Zadání domácího úkolu

Vyberte si (pouze) jedno ze zadání a to zpracujte.

Zadání č. 1 – pro vodoanalyzátory

Zamyslete se nad povahou vody. V čem podle vás může příznivě ovlivnit život člověka a jaká jsou její úskalí? Na co je třeba klást důraz při rozvoji vodního živlu ve svém nitru? A jak byste v sobě vodní živel posilovali, nebo ho oslabovali? (alespoň 3 palce)

Zadání č. 2 – pro vodomily

Vyjděte do přírody a na alespoň 4 fotografiích zachyťte povahu vodního živlu. Ke každému snímku připište krátký komentář.

Zadání č. 3 – pro vodoznalce

Vyberte si jedno z úsloví a zpracujte ho dle libosti obrazem či textem. (3 fotky, 1 kreslený obrázek, 3 palce textu nebo min. 16 veršů básně)
a) voda je život.
b) Odraz na kaluži vody neprozradí její hloubku.
c) Voda postupuje, kameny zůstávají.
d) Neplačte nad rozlitým mlékem, je v něm vody dost.

 

Vypracování

Dobrý den, vybrala jsem si zadání 3 a zpracovala druhý motiv (ačkoliv jsem si ho vylozila trochu jiným způsobem, než jste naznačovala v hodině). Přišel mi překrásný, způsobem, který ve mně vyvolával hluboký pocit melancholie. Přeměnit ho ve fyzickou, hrubohmotnou, méně dokonalou formu bylo téměř nemožné, asi jako porovnávat obraz s jeho vzorem, ale tak už to bývá, když se člověk zamiluje do něčeho, co nezvládne mít...

 

Jeho oči těkaly sem a tam, nemohly se nabažit toho pohledu. Konečně chápal všechny ty chlapce i dívky, kteří samou touhou a žalem v zamilovaném poblouznění zahynuli. A přesto měl na srdci tolik otázek, které toužil vyřknout. Už se na mýtině skláněl nad jezírkem mnoho hodin a celé tělo ho bolelo, ale jak by mohl odtrhnout své oči? Jak mohl tak dlouho žít bez tak krásného pohledu? Ta krása, ta jemnost, ta téměř božská dokonalost...

Vždyť měl prostě jen žízeň... Jak bylo možné, že ho kroky ovládané takovým základním pudem dovedly nikým neprozkoumanými lesy zrovna sem? Jak to, že božský pel tohoto pohledu sem zatím nikoho dalšího nepřivedl? Bylo v tom něco trochu zvráceně uspokojivého, vědět, že se jako první může dívat do té krásné tváře orámované zlatými kadeřemi, kterou zde objevil. Je jenom jeho. Musí být! Byla to láska na první pohled. Skutečně existovala. On skutečně existoval. Ten překrásný mladík, který mu oplácel zamilovaný pohled nemohl být blud. Žádný zlý duch není schopný vytvořit tak přesvědčivou, křehkou, téměř až nadpřirozenou krásu. Musel být dar od bohů. Občas přece takové věci dělávají, že dají smrtelníkům něco dokonalého k obdivování jejich moci. A teď byl tím šťastlivcem on. To on a jen on se mohl těšit z jejich daru.

Samým štěstím se mu po tváři skutálela slza. Ucítil její zašimrání na bradě a tažená silou Gaii se spojila s vodní hladinou na jezírku. Dokonalý obraz se roztříštil do stovky vlnek, které se roztančily po vodě.

"Ne, nechoď nikam!" vykřikl a natáhl se po svém milovaném. Jen co se jeho prsty zabořily do hladiny, odraz na jezírku se ještě více znetvořil. Možná se mu ta krutá pravda začínala někde hluboko v podvědomí rodit, ohlušující city mu však zastřely jakékoliv další myšlenky. Cítil, jak mu puká srdce, když se tvář na hladině znovu vyhladila do svých přenádherných rysů. Už ho nemůže znova ztratit. Nemůže o něj přijít. Toužil se dotknout té tváře jako vytesané do mramoru, toužil zaplést prsty to těch loken barvy zlata. Natáhl k mladíkovi obě ruce a ten mu gesto oplatil. Možná ho vytáhne! Už jen kousek a ucítí dotek jeho jemných dlaní. Už jen kousek...

Narcissovo překrásné tělo se v touze po hřejivých dotecích naklonilo až příliš nad hladinu vody, která ho ve svém chladném objetí přijmula do svých hlubin. Nemesis s pocitem zadostiučinění zmizela mezi stromy v hájku. Láska je ale silný cit, který jen tak nemizí. Z břehu jezírka další jaro, jen co slezl ledový sníh, vyrašily dva dlouhé zelené listy a lodyha s poupětem. Voda přijala lásku k odrazu překrásného chlapce za svou a dala vyrůst květu, který se tolik podobal krutému mladíkovi. Měl okvětí bílé jako z mramoru a pakorunku barvy zlata.