Zadání domácího úkolu

Alou na stáž! Úkoly posílejte formou — printscreen / překopírované zadání vašeho úkolu a vypracovaný úkol.

 

Vypracování

Zadání: Jaká štěstíčka jste z krabice vybrali? (https://interacty.me/projects/3d0e82c7fbad70d8) Řiďte se pokyny na stránce. Protože jste otravní, tyto ingredience jste z Giddelie museli dostat vy! Ale nebojte, já jsem hodnější, tak se mi svěřte, formou vyprávění nebo rozhovoru s terapeutem, co jste si při sběru ingrediencí na jádro museli prožít.

 

Vypracování:

 

Jádro hůlky

„Dobrý den, tak se dnes máte, Viljo?“ začal terapeut sezení.

„Dobrý den, chtěla bych říct dobře,“ začala Vilja jaksi neochotně.

„Ale nemůžete, protože…?“ pobídl ji terapeut, když dívka nic dalšího neříkala.

„Protože nerada lžu a pravdou je, že ty stáže u madam Giddelie jsou pořád horší.“

„Co se od posledka, co jsme se viděli, stalo?“

Vilja se chvíli dívala do země, než začala pečlivě volenými slovy odpovídat. „Ona mě při výrobě hůlky donutila udělat takové věci… které bych sama od sebe neudělala a… nemůžu je dostat z hlavy.“

„Povídejte, jak se to celé seběhlo,“ vybídl ji terapeut.

„Ta stáž probíhala tak nějak normálně. Giddelie, teda madam Giddelie byla zase opilá, už když jsem přišla. Pustila se do práce na výrobě hůlky a vypustila na mě housera Ignáce, když jsem se pokoušela zjistit trochu víc o tom, jaké materiály a proč pro tuhle hůlku vybrala. Neptala jsem se na nic, co by nesouviselo s hůlkou, nejsem přece taková, abych strkala nos do jejích soukromých věcí nebo minulosti, ale ona…“ Vilja se při vyprávění své verze rozhovoru odmlčí. „Prostě na mě tu zlou husu zase poštvala a ignorovala, jak mě ten opeřenec šikanoval. Ale jak byla nalitá, asi si toho tak úplně nevšimla.“

„To je vážně hrozné. Stále to nechcete říct vaší vyučující?“

„Já… Ne, já…“ Vilja si dlouze povzdechne. „Myslím si, že by mi madam Williamsová nevěřila. Určitě by si myslela, že to zveličuju, abych se ze stáží ulila. Ale tohle nebylo to nejhorší.“

„Jsem si jist, že madam Williamsová tu hůlkovědkyni zná, takže o jejích problémech s alkoholem ví a brala by vás vážně, ale pokračujte, co bylo nejhorší?“

„Madam Giddelie mi řekla, že se bude jádro vyrábět z ní, tedy že ona bude zdrojem toho, co se do hůlky vpraví. Měla jsem vybrat čtyři koláčky štěstí. Znáte je? Jak je v nich zapečený papírek s nápisem?“

Terapeut se usmál a přikývl.

„No tak v těchhle koláčkách byly papírky s částmi těla, které se mají do hůlky dát,“ pokračovala Vilja. „Mně to ale došlo, až když jsem je všechny rozlomila a dala ty čtyři papírky pod sebe, abych si je přečetla.“

„Co na nich bylo?“

„Nehet, dvě sliny, tři vlasy a chlup z nosu,“ odrecitovala dívka.

„Co jste udělala pak?“

Vilja si z krabice na stolku vytáhla jeden papírový kapesníček a vysmrkala se do něj, než začala vyprávět dál. Kapesníček přitom žmoulala v ruce a dívala se na podlahu, aby se nemusela podívat na svého terapeuta. Kdyby si na čelo dala cedulku „Stydím se“ nebylo by to už zřejmější.

„Řekla jsem madam Giddelii, že je velice talentovaná, a že jí Ollivander nesahá ani po kotníky. Než mi stačila odpovědět, řekla jsem, že jsem byla předtím hloupá, když jsem se s ní odmítla napít. Teď, když ji vidím při práci, je mi už ale jasné, že dát si trochu ohnivé whiskey je dobrý nápad. Ona s tím nadšeně souhlasila a řekla něco o tom, že dřevu hůlky prospěje, když ho necháme ještě hodinku prosychat a dáme si zatím drink.

Nedávno jsme se na kouzelných formulích učili kouzlo Evanesco, které nechává věci zmizet. Běžně se jím nechávají zmizet třeba špatně uvařené lektvary, které nevybouchly, nebo zkyslá polévka, kterou jste zapomněl v lednici. Vzhledem k tomu, že byla madam hodně nalitá, tedy pardon, opilá, už předtím, vůbec si nevšimla, že jsem své drinky nepila, ale nechávala zmizet Evanescem. O nějakých dvacet minut později už spala.

Nejdřív jsem jí vyškubla ty vlasy. To je rychlé a aspoň jsem se tím ujistila, že je fakt tuhá… Tedy už opravdu spí. Potom jsem si z tašky vyndala svoji krabičku první pomoci. Víte, já s sebou vždy a všude nosí pouzdro na brýle, ve kterém mám místo brýlí drobnosti, které se mohou kdykoliv hodit. Je tam balzám na rty, pinzeta, maličké nůžky, kleštičky a pilník na nehty, malý zavírací nůž, zapalovač. Takže když nemůžu zrovna kouzlit, třeba protože jsem mezi mudly, nebo je zrovna vyučovací hodina a já bych kouzlením rušila, a zjistím, že se mi zatrhnul nehet, nebo mi nejde otevřít obal od nějaké mňamky, rychle to vyřeším.

Takže jsem si vzala kleštičky na nehty a opatrně madam Giddelii ucvakla nehet z malíčku. Měla ruku tak, že na malíček jsem mohla nejlíp a já jsem s ní nechtěla moc hýbat. Pak jsem v jejích věcech na pracovním stole vyhrabala nějakou prázdnou lahvičku, do které jsem přemístila dvě její sliny. Spala s otevřenou pusou, takže to nebylo těžké, jenom nechutné. Nakonec jsem se chopila pinzety, abych… abych získala i ten chlup z nosu.

Pořád se mi v noci ještě zdá o tom, jak jsem jí pinzetou šmrdlala v nose hledaje nějaký chlup. Ještě teď cítím, jak jsem se bála, že se probudí, a jak to v tom nose čvachtalo…“

„Co se stalo potom?“

„Potom jsem ty věci dala do sáčků s cedulkami z těch koláčků. Pak jsem tu pinzetu zahodila a potom jsem utekla.“

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár