Zadání domácího úkolu

Každý člověk vidí různé věci jinak. Napište tedy povídku o třech postavách. Vymyslete si děj. Radím vám něco, co vás bude bavit, protože to samé budete psát třikrát - ale pokaždé z jiného pohledu.

Tj například: <i>1) Vanessa už po mě zase něco chce. Copak nevidí, kolik mám práce? A do toho venku prší. Ach jo.

2) Mohl by si už konečně uvědomit, že se tu nemůže jen tak válet a vymlouvat se na práci. Já do ní také chodím! A nestěžuji si! Jestli to takhle půjde dál, nevím, co budu dělat.

3) Ti dva už se zase hádají. Jakoby nestačilo, že venku prší a já prý nesmím jít ven. Byl bych celý zablácený a ona by po mě musela uklízet. Ne, že by mi to vadilo ... </i>

A minimální délku si dáme na sedm palců. Vy stejně máte průměr kolem jedenácti.

Vypracování

3 postavy a 1 den

 

Ráno začalo jako obvykle. Mám moc rád ty dny, kde se jede podle harmonogramu. Vstává se ve stejnou dobu, jdeme na procházku, ve stejný čas a po stejné trase jako vždycky, pak dostanu plnou misku čerstvé vody a druhou s jídlem, než paní odejde a já se zas uložím ke spánku, abych byl fit a plný energie, až se paní zase vrátí domů. Všechno šlo jako na drátkách, ale uprostřed dopoledního spánku mě probudilo vrzání schodů na chodbě.

Zaposlouchal jsem se a paní to nebyla, ty kroky zněly jinak, ale ne přímo špatně. Přešel jsem ke dveřím bytu a zkusil zavětřit, ale necítil jsem nic cizího. Tak jsem párkrát štěknul, aby bylo jasné, do je tady doma a pán a čekal, co se bude dít. Šramot. Škrábání ve dveřích. Cvak. Dveře se otevřely a tam někdo povědomý. Člověk, žena, mladá, ale nebyl jsem si jistý, kdo to je. Řekla moje jméno, usmála se na mě a natáhla se, aby mě pohladila. Když zná mé jméno, musí to být v pořádku, ne? Očichal jsem ji a všechno zapadlo na své místo!

Tohle byla dcera mé paní. Dřív tu s námi bydlela, ale už tu dlouho nebyla. Nadšeně jsem začal vrtět ocasem, protože jsem měl vážně radost. Hrávala si se mnou, když jsem byl malý. Později… No, dělávala divné věci, s paní na sebe křičely, občas sem přivedla divné lidi a hlavně začala být divně cítit. Úplně jinak, než jsou cítit cizí lidé na ulice, když je potkáme na procházce. Něco se měnilo v pachu jejího těla. Trochu jako nemoc, ale jinak. Nebyl to dobrý pach a vždycky se chovala nejvíc divně, když v ní ten pach byl. Ale teď byl pryč! Teď byla cítit zase jen sebou a chovala se normálně. Usmívala se na mě, mluvila na mě, hladila mě. Dokonce začala volat i kočku, ale to jí rád odpustím. Lidi mají své chyby a kočky k těm chybám patří. Jen se te bílá potvora vykolébala ze dveří ložnice paní, zaštěkal jsem na ni, aby jí bylo jasné, kde je její místo! Ale dál jsem měl oči jen pro mladou paní.

Odešla brzy. Co se mě týče, mohla si se mnou hrát ještě pár týdnů, nebo tu zůstat. Ale než jsem se stačil uvelebit v pelíšku, ve dveřích se zase ozvalo škrábání a vešla paní. Dřív! Byla tu dřív!

Okamžitě jsem ji přiběhl přivítat a začal jsem na ni štěkat tu obrovskou novinku, že se její dcera vrátila domů a hrála si se mnou. Chtěl jsem jí to všechno vypovědět, nejlépe tak čtyřikrát za sebou, abych měl jistotu, že chápe, jak super to bylo, ale ona mi nevěnovala pozornost. Chodila bytem sem a tam a pořád mluvila do té placaté věci, co s sebou furt nosí a já ji nemám ani očuchávat. Jednou jsem tu věc zkusil trochu ožvýkat, aby byla víc naše a paní se strašně zlobila.

Ta vzpomínka mě přiměla uvědomit si, že i teď je paní cítit naštvaně. Byl jsem tak rozčilený, že mi to prve uniklo. Byla naštvaná a smutná. To se dřív stávalo často, když tu její dcera byla, a tak jsem se ji rozhodl rozveselit. Začal jsem kolem ní běhat, ale nevšímala si mě. Tak jsem přidal sem tam nějaké štěknutí a začal na ni skákat, aby si mě ona začala všímat. Když položí tu věc na mluvení pryč a začne mě hladit, budu ji moci párkrát olíznout, aby jí bylo líp! A potom… potom můžu přinést vodítko, aby se mi nikam neztratila, půjdeme ven, očucháme spolu naše oblíbená místa, teda já je očuchám a povím jí, co jsem objevil, a jí bude zase dobře.

Ale čím víc jsem se snažil, tím víc naštvaně byla cítit. Nakonec mě chytla za obojek, odvedla mě ven z bytu, po schodech a ven dveřmi na zahradu. To bylo divné. Doufal jsem, že si chce házet s míčkem, ale byla cítit moc nazlobeně. A jo, jen mě vystrkala ven, zavřela dveře a já byl venku sám. Zkusil jsem zaškrábat na dveře, ale neotevřely se. Zkusil jsem oběhnout dům, jestli neobjevím nějakou novou cestu dovnitř, ale ne. Od posledka, co jsem na zahradě byl, nikde nové dveře nevyrostly. A tak jsem si sedl ke dveřím a začal brečet. Co jiného mi zbývalo?

Když se dveře otevřely, už jsem dávno doplakal a málem jsem z toho usnul. Paní mě vzala zpátky domů, ale pořád byla cítit zlobou. Už jsem se jí nesnažil rozveselit, protože jsem se bál, že by mě zase potrestala. Takže jen jsme vešli domů do bytu, zalezl jsem do pelíšku a dělal, že nevidím, jak na mě zírá ta bílá potvora, dokud jsem neusnul.

Na večerní procházku jsme šli podle plánu a i večeři jsem dostal, jak se sluší a patří. Myslím, že se paní musí vyspat. Podle mě je chyba, že lidi spí jenom v noci. Kdyby si rozložili spánek do více etap, spali kus v noci a kus ve dne, jako to dělám já, byli by na tom líp. Spánek je super, aby měl jeden pořád sílu běhat a mít dobrou náladu. I bílá potvora je snesitelná, když hodně spí. Až se paní vyspí, bude jí líp.

Pak ale přišlo další překvapení. Zvonek! Jak já ho nesnáším! Štěkal jsem na něj, dokud nepřestal zvonit a ještě chvíli, abych mu dal za vyučenou! Je hrozně hlasitý a já se ho vždycky leknu. To se nedělá! Paní mě okřikla jako vždycky, ale nebyla v tom zloba, tentokrát ne. Šla dolů a byla tam dlouho, to bylo divné. Ale když se vrátila, byla cítit dobře.

Sedla se se mnou v obýváku na gauč, koukala na blikající obrazovku, hladila mě a bylo z ní cítit něco moc hezkého, co už jsem z ní dlouho necítil. Líbilo se mi to. Bylo to tak fajn, že mi pro dnešek nevadilo, když z druhé strany přišla bílá potvora a paní začala hladit i ji.

Dnešek byl neobvyklý, ale dopadl dobře.

***

Ráno, jak má být. Člověčice se probudila, aby mi vzdala úctu, jen ta placatá věc na stolku začala pípat. Tak to je správné. Vždycky jednou za pár dnů se to nestane a já musím chodit po posteli a budit ji svou přítomností, to nesnáším. Já mám ráda řád! To je jedna z mála věcí, co mám společnou s tím hlučným, uslintaným špinavcem.

Odvedla ho pryč na dost dlouho, abych si mohla v klidu provést ranní hygienu a šla tak spát dokonale čistá. Ten špinavec si myslí, že ho vodí ven kvůli němu, pche! Mám je vycvičené oba. Nezapomněla mi připravit ranní občerstvení a odešla přesně na čas, abych se mohla v klidu najíst a uložit se ke spánku.

Ten oslintanec mě vyrušil štěkotem, když jsem si na škrabadle brousila drápky. Obvykle touhle dobou chrní, takže jsem zpozorněla, ale samozřejmě jsem odmítla dát najevo, že mu věnuji nějakou pozornost a nešla se podívat, co se děje. Někdo přišel, člověčice, ale ne ta obvyklá. Znala moje jméno a úpěnlivě ke mně volala, takže jsem se nakonec rozhodla pro elegantní příchod na scénu. Poznala jsem ten způsob, jakým mi znečistila svým dotykem srst za ušima, tahle tu bydlívala.

Měla jsem ji ráda, dokonce raději než tu hlavní člověčici, protože byla ochotnější mě chovat a hladit, pokud jsem na to měla náladu. Ale pak se mi znelíbila. Přestala mi projevovat úctu, přestala se chovat podle mých přání a rozmarů, začalo z ní být cítit cosi nesprávného a vnesla do mého chrámu hádky. Člověčice se hádaly víc a víc, byl plné špatných emocí a občas se zdálo, že zapomínají, že jediný důvod jejich existence tady, v tomhle bytě, je pečovat o moje blaho. Tak jsem tu mladou kacířku zavrhla. Netrvalo dlouho a přestala se tu vyskytovat.

Teď byla zpátky. Podezřívavě jsem si ji měřila a dávala jí mrskáním ocásku najevo, že z ní nejsem tak nadšená jako ten špinavec. Ten kolem ní tancoval a na mě štěkal, jako kdyby si myslel, že mi to není u drápku. Ale to nesprávné z ní cítit nebylo, tak jsem ji vzala na milost. Jestli se bude kát, dovolím jí, aby mi zase sloužila. Ale ona se místo toho, aby se mi věnovala, jak si zasloužím, začala hrabat ve věcech doma a vzala si jídlo z té studené skříně, aniž by mi dala nějakou dobrotu. Pche!

Sotva odešla, přišla hlavní člověčice a byla nasáklá zlobou. Taková nehoráznost! Takové emoce mě totiž nebaví, na zlobu mám právo jen já, protože jen já, elegantní kočičí bohyně, mám právo se zlobit. Dala jsem jí to jasně najevo pohledem, který jsem po ní vrhla, než jsem se přesunula na vrcholek svého škrabadla, kde mám takové pohodlné bidýlko, odkud je hezky vidět po většině bytu.

Člověčice a špinavec jsou ale přece jen dobře vycvičení, takže začali hrát divadlo pro mé pobavení. Ona chodila sem a tam, mluvila do budítka a psisko kolem ní běhalo, skákalo a štěkalo. Ona se zlobila víc a víc, na něj, okřikovala ho a vrcholem čísla bylo, když ho vykázala pryč. To mě bavilo natolik, že jsem jí vše odpustila. O malý šlofíček později se vrátila i se špinavcem, který byl ale natolik pokořený, že šel rovnou do toho svého páchnoucího brlohu, kde se krčil pod mým vítězným pohledem.

Už už jsem se chystala zase usnout, když jsem z člověčice ucítila hluboký smutek. Seděla u stolu, místností voněla ta odporná černá tekutina, co ji z nějakého důvodu pořád pije a plakala. To už tu nějakou dobu nebylo a rozhodně mi to nechybělo. Má své chyby, ale slouží mi dobře a já ji takhle vídat nechci.

Seskočila jsem tedy dolů, přešla k ní a otřela se jí o nohy. Nereagovala. Jindy bych ji potrestala, ale tentokrát jsem se rozhodla být milostivá. Vyhoupla jsem se jí tedy do klína, stočila se do pohodlné polohy a začala vrnět. Takhle se člověkům nejlépe léčí zármutek. Brzy mě začala hladit, takže vím, že to fungovalo i tentokrát.

Večer mě nelítostně probudil zvonek a psí štěkot. Otřesné! V tuhle dobu? Během druhého večerního spánku? Neodpustitelné! Člověčice šla ven, bez pochyb vycítila můj hněv a jala se jít zjednat nápravu a ztrestat toho, kdo mě takhle probudil.

Když se vrátila, vyzařovala z ní určitá spokojenost. Trochu jako ze mě, když se vypravím ven zmasakruju nějakou myš. Nejspíš ty rušitele zabila. Já bych to na jejím místě udělala. Za to si zaslouží odměnu, takže jsem se vydala k ní na gauč, kde se usadila s psiskem a nechala se jí hladit.

Není snadné být kočičí bůh. Pořád musíte svoje člověčí a psí služebníky cepovat a udržovat na uzdě. Ještě, že jsem tak úžasná a zvládám to tak dobře.

***

„Mami, ahoj... já… To není, jak si myslíš. Já ti to vysvětlím a vrátím… později. Fakt!“ koktkala Karolína, když jsme se div nesrazily na chodbě. Můj zatím pohodový den byl v hajzlu.

Nevypadala tak hrozně, jako když jsem ji přistihla při krádežích doma posledně, ale taky nevypadala tak, jako když byla čistá. Měla být na odvykačce, ale hádejte, překvápko! Utekla, v tašce, co si teď děsně nenápadně strkala za záda bylo to, co mi ukradla, ať to tentokrát bylo cokoliv, a jako obvykle to tak nebylo, všechno mi vrátí, všechno je jinak… Jo, ona nelže a já jsem siamská princezna.

„Jasně. A povíš mi, jak to je?“ zeptala jsem se jí a můj hlas mi zněl překvapivě klidně.

„Já… Já… já musím jít, mami. Ale pak ti to vysvětlím, jo?“

Jen jen přikývla a uhnula jí z cesty, aby mohla jít. Karolína se na mě křivě usmála, až byla vidět díra po zubu a div se nepřerazila, jak utíkala z domu pryč. Blesklo mi hlavou, co času jsme s Karlem strávili v čekárnách u zubaře, když měla rovnátka. Tři roky a bezpočet návštěv ordinace, aby měla krásně rovné zuby, aby si je o pár let mohla nechat vyrazit. Nebo jí možná vypadly samy, některé drogy to způsobují a kdo ví, co všechno za ty roky vlastně brala.

Vydala jsem se nahoru do bytu, kde se na mě div nevrhl Marty. Štěkal a bláznil jako pominutý, což bylo asi to poslední, na co jsem měla náladu. Zamířila jsem do ložnice, kde na mě čekal zapomenutý telefon. Hádejte, kdo se mi nedovolal? Paní Pivoňková z léčebny, kde byla Kája na odvykačce. Vsadím se, že já uhodnu, co mi chtěla říct.

Tentokrát tam byla přes půl roku, to bylo hodně přes její dosavadní rekord. Proto jsem zase začala nechávat náhradní klíč na chodbě a zase si začala nechávat v kredenci hotovost pro případy nouze, kdy zase někde založím platební kartu. Moje chyba, byla jsem naivní.

A tak jsem chodila po bytě a hledala, co mi tentokrát chybí a kde jsou věci jinak, protože se v nich Karolína hrabala. Marty se mi pletl pod nohama a dožadoval se pozornosti, což bylo fakt super, protože jsem musela vyřídit pár telefonátů. Pokud nemáte doma psa, tak možná nevíte, že se štěkajícím psem za zadkem se telefonuje jedna báseň. Aspoň že Luna se usadila na škrabadle a nepřekážela.

Volala jsem do léčebny, abych zjistila, co se stalo. Nebo spíš, co vědí. Většinou mi mohli říct jen to, že odešla, protože obvykle nenechávala dopis s vysvětlením. Tentokrát mi pověděli, že utekla i s nějakou další feťačkou, která se tam léčila už skoro deset měsíců. Volala jsem tu novinku Karlovi, protože rozvod nerozvod je to pořád její táta, a potom nejbližším příbuzným, u kterých by Kája mohla zkoušet žebrat nebo krást. Mezitím jsem zjistila, že mi vyrabovala ledničku a sebrala z kredence tisícovku. To mě překvapilo, protože tam byly tři a ona tam dvě nechala.

Marty mě nakonec tím vyváděním vytočil natolik, že jsem ho odvedla ven a zavřela ho na zahradě. Vychovala jsem z toho labradora gaučáka, takže to venku nesnáší, když tam nemá lidi. Nejsem na to pyšná, ale vadí mi to míň, než co vyrostlo z Karolíny. Každopádně jsem zbytek hovorů vyřizovala za tlumeného vytí, jak Marty venku šílel žalem. No, než jsem nechala vyměnit okna, bylo to slyšet víc, tohle už se dalo vydržet.

Sama nemám nejsilnější vůli, takže když jsem dokončila poslední hovor, popadla jsem kabelku a šla do nedaleké cukrárny, abych si s sebou koupila pár zákusků. Normálně na sladké nejsem, ale jak udeří stres… Když jsem ty sladkosti rozložila v kuchyni na talíř, uvědomila jsem si, jak moc mě Kájin útěk z léčebny sebral. Snažila jsme se na to nemyslet, dala vařit vodu na kafe a šla pustit Martyho, který už byl ticho, zpátky domů. Ani se na mě nepodíval a mazal rovnou do košíku. Nezavírám ho ven často, ale když, tak pak vždycky trucuje.

Když bylo kafe hotové a já se k němu a dortům usadila, všechno to na mě padlo. Zase mi před očima probíhalo, jak nám zavolali z gymnázia a provalilo se, že tam Kája přestala chodit, protože začala brát drogy, a pak všechno to, co se dělo v následujících letech. Všechny ty její sliby, snahy se toho zbavit a pády, nekonečné pády zpátky, útěky, krádeže.

Dívala jsem se na teplající zákusky, brečela si do stydnoucího kafe a ani nevím kdy, na klíně mi vrněla Luna. Marty je hodný pes, skvělý parťák, který mě za jiných okolností umí spolehlivě rozesmát, Luna je zase jemná, citlivá a neskutečně empatická bytost. Vždycky pozná, kdy jsem naštvaná nebo nestíhám a nenápadně se vyšplhá na své škrabadlo, aby mi nepřekážela, stejně spolehlivě ale vycítí, kdy na mě padne splín a to ke mně vždycky přispěchá, aby mi svou přítomností zvedla náladu. Neuvěřitelně nesobecká kočka, která neustále pozorně sleduje, co právě potřebuji, aby mi to mohla poskytnout. Nejúžasnější, jak dobře se ti dva dobře snášejí. Nespí spolu v jednom klubku, i když by se mi líbilo si je takhle fotit, ale i tak je z nich prostě cítit, jak se mají rádi.

Překvapením ale dnes ještě nebyl konec, jak se ukázalo, když během večerních zpráv zazvonil zvonek. Čekala jsem, že to bude zase policie, ta tu bývala často, když byla Kája venku, ale kdepak. Před domem přešlapovala Karolína s nějakou holčinou, patrně to byla ta, co spolu utekly. Obě vypadaly jako přešlé mrazem, ale nezdály se mi přímo sjeté. Jenže jestli jsem se něco naučila, tak to, že feťáci umí předstírat naprosto bravurně absolutně cokoliv. Už bylo po západu slunce a ve světle pouličních lamp se rozšířené zorničky poznávají špatně.

Karolína mi začala vysvětlovat, že se mají v plánu vrátit zpátky do léčebny, ale příjem je až ráno od osmi, takže by někde potřebovaly přespat. Poslední dnešní spoj jim totiž už ujel. Samozřejmě je napadlo, že přespí tady u mně a ráno pojedou prvním busem do Prahy, takže na osmou budou před branami odvykačky. Samozřejmě budou potřebovat peníze na autobus a asi i něco k jídlu, protože to, co si Kája dneska půjčila, už spořádaly. Souhlasím, že jo?

Nejen, že jsem odolala nutkání jí jednu ubalit, začít křičet nebo brečet, ale ani jsem nepodlehla maminkovskému hlasu, co mi šeptal, že dceři musím pomoct. Za tohle pak musím psycholožce poděkovat, protože lepší důkaz, že terapie funguje, není. Já bych jí vážně ráda pomohla. A i té druhé holce, když už na to přijde. Jenže tohle už tady bylo a ne jenom jednou. Buď bych v noci sebraly, co jen by mohly a zdejchly se dřív, než mi zazvoní budík, nebo by se ráno nějak neměly k odchodu, až by začaly vymýšlet, že to nechají na zítra, nebo až na pondělí… a já bych je pak našla doma sjetý.

Řekla jsem, že tady zůstat nemůžou. O tom jsme už mluvily, než se šla před půl rokem léčit a pořád to platí. Tady narkomanky nebydlí, ani nepřespávají. Taky jim nedám peníze na autobus, ale nabídla jsem, že jim zavolám a zaplatím taxíka. To by mě vyšlo o dost dráž, ale byla jsem si jistá, že to odmítnou.

Jenže holky bez váhání souhlasily. Ta druhá, představila se jako Denisa, dokonce řekla, že kdybych do léčebny zavolala, možná by se noční personál nechal přesvědčit, aby je přijal. Ony nemají telefon, jinak by to udělaly samy. Zkusila jsem to a v léčebně mi vyšli vstříc. Když pak přijel taxík, jehož řidiče znám a souhlasil, že holky zaveze až před léčebnu, ty dvě bez vytáček nastoupily.

Vrátila jsem se do bytu celá šokovaná. Takhle v klidu to s Kájou nešlo snad nikdy, co se její závislost provalila. Možná… možná to tentokrát opravdu myslí s tou léčbou vážně a opravdu mi později vysvětlí, co to dneska mělo znamenat, ať už později znamená cokoliv. A tak jsem seděla na gauči, jednou rukou drbala Martyho, který přišel ze své trucovny, druhou Lunu, která se mě samozřejmě vydala podpořit, a pro jednou ohledně Karolíny cítila skutečnou naději, že to nakonec dopadne dobře.

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár