Zadání domácího úkolu

Domácí úkol se tentokrát bude skládat ze dvou povinných částí:

1. V druhém pololetí bych ráda část jedné hodiny věnovala vašim tipům na zajímavé knížky - většina z vás podobnou hodinu absolvovala i v prvním ročníku. Vaším úkolem proto je napsat knižní doporučení, které bude možné vložit do výkladu a které by mohlo následovat např. po otázce "A jakou knížku doporučujete vy?".
   Zda napíšete čistě vaše doporučení, nebo přidáte i trochu RPG nechávám na vás; pokud je tu někdo, kdo je z jakéhokoliv důvodu ochotný doporučit spolužákům knížku jedině anonymně, stačí napsat.
2.  V druhé části máte na výběr z následujících možností:
   1. Zamiřte do KNP s rozečtenou knížkou. Jak se KNP vaší knížce a momentální náladě přizpůsobí? Zachyťte KNP obrázkem s krátkým komentářem, popisem na min. 3 palce, nebo obrázek KNP vygenerujte pomocí AI. Pokud použijete AI, k informaci, kterou AI jste použili, připojte i min. 2,5 palcový komentář ve kterém vysvětlíte, jaké zadání jste AI dali a proč, a nakolik jste spokojení s výsledkem. V každém případě nezapomeňte připsat, s jakou knížkou jste do KNP zamířili. 
   2. Vyberte si knížku ze školní knihovny nebo dílo ze Sub Salix a napište na něj recenzi. 2,5 palce min.

Vypracování

Dobrý den, madam Marylin,

posílám své vypracování.

(Um, mmohli bychom se zase vrátit k zadáním, která mi sedí a se kterými si umím poradit? Zlatý třetí termín O:) :D)

1) A jakou knížku doporučujete vy?

Slečna Klotylda se nervózně ošije a těkne očima kolem sebe, jestli otázka opravdu míří na ni. Pak ale odpoví: Je mi to hloupé, nicméně už dlouho jsem nečetla knížku, která by mi přišla nějak mimořádná a chtěla bych ji doporučit dál. Po chvilkovém zaváhání pokračuje: Vím ovšem, že před nějakými lety pro mě přesně takovou knihou byla Zlodějka knih od Markuse Zusaka. Tak možná tu. V mé paměti je předvídatelná právě natolik, abych byla většinu knihy zvědavá, jak přesně se to vyvine dál a jak si s tím hrdinové poradí, má několik velmi silných momentů a velmi fascinující jazyk. 

2) Do KNP s rozečtenou knížkou

Říkala jsem si, jestli nebudu pro KNP příliš těžký oříšek, ale ukázalo se, že ve snaze převézt jedna druhou jednoznačně vyhrává KNP :D

Komnata mi zvládla vytvořit místo, které je napůl stanem a napůl podkrovním pokojem. V nejvyšší části dost vysoké, abych mohla v klidu stát a třeba se trochu protáhnout, v nízkých částech zase dost nízké na to, abych se cítila mile krytá, jištěná.

Místo se střešním okýnkem, na které bubnují kapky silného deště (jak tohle KNP vůbec zvládá?), místo, kde člověk ten uklidňující ťukot vnímá i ze stěn, a přece ne tak úplně.

V Komnatě bylo teplo, ale nebyla tam žádná kamna (ne, nejsem si jistá, kde a jak jsem přišla k pocitu, že u kamen se má povídat, ne číst -- snad za propovídaných a prozpívaných nocí u táboráků?). A úplně mírné přítmí, jen takové, jaké bývá ve škaredý den, jenom takové, aby člověku nebylo líto, že venku nenasává sluneční paprsky.

Podlaha byla měkká, skoro jako by celá byla sama o sobě matrací či gaučem, a v místnosti byla dečka na hození přes sebe.

Až někam potud bych si myslela, že si se mnou Komnata poradila jen tak nějak. Tohle na mě působilo jako ideální pro čtení čehokoliv, kdykoliv.

Ale sotva jsem se uvelebila, objevil se přede mnou kouřící šálek dáta masaly i kalíšek s nějakým silným, snad mírně přelouhavaným pu-erhem. Nápoj odpovídající na to, že potřebuju utěšit, uklidnit, i nápoj odpovídající na to, že potřebuju všechno, jenom ne skladkost a jemnost.

Vedle mě najednou poloseděl pololežel obrovský plyšový méďa vhodný k objímání i promáčení ramene slzami a z druhé strany byl velký tvrdý polštář, do kterého by se dalo vztekle bušit. Přede mě Komnata nachystala pár pisátek, nějaké drobné papírky na víceméně uspořádané, kompaktní poznámky k pozdějšímu přečtení či zpracování i veliké archy papíru na čmárání, ať ryze frustrované, nebo takové, při kterém si rovnám myšlenky.

Jako by Komnata přijala mou rozpolcenost, mou náladu, ve které se mísí zoufalství a vztek s vinou i nadějí i touhou po lepším světě, i můj tisíc otázek i všechno.

Ale ono to nebylo všechno. Když jsem knihu otevřela a začala se pročítat jednotlivými stránkami, do toho mého místečka začaly pronikat občasné vzdálené zvuky. Tu bučení ovcí, ržání koní, štěkot psů, tu hlasitý pokřik diváků, taneční hudba, hukot spousty hlasů v hospodě. Jindy zase úplně všechno ztichlo, ne do klidu, ale takového toho napjatého ticha, klidu před bouří.

Sem tam zavoněl oheň či jídlo z něj, pach různé zvěře či lidského potu nebo les po dešti.

Jako kdyby Komnata ještě lépe než já chápala, že já při čtení vlastně ani nechci větší vizuální vjem než písmenka na stránkách. A místo, aby se s tím smířila, mě vtáhla hluboko do knihy skrze zvuky a vůně, zvlášť ty zvuky, které jsou pro mě z různých vjemů asi nejvíc vzpomínkotvorné (ano, to je slovo, právě jsem se tak rozhodla).

A až tady na konci Vám přiznám, že Komnatě jsem svěřila své druhé čtení Povídek z Wyomingu. Hlavně tedy titulní Zkrocené hory. Ale zaslouží si ho celá knížka.

S pozdravem
Klotylda Malíková

PS: Kdybyste se chtěla podivit, proč tedy nedoporučím právě Zkrocenou horu, je to překvapivě složitá otázka. Ale mně ta knížka svým způsobem strašně nesedí. Často mi nesedí větná stavba, práce s řečí, volba slov, použitá "vrstva" jazyka, ... S lehkou nadsázkou mi na ní nesedí nic kromě jádra těch příběhů. Akorát jádra příběhů jsou na příbězích hrozně moc ^^;;;