Zadání domácího úkolu

Vytvořte povídku, kterou zasadíte do zcela nového fantazijního světa. Rozsah jako vždy.

Vypracování

Obyčejný den pana Šebánka

 

Pan Šebánek měl rád ve svém životě trochu toho řádu, a tak už bez mála padesát let vstával v šest ráno, aby na půl sedmou odcházel do zaměstnání. Samozřejmě existovaly výjimky, ale za běžného dne přicházel do svého, lehce zaprášeného antikvariátu v sedm ráno. Právě tak tomu bylo i dnes, kdy do krámku vcházel v 6:58, jak ukazovaly velké hodiny za prodejním pultem.

Cestou k němu si sundal svůj vlněný kabát, pověsil ho na věšák schovaný před zraky případných zákazníků v chodbě vedoucí ke kuchyňce a toaletě a ze zvyku se podíval na svůj odraz do zrcadla, které viselo hned vedle. Nikdy to nebyl mohutný chlap, v jakého jako chlapec doufal, že doroste, ale co se přehoupl přes šedesátku, začal se jaksi scvrkávat. Teď, když mu bylo přes sedmdesát, ze zrcadla na něj velmi živýma, čipernýma očima hleděl stařeček, který víc než co jiného připomínal pohádkového dědečka. Pan Šebánek si upravil lehce rozčepýřené vlasy, kterých mu na hlavě zůstávalo právě tolik, aby ještě měl důvod se o ně nějak starat.

Ještě si lehce upravil vázanku, která to nepotřebovala, a vydal se za pult, kde už na něj čekalo pohodlné, polstrované sedátko, ve kterém si mohl hovět celý den, aniž by bylo na první pohled vidět, že sedí, to prostě u prodavačů nevypadá správně, pod pultem na něj čekala rozečtená kniha a několikery noviny a časopisy s křížovkami. Vytáhl z kapsy pouzdro, vyňal z něj brýle nasadil si je. Obrysy se zostřily a rozdíl mezi stíny a světlem byl najednou jasnější. Hodiny začaly odbíjet sedmou ranní a pan Šebánek byl připraven na nový den.

Zvonek nad dveřmi zazvonil, sotva pan Šebánek přečetl jednu kapitolu ze své knihy. Zvedl hlavu a viděl, jak se k němu od vchodových dveří šourá postarší muž, usmíval se na pana Šebánka, pokukoval po knihách, které míjel a pan Šebánek přes brýle viděl jemnou bílou auru, která muže obklopovala. Zákazník antikvariátu. Obyčejný člověk, který se zajímá o staré knihy. Pan Šebánek se na muže přívětivě usmál a zeptal se, jak mu může pomoci.

Starý pán se procházel po krámku dobře hodinu, během které se probíral starými knihami v regálech a nadšeně o nich s panem Šebánkem diskutoval. Tedy většinu rozhovoru obstaral zákazník, pan Šebánek se na něj usmíval, přikyvoval a čas od času přitakal. Vyjádřil velkou lítost nad tím, že jeho malý obchůdek nemá nic, co by si zákazník chtěl koupit a slabým hlasem si postěžoval, jak je dnes těžké sehnat kvalitní staré knihy. Lidé dneska už nečtou, knihy je nezajímají, nekupují je už roky, a když nějaká třeba zdědí, tak k nim nemají vztah a vyhodí je, místo aby s nimi zašli do antikvariátu, jako to bývalo za starých dobrých časů. Takže ne, bohužel není pravděpodobné, že by v dohledné době mohl zákazníkovi nabídnout lepší výběr. Je to věčná škoda… Ať už se usmíval, nebo se tvářil smutně, vrásky se mu v obličeji skládaly tak, že danou emoci zdůrazňovaly. Někdy je zvláštní, jak se na nás čas podepisuje, někomu ubližuje, jinému lichotí, panu Šebánkovi rozhodně dodával na důvěryhodnosti.

Jen pár minut po odchodu zákazníka zvonek nad dveřmi cinkl znovu a do antikvariátu vešla dáma v dlouhém kabátu a tak zahalená v šále, že nebylo možná ani odhadnout její věk. Pan Šebánek se na ni přes své brýle podíval a spatřil nazelenalou, zakalenou auru. Přivítal zákaznici, která se vydala rovnou k prodejnímu pultu, vstřícným úsměvem.

„Dobrý den, co pro Vás mohu udělat?“ zeptal se pan Šebánek sleduje příchozí ženu.

„Dobrý den, já… já.. mě posílá paní Zvěřinová… Jitka Zvěřinová, znáte ji?“

Pan Šebánek se dál usmíval úsměvem ochotného starého prodavače. „Co pro vás mohu udělat, madam?“ zopakoval svou otázku.

„Já… víte… já sháním, to… dárek pro tchyni,“ vysoukala ze sebe žena. Trochu si odhrnula šálu a bylo vidět, že je středního věku, její modré oči nervózněla těkaly sem a tam po obchodu a vždy se zase vracely k panu Šebánkovi. „Paní Zvěřinová,“ tentokrát na to jméno dala zvláštní důraz, „mi říkala, že tady bych mohla sehnat něco… něco...speciálního. Víte, my… jako já a moje tchyně, ne já a paní Zvěřinová, my se s Jitkou přátelíme dlouho… my se nemáme moc v lásce a já.. říkala jsem si…“

Pan Šebánek chvíli pozoroval, jak se žena zmateně snaží vysvětlit, proč přišla a nakonec chápavě pokýval hlavou.

„Paní Zvěřinová Vám poradila koupit dárek tady v mém antikvariátu, ale neměla na mysli starou knihu, že?“ zeptal se svým slabým hlasem.

Žena se zarazila. Chvilku se tvářila překvapeně, pak se opatrně usmála a přikývla.

„A dala Vám mou navštívenku, madam?“

„Ach, ano… jistě!“ vyhrkla žena a začala se horečně probírat kapsami kabátu, až vylovila peněženku a z ní trochu třesoucí se rukou podala vizitku panu Šebánkovi. Ten se trochu naklonil přes pult a zamžoural na papírek. Pak přikývl a úslužně ukázal k závěsu, který odděloval prodejnu od zadních prostor.

„Až po Vás…“ pronesl pan Šebánek galantně a nechal dámu vejít. „Jakou máte o tom dárku představu? Tedy čeho byste jím chtěla dosáhnout? Chcete ji zabít, nebo jí jen znepříjemnit život?“ začal se vyptávat kráčeje za paní do druhé prodejny schované za antikvariátem.

Žena odhrnula závěs, prošla krátkou, temnou chodbičkou a odhrnula druhý závěs z cinkajících korálků. Ocitla se v místnosti mnohem větší než byla ta vyhrazená antikvariátu. Ošlapané lino neurčitě hnědé barvy nahradil krvavě rudý koberec, tak vysoký a hustý, že její kroky nezanechávaly jediný zvuk a ona měla pocit, že by se do něj mohla propadnout. Stěny byly obložené velmi tmavě hnědým dřevem, které ale bylo pečlivě vyleštěné a hojně rozmístěné lampy tu jinak temnou místnost překvapivě dobře osvětlovaly. Druhý pohled ženě prozradil, že v těch lampách je skutečný oheň, nikoliv žárovky. Mihotavé světlo se odráželo jak od dřevěného deštění, tak od vitrín a vystavených předmětů, kterých zde bylo požehnaně. V první chvíli si žena pomyslela, že se ocitla v nějakém starožitnictví, jak nesourodě vystavené předměty působily – byly zde číše, šperky, krystaly, hrací skříňky, sošky, dekorativní zbraně, vycpaná zvířata a také bezpočet dalších věcí, které by pojmenovat nedovedla. Brzy si ale uvědomila, že všechny ty předměty působí až moc zlověstně. Byly ty zbraně vlastně dekorativní?

„Ach… co? Cože? Zabít?! Ne! Já… Já…“ otázky pana Šebánka ji vytrhly z rozhlížení se a vrátily ji zpátky k tomu, proč tu byla. „Znepříjemnit jí život, to… to… To by bylo dostatečné.“

Pan Šebánek zákaznici minul a postavil se za svůj druhý prodejní pult. Tento byl masivní, vyřezaný z černého dřeva a bohatě zdobený řezbami podivných okřídlených tvorů. Na místo nenápadného sedátka tu na něj čekalo velké křeslo, které víc než co jiného připomínalo trůn a stylem odpovídalo pultu.

„Takže kletba, která přímo smrt nezpůsobuje,“ teď už hlas pana Šebánka slabý nebyl. Zněl také jako hlas výrazně mladšího muže a i poněkud mohutnější. Zkrátka hlas, který byste k vetchému staříkovi nepřiřadili. Pořád se ale na paní laskavě usmíval a jeho vrásčitá tvář nevyzařovala nic než profesionální snahu být zákazníkovi plně nápomocen. „Musíte ale brát v úvahu, že nový majitel prokletého předmětu může zemřít i tak. Někdo se kletbě poddá a ztratí vůli žít, někdo se pokusí vyřešit problémy sebevraždou, starší lidé mohou být… křehcí. Ačkoliv se dají opatřit i kletby, které člověku brání zemřít, pokud byste chtěla, aby Vaše tchyně žila v utrpení dlouhé roky?

Každopádně se tím dostáváme k jádru pudla, jak se říká. Jaký druh kletby si představujete? Zdravotní potíže? Smůlu? Finanční problémy a chudobu? Mám tu pak celou řadu prokletých předmětů, které působí na mysl, od vyvolávání nočních můr, přes deprese až po halucinace. V takových případech pak oběti končí obvykle mrtvé, nebo na psychiatrii. Co byste nejraději?“

Žena se na pana Šebánka dívala jako zhypnotizovaná. Pult byl vyvýšený, takže k němu nyní vzhlížela a připomínala mu malou, vyděšenou holčičku. Nakonec se ale vzpamatovala a v očích se jí objevilo odhodlání.

„Já… já myslím, že chudoba by byla dobrá,“ začala zamyšleně, ale pak se odmlčela. Pan Šebánek ji nepřerušil, trpělivě se na ni díval a čekal. „Baba je lakomá, kdyby přišla o peníze, trpěla by… Jenže manžel by jí pak chtěl pomáhat, takže by nás začala vysávat a kdo ví, ještě by ji k nám mohl chtít nakvartýrovat… Co dělají ty noční můry?“

„Noční můry jsou zlé sny, tak je známe všichni. Ale postupně se stávají děsivějšími a děsivějšími, takže člověk začne trpět nedostatkem spánku, což se začne podepisovat na jeho fyzickém i duševním zdraví. Je pak hodně individuální, co se podlomí jako první,“ vysvětlil pan Šebánek ochotně.

„To by asi šlo,“ řekla žena opatrně. „Jak by to vypadalo? Ta věc. Nebylo by to něco.. divného?“ Pohled jí při těch slovech sklouzl k obětní dýce vystavené v nedaleké vitrínce.

„Ale kdepak, může to vypadat, jak budete chtít,“ hřejivě se na ni pan Šebánek usmál. „Buď si můžete vybrat z předmětů, které tu mám na skladě. Takhle z patra si jsem jist, že touto kletbou tu mám očarovaný čajový servis, hodiny a nějaké sošky, tuším, že jde o porcelánová koťátka. Ale také mohu proklít předmět, který si přinesete. Pak by byla kletba přesně podle Vašich představ, ale samozřejmě se to promítne do celkové ceny.“

„Samozřejmě… Já bych se asi podívala na ty sošky.“

Když pak žena přebírala tašku s pečlivě zabaleným porcelánovým koťátkem, pan Šebánek jí podal jednu ze svých navštívenek.

„Děkuji, ale já už mám tu od paní Zvěřinové,“ pokusila se zdvořile odmítnout.

„Jistě, ale ta je Vaše. Tuhle budete moci dát někomu, kdo by dle Vašeho mínění mohl mých služeb také chtít či potřebovat využít.“

Po té, co paní odešla, pan Šebánek si v kuchyňce připravil šálek heřmánkové čaje a pustil se do luštění křížovky.

 

***

 

Byl asi v polovině a začínal odhadovat znění tajenky, když zvonek nad dveřmi opět zacinkal.

Vešel dobře oblečený mladý muž se slunečními brýlemi, široce se na pana Šebánka usmál a zamířil k němu.

„Dobrý den! Vy musíte být pan Šebánek! Ten pan Šebánek a mně je velkou ctí, že se setkáváme,“ mladík stále před pultem a natahoval k panu Šebánkovi bledou ruku, aby si s ním potřásl.

„Dobrý den, nejsem si jistý, že se známe,“ odpověděl pan Šebánek pomalu hlasem starce prohlížeje si muže přes své brýle. Nestávalo se mu právě často, aby přišel někdo bez aury.

„Určitě ne, nejsem místní. Ach, jsem to nezdvořák, jmenuji se Johan Morreti a musím říct, že se mi moc líbí vaše rohožka. ‚Račte dál!‘, jak geniální,“ mladíkův úsměv se rozšířil natolik, aby ukázal zuby. Poněkud delší a špičatější, než je u lidí běžné.

Pan Šebánek se chápavě usmál a nabízenou rukou potřásl. „Co pro Vás mohu udělat? Sháníte nějakou starší knihu? Zajímá vás třeba Krvavá orchidei?“

„Leda bych si ji mohl vzít s sebou do rakve,“ odvětil Johan pobaveně, když ruku zase stahoval zpátky a nechal zuby ukázat se v úsměvu úplně.

Pan Šebánek přikývl. Dostal na heslo správnou odpověď. Nestál před ním žádný mladý gothic pomatenec s umělými zuby, který si hraje na upíra, démona, nebo nějakou jinou postavu z televize, ale skutečný upír. Upír, který ví, s kým mluví.

„Děkuji Vám, má otázka ale platí. Co pro Vás mohu udělat?“

„Já tak úplně nenakupuji, spíše prodávám,“ odpověděl Johan a pak se přehnaně rozhlédl po zaprášených regálech se starými knihami. „Myslíte, že bychom si mohli promluvit někde, kde je trochu méně denního světla?“

„Prosím,“ souhlasil pan Šebánek a pokynul Johanovi k závěsu do zadní místnosti. „Jak se Vám vlastně daří chodit po obchodech během dne? Nerad bych strkal nos do něčeho, do čeho mi nic není, ale moc zákazníků Vašeho ražení sem nechodí. Tedy ve dne, obvykle se objednají na nějakou příhodnější hodinu.“

„Opalovací krémy,“ zašeptal Johan hlasitě jako by byli v divadle. „Upřímně nechápu, proč je nevyužívá víc upírů, je to geniální vynález a jsou neskutečně snadno k sehnání. Osobně bych řekl, že se prostě nechtějí adaptovat na moderní dobu.“

„Slyšel jsem, že se to stává,“ přikývl pan Šebánek, zatím co se uveleboval v křesle za pultem v druhé prodejně. „Já osobně s tím problémy nemám, nicméně mně ještě nebylo ani 80, takže se domnívám, že podle vašich měřítek jsem ještě dost mladý.“

„Oh ano, pro člověka je to slušný věk, ale mezi upíry je průměr přece jen někde jinde,“ souhlasil Joan zdvořile. Chvíli se se zájmem rozhlížel po vystavených předmětech, pak se obrátil k panu Šebánkovi a sundal si sluneční brýle. Pan Šebánek musel uznat, že pro upíří pohled se těžko hledá výstižnější výraz než hypnotický. „Nicméně mně je sotva 150 let, já mám věkem blíže k vám než k průměrnému upírovi.“

„Říkal jste, že prodáváte. Co máte na mysli?“

„Och jistě, jistě,“ Johan sáhl do náprsní kapsy a položil na pult několik článků řetězu. „Co si o tom myslíte?“

Pan Šebánek rovněž odložil brýle a začal si články řetězu prohlížet. Potěžkal je, přičichl, jeden z článků si podrobněji prohlédl pod lupou. Nakonec je odložil zpět na pult.

„To je železo zpracované v pekelné výhni. Poznávám i značku démona, které ten řetěz vyrobil. Tohle je rozhodně Zeithaarkova práce,“ řekl nakonec pan Šebánek zamyšleně a podíval se Johanovi do tváře. „Musím připustit, že mi vrtá hlavou, jak je tak mladý upír jako Vy dostal k řetězům z pekelného kruhu smilstva. Samozřejmě je Vaše věc, čemu se ve svém životě věnujete, já zásadně nestrkám nos do záležitostí žádného ze svých zákazníků a ani Vy se mi nemusíte zpovídat, pane Morreti, ale peklo není zrovna místo, kde by se upíři běžně pohybovali a pekelné řetězy nejsou známé tím, že by se trhaly nebo je bylo snadné někde objevit. Jistě proto chápete mou zvědavost, jak jste k tomuto přišel,“ prstem do článků šťouchl. „Diskrétnost je jedna věc, ale musím být také obezřetný, to je v tomto oboru nezbytné, jak jistě chápete.“

„To bylo fenomenální!“ vydechl upír ohromeně. „Můj zdroj mi řekl, že jste velmi dobrý a já jsem nikdy neměl důvod o jeho názoru pochybovat, ale nikdy bych nečekal, že budete vědět, jakému kováři ta značka patří. Málokdo vůbec ví, že jsou pekelné řetězy podepsané,“ Johan panu Šebánkovi naznačil poklonu a pak teatrálně zatleskal. „Chápu, chápu, obezřetnost musí být.

Dalo by se říct, že žiju na volné noze. Víte, žádná upíří kolonie, jen já sám. To vyžaduje hodně cestování a jeden se tak občas dostane na netušená místa, nebo k netušeným věcem. A já jsem tak shodou náhod našel cestičku do pekla, je to spíš něco jako taková kapesní pekelná dimenze, která nejspíš kdysi někomu sloužila jako úkryt nebo tak něco, ale je tam pár věcí, které by mohly být na prodej. Třeba jako tady to infernální železo, to se při výrobě magických předmětů rozhodně neztratí. Jsem si jistý, že bych mohl přinést i další věci, ne jenom větší část toho řetězu, ale třeba i rohy démona nebo vlkodlačí zuby. Mně by se pak rozhodně hodila trocha peněz a vy byste mohl mít zájem koupit.“

Pan Šebánek se nad tím zamyslel a pak se s upírem pustil do vyjednávání o ceně.

 

***

 

Když znovu cinkl zvonek nade dveřmi, pan Šebánek si zrovna čistil brýle. Do obchodu vstoupila dvojice, pohledný a velmi dobře oblečený muž s doprovodu překrásné ženy, která se po jeho boku vlnila způsobem, který většině mužů značně ztěžoval dívat se na cokoliv jiného. Pan Šebánek si brýle nasadil, podíval se na zlato-černou auru, která muže obklopovala a svou pozornost už věnoval jen jemu. Mocný démon, některé z pekelných pánů. Svůdná kráska byla jen jednoduchá iluze, která před zraky lidí maskovala pekelného psa. Pan Šebánek preferoval zvířata, která mají kůži.

„Vítám Vás ve svém skromném obchodě, pane,“ zdvořile se příchozímu uklonil a pokynul mu k závěsu. „Ať už Vám mohu pomoci s čímkoliv, neprobírejme to tady na tak přístupném místě.“

Muž lehce přikývl spolu se svým doprovodem prošel do zadní místnosti.

„Potřebuji, abyste mi otevřel portál,“ šel muž přímo k věci, když se všichni tři přesunuli do zadních prostor.

„Jaký kruh pekla si přejete?“ zeptal se pan Šebánek a vytáhl zpod pultu tablet, na kterém cosi aktivoval.

„Beznaděj, rád bych navštívil Palác zoufalství,“ odpověděl muž hlubokým hlasem. „Já do téhle části pekla nepatřím, takže to tímto způsobem bude snazší. Nemám pak zájem se po beznaději toulat a Palác někde hledat a říká se, že vy umíte otevírat portály do pekla s překvapivou přesností.“

„Tu moc mi propůjčil můj pán Mamon,“ odvětil pan Šebánek skromně. „Zbytek je jen studium pekelných map a praxe. Troufám si předpokládat, že pekelní páni mají na práci zajímavější věci, než je memorování map oblastí pekla, které pro ně nemají význam. Nemám pak pochybnosti, že kdyby šlo o Váš kruh pekla, nemohl bych se s Vámi měřit.“

Muž se na pana Šebánka spokojeně usmál a sledoval, jak starý muž zadává do tabletu další údaje.

„Budete si přát doprovod?“

„Ne, jsme v Paláci očekáváni.“

„Budete se chtít portálem i vrátit, nebo dáte přednost jednosměrné cestě?“

„Jednosměrný portál bude stačit, mám v úmyslu pak pokračovat do jiné pekelné sféry a k tomu Vašich služeb potřebovat nebudu.“

Pan Šebánek se chápavě usmál a zadal údaje do tabletu. Pak ho podal pekelnému pánovi, aby se mohl sám podívat na výslednou cenu.

„Mamonův služebník se nezapře,“ pronesl muž pobaveně, ale přikývl a platbu potvrdil.

„Musí se nechat, že moderní způsoby placení umí věci urychlit,“ prohodil pan Šebánek konverzačním tónem. „Portál bude připraven během několika okamžiků.“

***

Pan Šebánek nebyl muž, který by se nechal snadno překvapit. Jeho další zákazníci to ale téměř dokázali, protože i oni byli dva, muž a žena, a i oni si přáli otevřít portál do pekla. Dvakrát denně se to opravdu nestávalo. Nicméně zde podobnost mezi zákazníky končila.

Pár, který teď stál před panem Šebánkem v zadní prodejně byl stoprocentně lidský. Jejich aura nezářila pekelnou mocí, ukazovala jen závist a sobectví. Manželé, kterým pan Šebánek hádal něco přes čtyřicet let, se chtěli zbavit ženiných rodičů, aby už nemuseli čekat na dědictví. Neměli zájem o prokletí, které by je starých lidí zbavilo, chtěli všechno hned a došli k závěru, že nejlépe bude vydat se do pekla a požádat o pomoc nějakého pekelníka, který by jim za úpisy duší pomohl bez čekání. Pan Šebánek netušil, jak se dostali od toho nápadu až ke kontaktu na jeho obchod, ale to se občas stávalo. Co se týkalo smrtelníků, ti už dneska dávno nebezpeční nebyli, protože kdyby někdo začal rozhlašovat, že pan Šebánek je ve spolku s nějakým ďáblem, prodává prokleté předměty a otevírá portály do pekla, nic se nestane. Žádná inkvizice, žádné vyšetřování, žádné riziko mučení nebo upálení jako tomu bývalo kdysi. A tak se po cestičkách, kterými se k němu manželé dostali, nijak zvlášť nepídil.

„Musíte přece znát někoho... Nějakého obchodníka z pekla, co lidem prodává služby,“ říkala právě žena. „Jen nás k němu zaveďte a my už se s ním nějak dohodneme sami.“

„Tohle je ale naléhavé,“ dosadil si její manžel. „Ti dva začali mluvit o tom, že budou na stará kolena cestovat. Já jsem si myslel, že se chtějí podívat třeba na Konopiště nebo do Karlových varů, ale oni chtějí cestovat po světě! Umíte si představit, co peněz by ty zájezdy stály? A zdraví jim oběma slouží, klidně by mohli stihnout všechno prošustrovat, než je konečně klepne!“

„Právě! Máma pořád mluvila o tom, že by chtěla vidět Paříž, jenže pak se jim povedlo najít na internetu stránky cestovky a zjistili, že by se mohli podívat i do Mexika na pyramídy a začala blbnout. Že prý chce vidět ty velký kamenný hlavy, jak mají na tom ostrově, co je hrozně daleko. A táta, že by se podívali do Japonska. Co má co význam v jejich věku lítat do Mexika kvůli pyramídám? Vždyť to mají v hlavě pomotaný, ty jsou přece v Egyptě! A ten je taky daleko, to by bylo taky zbytečně drahý.“

Pan Šebánek chápavě přikyvoval a ve správných chvílích přitakal. Přemýšlel, kdo by s nimi mohl být ochotný uzavřít obchod. Většina obchodníků s dušemi dávala přednost zoufalým nebo naivním lidem před vyslovenými hlupáky. Ale peklo je velké a kam bychom to dospěli, kdyby se v něm nenašel zájemce o duše těchto dvou lidí?

„Dobrá, dobrá,“ přerušil je nakonec pan Šebánek. „Myslím, že vím, s kým byste si mohli promluvit. Ale je vám jasné, že cesta do pekla nebude zadarmo?“

Manželé si vyměnili překvapené pohledy, ale pak svorně přikývli.

Pan Šebánek se tedy chopil svého tabletu a začal do něj zadávat informace.

„Předpokládám, že budete chtít zpáteční portál, tedy že ho nechám otevřený, abyste se jím mohli zase vrátit zpátky.“

„Samozřejmě,“ souhlasil muž.

„Budete si přát doprovod?“

„Jak jako doprovod?“ zeptala se manželka.

„Buď mohu otevřít portál a nechat vás jít, abyste si vyřídili, co máte na srdci, nebo tam mohu jít s vámi a doprovázet vás za obchodníkem, a potom zpátky k portálu. To je samozřejmě za příplatek, ale pokud jste v pekle ještě nebyli a nemáte tam domluvenou schůzku, nemusí být úplně nejbezpečnější vydávat se tam na vlastní pěst. Nicméně volba je samozřejmě na vás.“

Manželé se spolu chvíli tiše dohadovali, než s doprovodem souhlasili. Pan Šebánek doplnil údaje, a pak k nim tablet otočil, aby se mohli podívat, kolik je bude cesta do pekla a zpátky bude stát.

„To nemyslíte vážně!“ vypískla žena a muž vykulil oči tak, že připomínal velkou, růžovou žábu. „Vždyť to je všechno, co máme!“

Pan Šebánek chápavě přikývl a přívětivě se na ty dva usmál. „Otevřít bránu do pekla, na konkrétní místo, to není jako otevřít dveře. Je to náročné, půjdu tam s vámi a budu k otevření portálu potřebovat suroviny, které nejsou zadarmo.“

Manželé se znovu pustili do tiché výměny názorů, než s očividně těžkým srdcem souhlasili.

Sotva systém panu Šebánkovi oznámil, že platba byla přijata, pustil se do přípravy. Ani tentokrát to netrvalo dlouho a než se manželé nadáli, stáli před velkým, černo oranžovým vírem, který byl cítit sírou a sálalo z něj horko.

„Až po vás,“ pokynul jim pan Šebánek k portálu a sám se zatím chopil dřevěné hole zdobené vyřezanými symboly a zavěšenými amulety, kterou měl pro tyto případy připravenou.

Zákazníci se po dlouhém zdráhání chytili za ruce a společně do víru vstoupili, pan Šebánek je následoval.

Všichni tři se objevili na cestě, která jako by se vinula skalnatou pouští. Všemi směry bylo vidět neskutečně daleko a nikde se nezdálo být nic, co by doopravdy zaujalo. Žádné pohoří, stavby, nic. Tu a tam ze země šlehaly plameny, občas se mezi kameny a skalisky cosi mihlo, a když se člověk podíval blíže, zjistil, že většina kamení, co se kolem povalovala, byly lebky a kusy lidských kostí.

„Prosím, tohle není poznávací výlet, neotálejte a běžte,“ ukázal pan Šebánek holí směrem, kterým se ubírala cesta. Manželé, kteří se vykuleně rozhlíželi na všechny strany, se dali pomalu do pohybu.

Neměli to daleko, možná patnáct minut chůze. I tak se ale hůl v rukou pana Šebánka stihla několikrát rozzářit a on v takové chvíli vyřkl jakési manželům nesrozumitelné slovo, z hole vyšlehl barevný paprsek a cosi se spoustou zubů a drápů se se zaskučením stáhlo z dohledu, zpátky mezi skály. Pan Šebánek stárl, alespoň zatím a přinejmenším na pohled, ale jeho schopnosti zůstávaly věkem nedotčené. Takovíhle přízemní démoni, kteří napadají zbloudilé duše, ho nemohli ohrozit.

Pak trojice došla na rozcestí a pan Šebánek několikrát udeřil holí do země. O okamžik později na rozcestí přibyla čtvrtá osoba. Byla vysoká a zahalená do černého pláště s kápí tak, že z ní nebylo vidět vůbec nic.

„Čeho si žádáte?“ zaskřehotal hlas zpod kápě.

„Zdravím, Azrieli, tady pán s paní by rádi uzavřeli obchod,“ pan Šebánek ukázal na stále se ještě vyděšeně tvářící manžele. „Znají cenu služeb, které se tu dají pořídit a chtějí ji zaplatit. Tak jsem si říkal, že ty by ses o to mohl postarat ku vzájemné spokojenosti.“

Zavlnění kápě dalo tušit, že Azriel přikývl. Pak on i oba manželé zmizeli. Pan Šebánek poodešel k nejbližšímu kameni dost velkému na to, aby si na něj mohl sednout. Smetl z něj pár lidských zubů, které se tu všude kolem povalovaly a udělal si pohodlí. Věděl, že domlouvání podrobností obchodu chvíli zabere, protože peklo si potrpí na detailní smlouvy, a tak si z kapsy vytáhl tablet a pustil se do luštění křížovky.

Zrovna přemýšlel, jestli se dočká doby, kdy bude v pekle fungovat internet, když se manželé na rozcestí zase objevili. Oba vypadali značně otřeseně, ale nezdáli se být nějak zranění či jinak pošramocení. Pan Šebánek už viděl zákazníky, kteří se z pekla vraceli v horším stavu. Cestou zpátky k portálu neřekli ani slovo a tentokrát se objevili jen dva menší démoni, které bylo nutné zahnat. Na pekelné poměry to byla příjemná procházka.

***

Pan Šebánek zrovna dosvačil, když se dveře do obchodu znovu otevřely. Dovnitř vešla dívka, které mohlo být kolem dvaceti, i když kdo to má dneska poznat.

„Dobrý den,“ pozdravila už ve dveřích a vydala se mezi regály prohlížet knihy.

„Dobrý den i Vám, mohu být nějak nápomocen?“ zeptal se pan Šebánek, zatím co si přes brýle prohlížel její bílou, lehce narůžovělou auru. Obyčejný člověk neposkvrněný zlem.

„Možná jo. Já hledám nějaké staré atlasy lidské anatomie, třeba staré učebnice pro studenty medicíny,“ začala dívka vysvětlovat. „Bývají v nich opravdu hodně zajímavé obrázky. Tedy styl, jakým jsou nakreslené všechny ty kosti, svaly a tak vůbec.“

Pan Šebánek jí doporučil jeden z regálu, ale s lítostí dodal, že moc učebnic a podobných věcí v nabídce nemá, takže jí dost možná nebude moci nabídnout, co hledá. Dívka skutečně poctivě prohlédla hřbet všech knih v daném regálu, doopravdy si přála knihu najít, ale bohužel nepochodila. Pan Šebánek jí na odchodu ještě poradil několik antikvariátů, kde by možná mohla něco o anatomii najít.

 

Další zacinkání zvonku nad dveřmi už se toho dne neozvalo. Když odbila čtvrtá hodina odpolední, vrátil brýle do pouzdra a svět zase vypadal obyčejně. Spokojený, že dnes to bude bez přesčasů, se vydal pan Šebánek domů. Jako obvykle potkal cestou ke svému malému bytu sousedku z přízemí, které chodívala venčit psíka právě v době, kdy se vracíval z práce.

„Dobrý den, madam,“ pozdravil ji slabým hlasem starého muže a přidal zdvořilý úsměv.

„Dobrý den i vám, pane Šebánek. Jak se dnes máte?“ zeptala se paní Kalivodová, který byla jen o pár let mladší než on.

„Ale to víte, celý v obchodě prodávám knížky. Tam se přepadení bát nemusím, ale moc divoké to taky není.“

„No ještě aby se v antikvariátu děla nějaká divočina,“ zachichotala se paní Kalivodová. „Ale já se vám divím, že se na to nevykašlete a nejdete do důchodu. Takových let tam chodíte, to se vám nechce ráno prostě zůstat doma a užít si, že už nic nemusíte?“

„Já vám nevím, mě to tak nějak pořád baví. Když cinkne zvonek nade dveřmi, nikdy nevíte, co bude zákazník chtít, to je příjemně napínavé.“

Paní Kalivodová se znovu zasmála. „Nikdy bych nevěřila, že prodej starých knih může být napínavý. Ale jsem ráda, že máte nějakého toho koníčka a taky, že vás v práci netrápí stres. Tuhle říkali v televizi, že stres je dnes hrozný zabiják.“

Psík začal netrpělivě škubat za vodítko, a tak se paní Kalivodová rychle rozloučila, aby mohla svému Ferdovi dopřát pravidelnou procházku. Pan Šebánek se za ní chvíli díval, než se vydal zase do schodů. Už nějakou dobu zvažoval, že by paní Kalivodovou pozval na večeři, ale zatím nenašel odvahu. Možná si na to troufne zítra.

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár