Zadání domácího úkolu
Inspirujte se nějakou písní, pošlete mi odkaz a napište, jak k vám promlouvá. Pak se zamyslete, jestli byste v příběhu písně do něčeho "nešťouchli*y" a podívejte se, jak se Vám to před očima změní. A z této inspirace mi pak zkuste napsat příběh alespoň na pět palců. :)
Vypracování
Vážená paní profesorko,
zrovna na mudlovském přehrávači hudby Spotify vzniknul WRAP - roční hodnocení. Posílám tedy povídku na písničku, která se umístila na prvním místě:
Panic! At The Disco - House of Memories
House of memories
Den zápisu 21.11.2063
Svět se změnil.
Dokážete si představit, jaké to je se topit? Nejdřív nastoupí šok rychle doprovázený panikou. Touha po nádechu je za chvíli tak silná, že musíte bojovat nejen s vodou ale vlastním tělem, aby vám dalo ještě čas. Vynakládáte veškerou svou sílu pro dosažení něčeho tak normálního, tak přirozeného, že si toho ani nevážíte. V poslední chvíli a s vypětím všech sil hlava prorazí vodní hladinu a vy hluboce a násilně naplníte plíce kyslíkem.
Tak se v dnešní době budíme ze snů. Ano, množné číslo.
S vytřeštěnýma očima a zbrocený potem jsem se posadil na posteli. S hyperventilací nám pomáhá kyslíková maska s lehkou příměsí lahodného oxidu dusného. Brzy se zjistilo, že pokud se hyperventilace rychle nedostane pod kontrolu, lidé můžou umřít na „udušení kyslíkem“. Proto ten rajský plyn.
Dech se mi začal uklidňovat, ale to nebyla celá ranní rutina. Hned jsem začal nahmatávat svůj „Dům vzpomínek“ virtuální brýle opatřené personalizovaným obsahem. Brýle jsem si nasadil, zapnul a hned mi před očima začaly vířit fotografie neuvěřitelnou rychlostí. Nebylo třeba si je prohlížet nebo se u nich zastavovat. Mozek průměrného člověka zvládne zpracovat patnáct snímků za vteřinu. Takovou rychlost máme v brýlích nastavenou všichni. Třicet vteřin a je po všem.
Vstal jsem, dal jsem si sprchu a zdravou snídani. Do práce jsem nespěchal. Nikdo nesmí opustit domov před desátou ráno. Do té doby jsou veškeré komunikace rezervovány pro bezpečnostní složky, převážně sanitky. Když se člověk podívá z okna, mohl by nabít pocitu, že je město jedna velká a radostná diskotéka. Modrá, červená a bílá blikající světla kam až oko dohlédne. Mám krásný výhled z padesátého patra jednoho z mnoha činžáků v centru města, ale před desátou se ven nikdy nedívám.
V práci jsem byl v poledne. Mám to kousek. Pracuji ve vývojovém centru pro zefektivnění procesu selektivní dekonsolidace paměti. Zní to složitě? Vlastně je to jednoduché. My (vnímejte jako všichni lidé na planetě) nepotřebujeme každé ráno vzpomínat, my potřebujeme zapomenout. Hlavní úkol můj a mého týmu je najít způsob, jak lidi osvobodit od těch mučivých vzpomínek jednou a navždy. Rychle jsme dokázali objevit způsob, jak přeprogramovat krátkodobou paměť, aby potlačila strašné výjevy a obrazy. Bohužel tento proces trval pouze do doby, než jsme usnuli. Mozek se restartoval a „vzpomínky“ se z dlouhodobé paměti vydraly opět na povrch. Důsledek? Globální pandemie sebevražedných tendencí. Začalo to postupně, a to bylo naše štěstí. Nejdřív se s tím dalo žít roky, pak měsíce. Teď jsme na patnácti minutách. Každé ráno nás dělí patnáct minut od totálního vyhynutí a čas se stále zkracuje. Pokud nenajdeme způsob, jak vymazat „vzpomínky“ z dlouhodobé paměti, nakonec se probudíme a hromadně ukončíme své životy.
Proč píšu „vzpomínky“ do uvozovek? Třetí světová válka nebyla jaderná, ale psychologická. Celý svět žil mnoho let v napětí a strachu z konvenční války. Státy se zlepšovaly a předháněly v rozvoji taktických a strategických systémech na obranu i útok. Dostali jsme se do patové situace. Všichni velcí hráči měli dostatek zbraní na zničení planety, ale také dostatek obranných systémů, že by k tomu nemohlo dojít. Pak se vše změnilo. Jedna zpráva, jeden signál do mozku spících a nic netušících lidí. Print „vpomínek“, které se nikdy nestaly, ale byly tak hrůzné, že se člověk chtěl zabít. Vkrádavé, tísnivé, živé a nepřestávající.
Nikdo se k činu nepřiznal, ale postiženi byli všichni. Nejdřív se hledal lék, pak se začal přeprogramovávat lidský mozek. Tím to všechno začalo. Bohužel ne všichni to vydrží, ne všichni zvládnou další ráno. Sanitky mají každé ráno napilno. Proto si musíme pospíšit.
Den zápisu 4.12.2063
Čas se zkrátil na 7,5 minuty. Věříme, že jsme již krůček k úspěšnému vymazání dlouhodobé paměti.
Den zápisu 11.12.2063
Stihneme to!
Den zápisu 18.12.2063
…
Den zápisu 25.12.2063
...
Den zápisu 1.1.2064
...
Krásný den, Thadeus van Hateun
