DÚ: Není těžké? Jsi snad nějaký bobr, abys věděl/a, co je to za dřevo? A ještě jaké má jádro? Nu což, nedá ti to, zvědavost v tobě hlodá a ty chtě nechtě musíš přijít na to, co je ta Giddeliina hůlka vlastně zač.

Ve vypracování mi proto sdělte váš tip (případně tipy) na hůlkové dřevo, jádro a kdo asi hůlku vyrobil. Troufnete si odhadnout, jak je hůlka stará? Nezapomeňte k vašim tipům přiložit důvody či důkazy (psalo se o Giddeliiné hůlce například v nějakém časopise nebo novinách? Sdělovala informace v bulváru či čarointerview? A neodporují si nějak tyto informace z různých věštníků? Nebo jste použili nějakou z kouzelných metod věštění a pokusili se uhádnout podstatu její hůlky? Či jste prostě a jednoduše sáhli po bichli s poznámkami pana Ollivandera a snažili se přiřadit jádro a dřevo na základě povahových rysů, které o Giddelii už znáte?).

 

 

 

 

 

Jako první mě zarazilo, jak je ta hůlka lehká. Jsem si vědomá, že do odborníka na hůlky mám zatraceně daleko, ale ta hůlka má na délku možná i 25 cm, takže bych čekala, že bude jednoduše těžší. Rozhodla jsem se proto, že pokud půjde materiál vypátrat, měla bych začít dřevem. Kresba dřeva na hůlce byla jasná a dobře viditelná plus jde o lehké dřevo, to jsou hned dvě indicie a já už bych měla být schopná s nimi něco objevit.

Vydala jsem se proto do knihovny, abych se podívala do atlasů dřevin, jak dřeva stromů vypadají, a jak vypadají hůlky z nich zhotovené. Předpokládala jsem, že bych vylučovací metodou mohla seznam kandidátů hodně zkrátit – žádné stromy s tvrdým, těžkým dřevem jako je dub, žádné stromy, na jejichž dřevě není kresba vidět, takže ebenová hůlka to taky nebude, a žádný strom, jehož dřevo vypadá jinak, než jak si ho pamatuji. Vzhledem k tomu, že jsem tu kresbu nijak nepoznávala, začala jsem dřevinami, které jsme už v rámci hodin hůlkovědy probrali, protože jsem si chtěla být jistá, že můžu tyto stromy z pomyslného seznamu vyškrtnout.

Doufala jsem, že se stane jedna ze dvou věcí. Buď, a to by bylo nejlepší, tu kresbu na některém z obrázků poznám a poznám ji jen na jednom, takže budu moci říct „Aha, tak tohle je to dřevo!“, a nebo seznam stromů, z jejichž dřeva by ta hůlka mohla být, zkrátím natolik, že budu moci použít kyvadlo. S tím jsem se už v předchozích letech naučila pracovat a zjistila jsem, že si s ním vedu docela obstojně.

Trvalo mi to několik hodin – rozhodně jsem nad obrázky dřevin strávila mnohem víc času, než jsem předpokládala. Ale došla jsem ke pouhým čtyřem kandidátům a to je nádherně krátký seznam. Do finále se tedy dostali: jalovec, škumpa, řešetlák a exotické zebrano. U běžného kouzelníka bych exotické dřevo tak úplně netipovala, ale madam Giddelie se ve vlastnostech různých dřevin z celého světa vyzná jako málokdo, a kdyby se dozvěděla o vzácném dřevu z opačné strany světa, které by mělo skvěle ladit s její osobností, určitě by se ho neostýchala použít. Jinak kresby těch dřevin jsou docela různorodé, ale přiznávám se, že po tolika prohlédnutých obrázcích jsem si nebyla jistá, jak přesně Giddeliina hůlka vypadala.

Tabulka pro kyvadlo je prostá, stačí nám půlkruh rozdělit na pět dílků a každý přiřadit jedné dřevině, pátý dílek je pro možnost, že je to úplně jiné dřevo. Vždycky je tu šance, že se pletu a kyvadlo vždycky musí mít možnost nám říct, že jsme úplně vedle, nebo že nám s tím pomáhat nebude. Výsledek je tedy toto:

Stačí kyvadlo zavěsit tak, aby bylo přímo nad kolečkem uprostřed. Pak ho požádám, aby mi ukázalo, ze kterého z dřevin je zhotovená hůlka madam Giddelie a kyvadlo se se rozkýve nad příslušný dílkem. Tady je dobře vidět, proč jsem se tak urputně snažila počet možných dřevin snížit – čím víc možností máte, tím víc dílků musíte vyznačit. Čím víc dílků máte, tím jsou užší a je těžší poznat, který přesně dílek nám kyvadlo vlastně ukazuje. Kdybych se místo toho rozhodla vypsat si každou dřevinu, jaká se v atlasech hůlkovědců objevuje, dostala bych tak tenké výseče, že bych z toho nic kloudného vykoukala. Takhle mi ale kyvadlo jasně a zřetelně ukázalo na škumpu.

Aha, tak to je ten strom! Škupma orobincová.

Dřevo škumpy se u nás v Evropě používá spíše vzácně, ale je pevné, lehké, dobře se opracovává a má velmi pěknou kresbu. Mezi řezbáři je docela oblíbené, takže pro výrobu hůlek také velmi vhodné. To by opravdu mohlo sedět.

Nepochybuji, že madam Giddelie si svou hůlku vyrobila sama. Nejspíš to není její první hůlka, přece jenom už to není mladičká absolventka a všichni víme, že se během života vyvíjíme a měníme, takže se stává docela běžně, že kouzelníkovi nebo čarodějce časem přestane hůlka plně vyhovovat a pořídí si jinou. Madam Giddelie z svůj život nasbírala spoustu zkušeností a od doby, kdy získala svou první hůlku, se její osobnost jistě notně vyvinula.

Odhadnout jádro ale tak snadné nebylo. Pustila jsem se kvůli tomu do prochází časopisů a různých kouzelnických tiskovin, ve kterých bych mohla najít nějaký rozhovor s madam Giddelií. Přišlo mi logické, aby se jí každý reportér vyptával na hůlku – na co jiného se zeptáte výrobkyně hůlek, když ne na její hůlku? To je otázka, která se přímo nabízí, úplně z ní křičí, že by to čtenáře zajímalo. Navíc bych si tak mohla potvrdit tu škumpu, s trochou štěstí.

Tady jsem ale moc úspěšná nebyla. Madam je docela tajnůstkářka, když přijde na její vlastní hůlku. Ráda o hůlkách mluví všeobecně, takže jsem se třeba dozvěděla, že není úplný fanoušek třešňového dřeva, protože se při sušení hůlky mají tendenci zkroutit. Našla jsem jen zmínku, o tom, že ve své hůlce použila tekuté jádro a musela tak nechat hůlku sušit, což by právě u třešňového dřeva mohla být potíž.

Takže jsem vykoumala, že madam Giddelie má hůlku z dřeva škumpy orobincové, je dlouhý necelých 25 cm a použila tekuté jádro. Nicméně jsem si tím ověřila svůj tip, že si hůlku vyrobila sama.

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár