Zadání soutěže

Tento obrázek je z karetní sady zvané Symbolon.

[link]

Po Vás chci, abyste k němu napsali příběh, pohádku nebo i jakoukoli úvahu, jak na Vás působí, co podle Vás karta znamená. Hodně štěstí :-)

Max. 16 palců.

Vypracování

Žili, byli dva bratři, sirotci. Rodiče jim odkázali statek za vesnicí Horní Dolní a oni v něm spokojeně žili a hospodařili. Mladší Jan byl pracant, jak se sluší a patří, celé dni trávil na poli, přitom stihl i krávu podojit, koně nakrmit a drůbeži nasypat. Starší Ondřej zase raději v lese kácel stromy a opravoval chalupu, stáje a seník. Zdálo se, že jim nic nestojí v cestě, aby se šťastně oženili a prožili klidný život.
Jednoho dne je brzy ráno probudilo bušení na vrata. Vyšli a spatřili starého žebráka, který je prosil o trochu jídla a odpočinek. „I jen pojď dál,“ zval ho Jan, ale Ondřej žebrákovi zastoupil cestu. „Počkej tady, přinesu ti kus chleba a vodu, vyspat se můžeš na mezi, teplo je.“ Jan nebyl zvyklý bratrovi odporovat, a tak jak Ondřej řekl, stalo se. „Děkují vám,“ řekl žebrák, „jste jako jedna rozpolcená duše. Pamatujte, že jen budete-li se sebou v souladu, dojdete štěstí. A nezapomeňte, že platí můj dům, můj hrad, a také host do domu, Bůh do domu.“ S těmito slovy odkráčel.
Večer, když šli spát, ozvalo se opět zabušení na vrata. Vyšli a spatřili velmože na koni, který je prosil o trochu jídla a odpočinek. „Pane,“ odpověděl mu Jan, „co máme, to dáme. Ale ve vesnici je hostinec, jistě bys tam měl větší pohodlí.“ „I jen pojďte dál, kam byste se trmácel,“ oponoval Ondřej a už vzal koně za uzdu a vedl ho dovnitř. Postarali se o cizince, dali mu jíst, pít a uložili ho do postele po rodičích. Když ráno velmož odjížděl, řekl jim: „Jste jako dvě duše, které se potkaly na rozcestí. Ale to víte, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, a dobré bydlo může začít pálit.“ S těmito slovy odjel.
Bratři se rozešli po své práci.
Uplynul týden. Zapomněli již na oba návštěvníky. Jan se staral o pole a zvířata, Ondřej kácel stromy. Zdálo se, že k žádné změně v jejich životě nedochází, když tu… Takovou bouřku nikdo z Horní Dolní nepamatoval, ani starci nejstarší. Říkalo se, že se žení čerti, jiní ale trvali na tom, že to Pánbů spustil svou trestající pravici. Lelo jako z obráceného vědra, blesky svítily místo slunce a hrom ohlušoval i hluché. Jeden z blesků udeřil do statku a zapálil ho. Bratři začali hasit a ani s tím neměli tolik práce, neboť prudký déšť mnoho vykonal za ně. Přesto však zbyly po požáru skoro jen holé zdi. „Tady nás štěstí nečeká,“ prohlásil Ondřej, „pojďme do světa.“ „Pořád nám něco málo zbylo, pojďme do vesnice, poprosme o pomoc.“ Ondřej si sbalil šátek s trochou jídla, pověsil ho na hůl, hůl si dal přes rameno: „Půjdeš se mnou?“ Jan naložil na vozík, co zbylo, a poprvé svému bratru oponoval: „Já půjdu do vesnice.“ Objali se a vydali se každý opačným směrem. Naposledy si zamávali a zmizeli si z dohledu.
Ondřej šel dlouho. Nepočítal hory, které slezl, doly, které prošel, řeky, které přebrodil, ani meze, na nichž spal. Konečně došel k velkému zlatému městu. Prošel branou a spatřil smutné lidi ploužící se ulicemi. „Stalo se vám něco?“ vyptával se. „Z daleka musíš jít, když nevíš, že naše město postihla inflace nejinflacovatější. Nemáme si už za co koupit ani chléb,“ uslyšel. „Tak proč ho chcete kupovat, proč si ho sami neupečete?“ Vyvedl lidi na pole, ukázal jim, jak zasít pšenici, jak ji sklidit. Pak je vzal do mlýna a naučil je mlátit a mlít. Nakonec jim předvedl, jak upéct chleba. „Můj bratr Jan to umí lépe než já, škoda, že zde není on. Můj chléb není dost vykynutý a jeho kůrka není dost křupavá. Ale jíst se dá.“ Konšelé města, kteří byli zároveň v dozorčí radě místní banky, se ho zeptali: „A co vlastně umíš dobře?“ „Kácet stromy.“ „Tak mazej dělat, co umíš,“ řekli mu a vyhnali ho.
Smutně se vracel Ondřej domů. Těšil se, až se potká s Janem. Našel ho, an žebrá na schodech kostela v Horní Dolní. „Co zde děláš, bratře?“ zeptal se překvapeně, „copak ti nikdo nepomohl?“ „Všichni mi pomohli. Ten dal chléb, ten vodu, onen mi poskytl nocleh na slámě. Když jsem chtěl obnovit náš statek, řekli mi, že na to nemají čas. Musel jsem jít kácet stromy do obecního lesa, aby mi dovolili přebývat v místním chudobinci, flákače prý živit nebudou. A všichni, kteří mi pomohli, si to naúčtovali a teď chtějí, abych jim zaplatil. Nemám nic, co zbylo ze statku, to jsem prodal, teď už mohu pouze žebrat. Posadíš se vedle mne?“
Jan a Ondřej seděli na schodech kostela. Marně přemýšleli, kde udělali chybu, proč dopadli tak, jak dopadli. Od samého přemýšlení zkameněli. Dnes v Horní Dolní pořádají poutě k uctění apoštolů Jana a Ondřeje. Obec na nich vydělává hodně peněz.