Zadání soutěže

Někteří z vás se s ním už setkali, jiní ještě to štěstí neměli. Můj osobní „mazlíček“ – velká, chlupatá, zubatá a věčně hladová potvora. Podle mých velmi povrchních pátrání je v současné chvíli jediný svého druhu.

 

Přišla jsem k němu náhodou a než jsem se stačila rozkoukat, zůstal mi natrvalo. Při jednom bystrozorském zátahu v jednom skladu jsme zabavili spoustu experimentálních lektvarů. Majitel skladu tehdy stihl zmizet, ale nechal za sebou jediný živý výsledek svých experimentů, kterého zřejmě užíval namísto hlídacího psa: gregowulfa. Toto pojmenování jsem vyčetla z šlechtitelských zápisníků onoho pána.

 

Řízením osudu (a rozhodnutím jistých šarží v mém okolí) nebylo možno gregowulfa nechat ve zvěřinci při Ústředí, takže bylo na mně, abych rozhodla o jeho osudu.

 

Po vás budu chtít důkladné pátrání po jeho původu. Chovatelské zápisníky byly v tomto ohledu bezcenné (inkriminované stránky se nedochovaly; pravděpodobně si je pan šlechtitel odnesl s sebou). Z křížení jakých tvorů gregowulf vznikl? Jak vzniklo jeho jméno? Existují ještě nějaké další kusy? Jak je tento druh charakterizován (chování, stravování, náchylnost/odolnost k chorobám, co snáší dobře, co hůř atd.). Jaké má zvláštní schopnosti?

 

Představte si, že o gregowulfovi píšete heslo do učebnice o kouzelných tvorech.

 

Můžete přidat i obrázek, ručně malovaný.

Pro nejlepší práci ze všech bonus!

 

Minimální délka bude 5 palců.

Vypracování

Dobrý den, madam,

posílám svůj popis gregowulfa a doufám, že se Vám bude zdát dostačující.

S pozdravem

H. Centaurix

 

Gregowulf

http://www.hogwarts.cz/gallery/13096/13096-20130721204608.jpg

Název tohoto plemene vychází z řeckého „gregoros“ = bdělý a germánského základu pro vlka (srov. anglické a německé „wolf“). Samo zvíře bylo vyšlechtěno z vlků za pomoci magických lektvarů s příměsí mantichořích a medúzích genů, aby vznikl co nejděsivější strážce, jakási obdoba řeckého Kerbera a především vrrků z Tolkienových příběhů. Za "tvůrce" gregowulfa je obecně považován Geri Ulvsson, jeden z Grindelwaldových stoupenců, známý jako bojovník za práva vlkodlaků (experimentoval i s řízenou přeměnou na vlkodlaka, kdy by si jedinec zachoval vědomí své osoby i vlkodlačí sílu a instinkty) – gregowulf se měl stát cenným darem pro Grindelwalda, hrozivým hlídačem svého pána, jeho života, moci i tajemství, a zároveň nelítostným nástrojem pomsty, znelíbil-li se mu někdo.

Tito inteligentní, velice odolní, mírumilovní a zároveň nebezpeční tvorové se vyskytují jen velice zřídka, jednak pro obtíže spojené s jejich chovem a jednak proto, že šlechtitelský záměr se zde zcela nezdařil, místo krvelačného zabijáka vznikl jen hrozivý mazel se slabostí pro medové koláčky.

Gregowulf se podobá přerostlému vlkovi, pyšní se obrovskými tesáky i drápy (podobně jako vrrci), kožichem, který se za krkem a na hřbetě ježí hady (á la Kerberos), často prosvítají nejrůznější šrámy, jizvy a boláky – ovšem nikoli jako památky krutých bojů. Zpravidla se jedná o výsledek majitelových výcvikových praktik a/nebo sebepoškozování. Jen málokterý jiný tvor než gregowulf má dost síly, aby jej zranil, totéž platí i o kouzlech a jedech.

U gregowulfa se šlechtěním nechtěně posílila vlčí plachost – „vychovat“ z něj bojové plemeno je téměř nemožné, někteří majitelé se o to nicméně pokoušeli pomocí krutého zacházení, aby zvíře, rozzuřené vlastní bolestí, donutili reagovat na okolní svět jako na neustálou hrozbu. Stejně jako plachost je však pro gregowulfa příznačná i značná inteligence, což může vést k tomu, že místo aby svůj vztek namířil proti svému okolí nebo proti svému pánovi, dojde k závěru, že něco špatného je na něm samotném, a s jedovatými hady na krku, obrovskými ostrými drápy na všech čtyřech tlapách a stejně nebezpečnými zuby má skutečně hodně možností, jak se pokoušet o sebevraždu, aby nemusel dál trpět pocitem, že se stal pro svého pána jedním velkým zklamáním nebo že na světě není pro tvory jako on místo. Tyto pokusy však vedou pouze k sebezohavení, jen zcela výjimečně ke smrti, protože gregowulf má tuhý kořínek – bez ohledu na to, jak vážná zranění si způsobí, zpravidla se po čase (kdy je tak vysílen, že už si nemůže dál ubližovat), zase „oklepe“.

Při dobrém zacházení se z gregowulfa snadno stane mazlíček – jakkoli na to nevypadá – který svým lidem věnuje svou překypující náklonnost i neochvějnou věrnost. Před zloději ovšem dům neochrání: pokud lupič nebude někoho z domácích přímo ohrožovat na životě, bude pouze opatrně pozorován z úkrytu, popř. přivítán jako nový kamarád ke hrám. Při mazlení a dovádění je ovšem třeba si dávat pozor na gregowulfovy pařáty a hady, může docházet k velice vážným zraněním, která si poté bude gregowulf těžce vyčítat (lítost nad tím, že ublížil milovanému pánovi, může spustit výše zmíněné sebepoškozování). Jediný známý účinný protijed na uštknutí jeho hady nebo drápnutí poskytují gregowulfí sliny.

Kromě toho, že se nepodařilo z gregowulfa udělat zabijáka, existuje i další důvod, proč se u černokněžníků nestal rozšířeným plemenem alespoň pro svůj hrůzu nahánějící vzhled. Samice může mít tři až čtyři mláďata jednou za tři roky. Gregowulfčata se rodí slepá a holá, háďata na krku u nich dorůstají později, ale bohužel dříve, než se objeví protilátky ve slinách (docházívá tedy k smrtelným uštknutím, pokud matka nezasáhne včas). U některých jedinců se hadi ani šavlozubé tesáky nerozvinou vůbec – pokud takové mládě přežije, bude k nerozeznání od obyčejného vlka, možná jen trochu vzrostlejšího.