Zadání domácího úkolu

V tomto prvním termínu po vás budu také chtít, abyste zkusili najít inspiraci a krátké shrnutí vašeho setkání s ní napsali na kus pergamenu a ten vyfotili. Pokud škrábete, přepište mi, prosím, text taky sem do úkolu.

Ve druhé části úkolu bych se s vámi chtěla trochu víc seznámit a objevit váš literární potenciál. Proto bych ráda, abyste napsali nebo vytáhli ze šuplíku nějakou vaši povídku. Nechci nic, co už jste publikovali jinde. Ideální délka je od pěti do deseti palců.

 

 

Vypracování

Vážená paní profesorko,

 

posílám svůj úkol. Děkuji za povolení, že můžu použít starší povídku neuvěřejněnou na Hogu. Nakonec inspirace přišla a tak posílám jinou povidku.

 

1) Přepis vložené fotky - Inspirace ke mně příliš nepromlouvá. Velice rád píšu na dané téma, a proto mě v Hogu baví drabble. Když jsem hledal ispiraci pro povídku ke splnění domácího úkolu, dost jsem se trápil. Pokusil jsem se aplikovat znalosti z první hodiny Literárního semináře. Pak jsem si uvědomil, že inspirace nemusí vždy přijít ke mně, ale můžu ji čerpat ze svého okolí. Řekl jsem tedy o své krii kamarádce a ta mi poradila, ať napíšu o podzimu. Třeba o  stromě, na který zrovna koukáme. Stáli jsme před školkou a na její zahradě začíná žloutnout krásný dub. Posílám tedy podzimní příběh.

 

2)

Vzpomínka

Roky ubíhají. Jaro, léto, podzim zima, už to ani nepočítám. Zažil jsem lepší i horší časy, vše je zapsáno v mém nitru. Tak či tak stále sílím, můj život se počítá na staletí a ke svému okolí začínám být více a více lhostejný. Míval jsem rád ptáčky. Na chvíli jsem se vytrhl ze svých myšlenek a pozoroval jejich namlouvání, stavění hnízda a první nesmělá mávnutí křídel jejich ratolestí. Veverky, které hledaly skulinu v mém brnění, aby si ukryly svůj poklad nebo se skryly před nepřízní počasí. Teď je to pro mě jen mžik. Jaro, léto, podzim, zima. Ze svého hloubání mě občas vytrhne datel. Ten pacholek vždy ví, kde mě to nejvíc svědí. Je to takový doktor, velice precizní a nic si za svou léčbu neúčtuje. Párkrát jsem byl hodně nemocný, ale čas všechno spraví. Chci vám ale povědět o jedné holčičce, kterou jsem miloval a vědomě s ní trávil každý okamžik její blízkosti. Bylo mi asi osmdesát, když vedle mě vyrostla nízká podlouhlá budova. Dlouho se nic nedělo, ale pak se z ní vyřinula kupa lidských dětí. Takový mrňousové, těsně po narození. Pobíhali kolem mě a chvíli mě to i bavilo. Kluci mě očůrávali a snažili se po mě lézt. Holky si zas u mě dělaly tajná setkání a bavily se o vážných dospěláckých věcech. Jaro, léto, podzim zima.

Jednou ke mně dospělá žena přivedla svou holčičku a řekla:

„Vidíš Lucinko, to je dub. Ty jsi Dubová, takže je to takový člen naší rodiny. Když ti bude smutno, nebo budeš chtít někomu říct ohromné tajemství, bude tu pro tebe.“

 Holčička mě objala, nazvala mě svým pradědečkem a já se zamiloval. Ten rok jsem zčervenal víc než obvykle. Každé ráno mě chodila obejmout, aby se se mnou přivítala. Dostala pode mnou svou první pusu od takového kloučka stydlivého a taky rozdala první facku. Pár let ke mně takhle chodila a pak byla pryč. Jaro, léto, podzim, zima. Stále jsem na ni myslel a doufal, že se má dobře. Pak ke mně přišla žena, hned jsem v ní holčičku poznal. Objala mě a když děti odešly domů, sedávala u mě, vyprávěla mi, četla si a občas i spala. Jednou přišla s rukou v sádře, byla zraněná, a to ranilo i mě. Opřela se o mě a začala plakat. Snažil jsem se ji pohybem listů utišit: „ŠŠŠŠŠ“,to bude dobré, to bude dobré. O nějaký čas později s ní přišel muž. Hádali se a má holčička skončila opět v slzách. Párkrát do mě bouchla pěstí, ale já věděl, že to nepatří mně. „ŠŠŠŠŠ“, čas všechno spraví. Pak z mého života opět zmizela a já se bál, že nadobro. Jaro, léto, podzim, zima. Stará paní o berlích s malou holčičkou. „Chci ti někoho představit, je to člen naší rodiny“. Má holčička se pak už nikdy neukázala. Její vnučka mě ale chodila každé ráno obejmout. Budeš navždy zapsána v mém nitru.

 

S přáním pěkného dne

Thadeus van Hauten.