Zadání domácího úkolu

Jako domácí úkol mi napište, co jste zažili v lese vy. Jaké jste tam potkali za bytosti, nebo co zajímavého se vám v lese stalo.

Vypracování

Vydala jsem se do lesa, abych mohla vypracovat úkol. Jelikož v okolí Hogu je les jediný, moje kroky vedly do něj, přestože bez průvodce se to nesmí. Asi bych to neměla přiznávat, já vím, jenže… když já jsem prostě pro každou špatnost a vy jste moc milej profesor, tak věřím, že chudáčka prváčka moc nepotrestáte - hodí po profesorovi nevinnej úsměv - . Jansě, že jsem si na svůj průnik do lesa vybrala pozdní večer, aby mě nikdo nezahlídl.

Moje setkání s prvním tvorečkem proběhlo v poklidu. Byl to takovej roztomilej zelenej skřítek. Vím, že pokud se Leprikónek nenaštve, je v pohodě. Naštěstí vím, že není dobré ho prosit o poklad, i když on to očekává. Byl hodně udivenej, že po něm nic nechci. Chvíli jsme si povídali, a když viděl, že vážně nemám v úmyslu z něj poklad vyloudit, byl tak nešťastnej, že mi ho sám nabídl. Leprikónka se mi zželelo a hrst mincí si od něj s velkými díky vzala, přestože jsem věděla, že se později změní v obyčejné kamení. Ale skřítek měl opravdu škodolibou radost. Asi si představoval, jak se budu tvářit, až zjistím, co mi dal. Rozloučila jsem se s ním a v radostné náladě mířila dále.

Došla jsem na místo, které mne zaujalo tím, že mezi stromy prosvítalo více posledního světla. Zjistila jsem, proč tomu tak je. Našla jsem mýtinu s tůní. Kochala jsem se pohledem do vody při posledních záblescích světla. Slunce už dávno zapadlo a přicházela vláda noci. V tom se ale z vody vynořila nějaká postava a chtěla mne stáhnout do vody. Nedala jsem se. Ještě že mám ráda příběhy o kouzelných bytostech a mnoho jich díky tomu znám. Když jsem si postavu dobře prohlédla, zjistila jsem, že se nejedná o osobu, ale spíše opici s šupinatým tělem. Jasně, tůňodav. Rychle jsem přemýšlela, co dělat, aby mě nestáhl do tůně. Slušné vychování, blesklo mi hlavou a tvorovi jsem se poklonila. On poklonu opětoval a díky tomu mu vytekla trocha vody z dutiny pod temenem. Párkrát jsme si uklánění zopákli a přišel o vodu všechnu. Nyní už byl slabý a já mu mohla s přehledem utéci.

Utíkala jsem celkem daleko, když mě postrašily otřesy půdy a dunění kopyt. Napadlo mě, že by bylo krásné natrefit na jednorožce, o kterých jste nám vyprávěl, jenže když jsem viděla, kdo se blíží, rychle jsem uskočila do keře. Napůl lidé, napůl koně – Kentaurové. S těmi jsem se setkat nechtěla, nemají lidi příliš v oblibě. Naštěstí měli něco na práci a nevšimli si mě.

Potulovala jsem se lesem dál a hledala další tvory a v dálce jsem uviděla člověka. Právě vycházel měsíc a jeho paprsky dopadly na jeho tvář. A tu jsem poznala, že je opravdu zle a výlet do Zapovězeného lesa nebyl dobrý nápad, zvlášť při úplňku. Stavba těla toho muže se začala měnit, porůstalo chlupy, křičel bolestí. Poznala jsem, kdo to je. Vlkodlak. Nečekala jsem, až jeho přeměna bude hotová. Využila jsem jeho indispozice a rychle upalovala z lesa ven. Vydechla jsem si teprve až ve vstupní hale hradu. Rychle jsem upalovala na kolej, hodila sebou na postel a oddechovala.
Po pár minutách jsem vstala a hleděla z okna. Při pohledu na měsíc jsem přemýšlela, jakto, že tak blízko hradu žije tolik nebezpečných tvorů a my jsme před nimi i přesto v bezpečí. Pokud teda zrovna neporušujeme pravidla, jako já.

Zařekla jsem se, že do lesa již bez průvodce nevkročím. Setkání s vlkodlakem mne však inspirovalo natolik, že jsem o něm složila básničku.


Vlkodlak

Na topole u jezera
Vodník sedí za večera
A přemlouvá měsíček,
Ať dá světla kousíček.

O kus dál však člověk stojí,
Svitu měsíce se bojí,
Bolest zkřivila mu tvář,
Měsíční naň padla zář.

Dávno nemá ponětí,
Kdy vzniklo jeho prokletí.
Vždycky přesně po měsíci
Je z něj nestvůra běsnící.

Měsíc právě vychází,
V něm k přeměně dochází,
Prudká bolest v těle bodá,
Každý měsíc, zas a znova.

Nehty se mu v drápy mění
A není to žádné snění.
V mžiku z tváře chlupy trčí,
Uši i čenich má vlčí.

Je to divné rozpolcení,
Jak se celé tělo mění.
Když na čtyři padá,
Člověk v něm boj vzdává.

Ani mysl neuhlídá,
Nestvůra se i sem vtírá.
Náhle jeho vědomí
Zmocní se hlad po krvi.

Dnes zas bude zabíjet
A čerstvou krev popíjet.
Snad žádného z lidí
Stvůra nevyslídí.



Chiara Cheisseová