Zadání domácího úkolu

Napište povídku, v níž hlavní roli bude hrát prázdná stránka. 5 - 10 palců.

Vypracování

George se prodíral hustým křovím, batoh se mu zasekával o větve, které mačetě unikly, ale jemu to nevadilo. Jediným jeho cílem bylo dostat se co nejdál od civilizace. Implantovaný čip mu pod kůží už dlouho nezavrněl, ani jeho funkce nebyly pod kůží viditelné. Zdálo se, že si vybral tu správnou lokalitu. 
V roce 2246 bylo již vše digitální. Většina států po Velké válce začala kontrolovat všechny občany. Podkožní čipy implantovali již novorozencům a v posledních letech se už experimentovalo s čipováním ještě nenarozených dětí. George často přemýšlel nad tím, kolik životů při těchto pokusech bylo zmařeno a kolik žen přišlo o své děti ještě předtím, než se narodily. Nenáviděl, kam až Velký bratr zašel, věděl ale, že nemá žádnou šanci to nějak ovlivnit. Nebyla to jediná změna, která po Velké válce přišla. Kvůli hyperkorektnosti, jež vyskočila strmě vzhůru, bylo zakázáno číst jiné, než povolení knihy. Ale ne knihy, jako bývaly dříve - ty papírové. Pouze digitální. Všechna stará díla byla upravena, aby odpovídala vidění státu a propagandě. Klasické knihy byly spáleny, historie se opakovala. Přestože se George do této doby už narodil, nesouhlasil s ní. Přál si umět psát. Jako malý kluk se dostal ke kopii knihy z roku 1998, která musela patřit do školních lavic. Bylo tam vyobrazení nástroje, kterým se dříve lidé učili psát. Říkalo se tomu tužka a psalo se s ní na papír. Moc rád by si to vyzkoušel, jenže papír, stejně jako knihy, už neexistoval.

Obyčejný papír se totiž velice špatně hlídá. A v této době chtěla mít vláda přehled úplně o všem. 

Prosekal se další houštinou a zastavil se. Objevil se na okraji malé mýtiny, na jejímž vzdálenějším konci stála zchátralá dřevěná bouda. Malý domek, nanejvýš o jedné místnosti. George udělal několik kroků dozadu, aby jej ukryl stín křovin, protože netušil, jestli toto místo náhodou někdo neobývá. Zkontroloval znova implantát, ale zdál se stále bez signálu. Kromě křovisek ho krylo jeho maskáčové oblečení. Schoval mačetu do pouzdra a přes rameno přetáhl samopal. Z komína chajdy se nelinul žádný kouř, venku už bylo docela chladno, ale pokud chtěl člověk zůstat ukrytý, určitě si teplo zařídil jinak. Kouř by na něj totiž mohl upozornit. 

Obezřetně a velmi pomalu začal přecházet po okraji mýtiny směrem k chajdě, dával si pozor na každý větší klacek, který by jej mohl prozradit a pozorně sledoval okolí. Když se dostal na několik kroků od chajdy, hbitě vyrazil k ní a jak nejtišeji dovedl se přitiskl k nejbližší stěně tak, aby na něj nebylo vidět z malých okýnek. Velice pozorně poslouchal, jestli uslyší někoho uvnitř. Proplížil se až ke dveřím a všiml si, že jsou pootevřené. Naváté listí u vchodu napovídalo, že tu dlouho nikdo nebyl. Hlavní zbraně do dveří šťouchl, aby se otevřely o něco více a on mohl nahlédnout dovnitř. Sluneční paprsky prosvětlovaly jedinou místnost, kde jistě nikdo nebyl mnoho let. 

George si oddychl a zajistil zbraň. Ještě jednou se rozhlédl, zda-li ho někdo nesleduje a pak tiše vkročil dovnitř.

Dřevěná podlaha zavrzala, jako kdyby ji potěšilo, že po ní opět přechází nohy člověka. Chtěl za sebou zavřít dveře, ale něco jim bránilo, tak je přivřel jen tak, jak to šlo. 

Místnost nebyla velká, ostatně tak jako chatka. Na pravé straně od něj byl kamenný krb, v němž se v závanu čerstvého vzduchu zhoupla zavěšená stará konvice. Vedle krbu stál malý dřevěné stolek a jedna židle, obojí pokryté vrstvou pavučin, prachu a listí. Naproti stálo velmi staré kanape, které určitě zažilo lepší časy. Georgeovi přišlo, že se vrátil o stovky let zpátky. Tak takhle se dříve žilo, pomyslel si a přitom mu padl pohled na zvláštní zaprášené krabičky na polici nad stolkem. V první chvíli si myslel, že jsou to boxy na ukládání drobnějších věcí, ale když přišel blíž a prsty odhrnul vrstvu prachu na jednom z nich, ohromeně ustoupil a druhou rukou si zakryl ústa. "To není možné...", zašeptal a zalapal po dechu. Vyjeveně zíral na odhadem dvacet knih. 

Popošel blíž a postupně oprášil hřbet každé knihy na polici. Nevěřil svým očím. Knihy? Všechny měly být spálené a zničené! Opatrně vytáhl první z nich, měla název 1984, autor se jmenoval George Orwell. Ještě opatrněji svazek otevřel a začetl se do náhodně nalistované stránky. Netušil, jak dlouho tam tak stál a zíral do knihy. Zíral na starý zatuchlý papír, bylo to jako dívat se do minulosti. Po přečtení několika stran si uvědomil, že se dívá i do dnešní doby. Položil knihu na stolek a sundal si z ramene zbraň a ze zad těžký batoh. Chtěl vzít znova knihu do ruky, ale v tom jeho pozornost upoutala menší dřevěná truhla, které si předtím nevšiml, protože byla zasunutá částečně pod židlí. Shýbl se, aby zjistil, co obsahuje.

Zámek musel zničit a jeho zvědavost rostla. Kdo by co ukrýval do dřevěné truhličky a dával to pod zámek? Zdvihl víko a zíral dovnitř. Na dně ležel jeden jediný čistý bílý papír a u nej byl úzký špalíček, který viděl před mnoha lety v digitální kopii knihy. Rozklepanými prsty vyňal papír a tužku a prohlížel si obojí ve světle, které dovnitř pronikalo okny. Rozhodl se zde zůstat. Tohle bude to nejlepší místo na planetě. Opatrně vrátil papír a tužku zpátky do truhličky. 

***

George oslavil své 47. narozeniny docela sám. Dříve si na ně ani nevzpomněl, ale posledních pět let se k tomu zase vrátil. Seděl u dočista vydrhnutého stolku, v krbu praskal oheň a on držel maličký špalíček tužky nad hustě popsaným a pokresleným papírem. Když tenkrát našel tu prázdnou stránku, nechtěl ji zničit, dost možná se jednalo o jediný čistý list papíru na světě. Ale zvědavost a touha zkusit psát, mu nedovolila vydržet a tak si dovolil každého půl roku zaplnit část listu texty nebo obrázky. Po pěti letech mu už příliš mnoho místa nezbývalo. Psával drobnými písmeny své myšlenky, nápady a přání. Kreslil drobné obrázky podle knih, které za těch pět let přečetl už snad tisíckrát. A každý večer se modlil ke všem bohům, aby jej tu nikdy nenašli.

Toho dne bylo sychravo, zima už se chystala vystřídat podzim a George chtěl psát. Místa na prázdné stránce už bylo pramálo, ale pořád dokázal vměstnat několik slov na okraj. Měl toho dne zvláštní pocit. Jako by se mělo něco stát. Ale utěšoval se, že to bude nástupem zimy. Bude mít víc práce se sháněním obživy. Dost možná se na jeho pocitu tyto starosti podepsaly. 

Přiložil hrot zbytku tužky na prázdné místo papíru snažil se v hlavě zformulovat myšlenku do co nejkratší věty. Napsal první dvě slova, když v tu chvíli se mu rozvibrovalo levé zápěstí. Leknutím nadskočil a upustil tužku. Už ten pocit zapomněl. "Do hajzlu!" Polekaně zaklel a vyskočil ze židle, snaže se třemi dlouhými kroky přejít místnost, aby mohl popadnout samopal. Nestihl to. 

Dveře se rozlétly dokořán a v nich se objevily hlavně automatických zbraní s laserovými zaměřovači, které mu udělaly červenou tečku přímo na srdci a druhou uprostřed čela. Strnul v pohybu, svůj poklad - hustě popsaný papír - ještě stále držel v levé ruce, blíže ke krbu. 

"Georgi Lee Wastone, jste zadržen a budete odveden do vězení pro nápravu občanů! Zůstaňte na místě. Toto místo je obklíčeno, nemáte šanci utéct!" Ozvalo se zvenčí z digitálního tlampače. Koutkem oka zahlédl u jednoho z oken malý létající dron, který vydával zvuk jako splašený čmelák.

Dovnitř vešel voják s důstojnickou hodností. "Tak tady tě máme," prohlásil vítězoslavně. "Tentokrát jsi nám opravdu dal, než se nám tě podařilo najít." Klidně prošel kolem George a začal si prohlížet místnost, ve které muž několik let pokojně žil. "Víš o tom, že papírové knihy jsou zakázané?" Zeptal se jakoby nic voják a vzal do ruky Orwellův román, který po zběžném prolistování odhodil na stůl. "Copak to tu máš?" Všiml si po chvilce papíru, jenž George držel v levé ruce. "Papír?" Zpozorněl a rozkázal: "Odevzdej mi to!" To ovšem George nechtěl. Nepřál si, aby zelené hlavy, stát a Velký bratr věděl, nad čím krásným i špatným poslední roky přemýšlel. Opatrně muchlal zpocenou rukou papír dokud neměl v ruce z poloviny z něj kouli, kterou pevně držel. "Odevzdej!" Zvýšil důstojník hlas. V chajdě jakoby se zastavil čas. George během setiny vteřiny, něž stihl kdokoli něco udělat, vhodil svůj vzácný kus papíru do nejžhavějšího místa krbu. V tu samou chvíli se na něj vrhli vojáci stojící u dveří, povalili jej na zem. Důstojník už nestihl papír z ohně vytáhnout. Vzplál jasným plamenem. Georgovi stekla po tváři jedna slza. Nikoli z bolesti, kterou mu způsobovalo koleno zarývající se mu do zad, ale z toho, že přišel o ten jediný kousíček soukromí, který v životě na téhle planetě měl. 

Důstojník naštvaně zahulákal na vojáky, ti George svázali a vyvedli před chajdu. "Nenahlásil si nález papíru, ani knih. Víš, jaký je za to trest?" George mu zíral do očí, ale nehnul ani brvou. "Tobě zařídím ten nejtvrdší." Důstojník se otočil na podpatku a vyrazil k terénnímu vznášedlu, které stálo opodál. "Spalte to tu, všechno!" Zařval na další vojáky, kteří vybavení plamenomety vyběhli kupředu.