře, stála v nich má profesorka, které jsem s roztřesenýma rukama podala svůj domácí úkol k dalšímu posouzení.
„Jmenuje se Bělka. Má ráda povídání a taky jíchu z kopřiv. Tady je ještě malá lahvička,” stydlivě jsem k profesorce natáhla ruku a předala i jíchu. „Nashledanou.”
Zmizela jsem rychleji, než by řekl švec a od té doby čekala na hodnocení či případné navrácení Bělky. Bez ní bylo zkrátka v mém pokoji poněkud prázdno a smutno.
