Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol budete mít napsat povídku, kde postavu představíte. Můžete třeba zmapovat její běžný den nebo nějaké její životní období, anebo její motivy, proč jedná tak, jak jedná.

Zadaná délka je do deseti palců, ale když chcete, můžete napsat i víc, jen si na tom dejte záležet.

Vypracování

Drrrnk drrrnk… Drrrnk drrrnk… Prásk.

Stará vrásčitá ruka dopadla na stejně starý a lehce zrezivělý budík. Bdělý pohled majitele budíku i oné ruky však napovídal, že muž byl vzhůru již dlouhou dobu před zvoněním budíku. Starý pán již nějaký čas pozoroval skvrnu od vlhka na stropě. Dnes se mu zdála o něco menší než obvykle, což znamená, že bude dobrý den.
Teď však zase zavřel oči a nechal se unášet na vlnách představivosti. Už mnoho let si žádný ze svých snů z nočních toulek nepamatuje. Musí se tak nechat unášet svými představami jenom když je bdělý. A to on dělá rád. Představy jsou totiž o tolik krásnější než mnohdy krutá skutečnost. Až do chvíle, než se ono bdělé snění stočí ke vzpomínkám.
A bylo to tu. Pomalu zase oči otevřel. Na tváři se mu objevil úsměv, který byl ale tím nejsmutnějším, co si umíte představit. Natáhl paži a pohladil polštář na prázdné posteli vedle sebe.

„Žádný takový. Skvrna na stropě je menší, dneska bude krásný den! Elaaa HOP!“ A vyskočil z postele. No popravdě, k HOP to mělo hodně daleko. Spíš to bylo něco jako postupné a hlavně pomalé skládání všech částí těla do stojaté polohy. 
„Ruce, nohy, hlava a…“ Pán v proužkovaném pyžamu postupně rozhýbal paže, nohy, hlavu a pánev. „A tohle je taky dobrý. Jde se na to.“ Oblékl si župan, ze kterého se vznesl obláček prachu, a vydal se úzkou cestičkou do kuchyně.

Říkám sice úzkou cestičkou, chodba však byla široká. Celý byt byl velký, ale nezůstávalo zde mnoho prostoru pro pohyb. Všude, kde to šlo, ležely totiž hromady, stohy, sloupce a komíny knih. Velké bichle a úzké brožurky. Romány i detektivky, balady i romance. Pohádky i horory, fantasy i encyklopedie. Staré, že byste se jich báli dotknout, i ty nejnovější zabalené v celofánu s nálepkou BESTSELLER!

„Kafe, čaj a… ovesná kaše. Bleh, proč jen jsem včera nekoupil ta vajíčka? Teď bych nemusel tu hnusnou kaši.“ Chvíli se zastavil a mračil se na šedivou hmotu v misce.
„Skořice! Přidáme tam skořici, ty dědku mrzutá, a hned to bude lepší! Kaše není moc dobrá, ale je zdravá a výživná. Po vajíčkách máš navíc vysoký cholesterol.“ Začal zvýšeným hlasem odříkávat. zase se usmál a zatoulal se ve vzpomínkách. „Skořice! A skvrna je menší, dneska bude dobrý den. Žádné mračení.“ Vykřikl a zatřepal hlavou.

Usadil se ke stolu v šeré kuchyni a pozoroval slunce vycházející zpoza protějšího domu. Byla to stará vila rozdělaná na několik bytů. Přímo naproti žila mladá rodina. Znal je už od doby, kdy byli jen oni dva. Pozorovával je u jídelního stolu. Mladé a zamilované, plné života.
Časem se ze slečny stala paní a přibyli k nim další dva členové domácnosti. Kluk jako buk a malé děvčátko. To soudil podle růžových dupaček. Zatím totiž vypadala víc jako on než malá princezna. Moc rád je takhle u jídla pozoroval. Aspoň na chvíli si připadal, že není sám.
Táta odešel z domu i s chlapcem a máma začala uklízet ze stolu. Takže také on uklidil ze stolu a sešel dolů do svého obchodu. Byl to malý krámek plný knih a prachu. Na vývěsní ceduli venku stálo „U Henryho a Jane – vybereme tu správnou knihu pro každého!“ A taky to byla pravda. Kolovaly zvěsti o tomhle obchodě a jeho majiteli. Člověk prý přijde, že chce Nesbø, a odejde s Remarquem. Nebo si chce koupit ten nový román a odejde s Austenovou. Prostě vás přesvědčí, že chcete to, co vám nabízí. A zvláštní je, že přijdete domů, začnete číst a zjistíte, že ten děda měl pravdu. A za týden až měsíc jste tam zpátky pro knihu, pro kterou jste nepřišli.

Jak tak starý pán řadil knihy do polic a přesouval hromádky prachu z místa na místo, stihl prodat během dne dvacet osm knih. Měl pravdu – dneska byl dobrý den.
Zamával venku na ulici na posledního hosta a zamkl obchod.

Nahoře v bytě se poté pustil do chystání večeře.
„Dobrý večer, chtěl bych si objednat na donášku do knihkupectví U Henryho a Jane.“
„Dobrý večer, už jsem si říkala, co se děje. Středa sedm hodin a deset minut a vy nevoláte, copak že jste se dnes zpozdil?“ ozval se ze sluchátka dobře známý vřelý ženský hlas.
„Jeeje, snad jsem vás nepolekal. Já měl totiž nerozhodného zákazníka, takže jsem zavřel o čtyři minuty později. Představte si, že ten chlapec chtěl nějakou moderní akční knihu a já ho ukecal, aby si koupil Psa Baskervillského.“ odpověděl také zvesela, jako by mluvil se starou známou.
„No neříkejte, tak mi pak až se vrátí, nezapomeňte říct, jak se mu ta kniha líbila. Takže jako vždy a máme sebou hodit, protože máte hlad jako vlk. Je to tak?“
„Je to tak, mladá paní, děkuji mnohokrát, budu se těšit. Přeji vám krásný týden, než se zase uslyšíme.“
„Já vám také a ne že se zase opozdíte,“ ozvalo se na závěr a hovor se přerušil. 

Kurýr tu byl jako vždy rychleji než u jiných zákazníků.
„Zdravím, pane, tady je vaše objednávka. Kéž by všichni jako vy měli vždycky přesně na zaplacení a díky za spropitné. Hezký večer, zase za týden.“
,,Hlavně se na té koloběžce nezabij ty kluku šílená." Volal ještě za mladým hochem, který bydlel ve stejné ulici a každou středu mu vozil jídlo.

A už seděl u stolu v kuchyni a ve společnosti sousedů odnaproti večeřel. Hůlkami nabíral čínské nudle s kuřecím masem. To, že se naučil jíst hůlkami, považoval za jeden ze svých největších životních úspěchů.
Pozoroval poklidnou rodinnou večeří když v tom ten malý ďáblík přes ulici začal házet hráškem všude po jídelně. „No čemu se divíte, tak to dopadne vždycky, když je hrášek nebo brokolice,“ zvolal sám pro sebe a smál se, až se za břicho popadal. Jak rád s nimi večeřel.
Po zažehnání hráškové krize pozoroval, jak táta začal umývat nádobí a máma šla s dětmi do obývacího pokoje. Rychle snědl masovou taštičku gratis na účet podniku, aby mohl také odejít od stolu. Dál už je totiž nikdy nesledoval. Dovolil si vždy narušit soukromí jejich domova pouze při jídle. Věřil, že to by mu prominuli. Co se ale dělo dál, to už jeho očím nepatřilo. Zase se ocitl ve svém bytě sám.

Přešel tedy také do obýváku, sáhl po právě rozečtené knize a usadil se v jednom ze dvou křesel. Přes to jeho bylo přehozené beraní rouno. Přes to druhé krajková vyšívaná dečka. Rozsvítil jednu ze dvou lampiček a dal se do čtení.
Až pozdě v noci, kdy už téměř všechna okna v ulici zhasla, zaklapl starý pán svou knihu a i on se vydal ukládat ke spánku. Z koupelny šel rovnou do postele. Položil si sklenici vody na noční stolek, nastavil budík, zhasl a zavřel oči. 

Stejně jako ráno se nechal pomalu unášet na vlnách fantazie. Tentokrát se ale jeho mysl stočila ke vzpomínkám mnohem rychleji než ráno. Oči však už neotevíral. Nechal je pevně zavřené a nedovolil slze deroucí se z podvíčka vyjít ven. Jenom natáhl paži a pohladil polštář na prázdné posteli vedle sebe. 

„Dobrou noc, Jane.“