Zadání domácího úkolu
Představte si, že jste se dostali do
„KVÁlovství žab“, kde trestají každého bez řádného žabího přízvuku.
* Obstáli jste ve všech zkouškách - jakých?
* Byly vaše KVAlity vskutku žabí?
* A pokud ne, co mají v KVÁlovství za tak hrozný trest, který stihne
každého, kdo nemluví po žabím?
Těším se na vaši povídku či vyprávění!
Vypracování
Xekvatl a Motekvatenza
Cestování naší Čaroexpedice do nitra pralesů Tenokuňkanu byla náročná záležitost i s akademiky formátu prof. Smolince a Rozvěráka. Než jsme se dostali do srdce džungle, bylo potřeba mnoho ochranných kouzel a diagramů proti nejrůznějším hrozbám, od moskyta, kterému místní přezdívají „Babanakyj“, což ve volném překladu znamená „Létající matka mé ženy“,
(Neptejte se mě proč.) až po velké šelmy a různá magická nebezpečí a pohromy.
Když jsme dorazili k ruinám prastarého šamanského města Kvakatitlánu,města uctívačů žabího boha KVA, čekalo na nás – velmi neočekávané – setkání. Ze stínů se nejprve ozývalo něco, co nejprve znělo jako žabí kvákot, ale posléze se k našemu překvapení dala rozlišit jednotlivá slova, která i oba přítomní akademici znali jen ze starých svitků a knih. Kvakatitlánčtina! Posléze se za šustotu
listoví rozhrnul porost a vyhopkaly dvě žáby…musím říci oděné, jestli se to tak dá popsat, do šňůrek z okvětních listků, dřívek, barevných křídel motýlů a různé další pestré směsi, až oči přecházely, div se nesešly na temenech našich učených hlav. Od pohledu o něco starší žabák měl na hlavě ještě čelenku z per kolibříka.
Oba žabáci (jak se ukázalo) nás pozdravili“Kva den, Kvámoši“ a zdálo se, že na něco čekají. Odpověděli jsme sborem „Kva den i Vám Kvámoš, nechť je Kvám Slunce čelem a Měsíc Kvákoší Kvaši duši!“
Zelená dvojička se lehce uklonila a představila se jako Xekvatl – hlavní lovčí kválovství Kvakorum a Motekvatenza hlava šamanské rady (od Xekvatla jsem zaslechl něco jako kvakošepot „….a kvaky pěkný obšourník…“)
Pátrali jsme hluboko v paměti po slovech ze starých textů a spisek a s mírnou námahou skládali věty.
„Kvakto, že mluvíte tímto kvazykem?“ osmělil se profesor Smolinec „Všichni měli za to, že je už kvávno mrtvý… jako tyto rozkvaliny a města“
„Lidem kváklo na myslivnu a vykvadili se navzájem“…pronesl smutně Motekvatenza
„Cože se navzájem vykva…?“ Pronesl s očividným úděsem v očích profesor Rozvěrák
„Vykvadili…kvako nakvačili si na budku a zkvakali…všichni kvaput….my sbírali věci, učili se…povznesli se, překvačili svůj stín a založili Kválovství“ upřesnil malý šaman
„To se mi upřímně ukvavilo“ pravil kolega a otřel si kapesníkem čelo….“Čekal jsem něco horšího“
„Teď ale kvážně k věci…“ ozval se náhle Xevatl….“Nezdržuj kvákovinama, Motekvatenzo…je čas“
„Ano, kvavda“ pokýval oslovený a rozložil před sebou svitek.
„Čas na co? Můžeme kvám být něčím kvákomocni?“ optal jsem se nejistě
„Musíme Kvám předložit zkoušky Kvalifikace na průchod říší Kvakorum – Kvakožto i na vydání diplomu…..mhmm…Podmínka první, splněna…Mluvíte kvazykem předků, byť přízkvak máte děsný. Můžete poděkovat Velkému KVA.“
žabák se na chvíli zamyšleně odmlčel a pak s vážnou tváří položil pohřebním hlasem otázku:
„Na posvátném kvameni leží kvalíř s pečenou křepelkou, spoustou okváčky, brambor, zeleniny a lezou po kvanta much. Co náleží kuchkvaři, který tam kvalíř kvakto zanechal?“
Polkl jsem znechuceně slinu, která se mi při prvních slovech žabího šamana začala prodírat z koutku úst a prohlásil „Bych toho kvadiota nechal nakvákat do kvadele za takovouhle kvasárnu“
„Svatá pravda, zodpověděl jsi naprosto správně…“pokynul slavnostně Xekvatl…“Jen kvacíř by kvakhle zprznil dobré mouchy“ ozvalo se od Motekvatenzy, následováno zvukem škrtajícího brku.
„Teď pokvačíte touto stezkou k poslední tajné zkoušce – A pak se opět shledáme“ Prohlásili oba tajemně a zmizeli v podrostu. Pokrčili jsme rameny a vydali se údolím říčky, kochali se přírodními divy, florou i faunou, když
Tu profesor Rozvěrák udiveně vyskočil, sáhl do křoví a vytáhl piknikový košík plný pochutin…byli jsme hladoví jako vlci, nicméně kolega Smolinec prověřil všechny potraviny hůlkou, ale nenalezl ani známku jedu či kazu.
Opatrně jsme ochutnali, ale za chvíli už šla opatrnost stranou a ládovali jsme se jako za studentských let ve Velké síni. Spokojeně jsme pak vykračovali dál, až jsme dorazili na palouk, kde stál uprostřed kotlík, pod ním plápolal ohýnek a on sám byl naplněný vodou, ze které se už začínalo trochu kouřit a vedle spousty nakrájené zeleniny v ní seděl vytřeštěný a svázaný žabák. O kus dál na pařezu byly připravené kořenící směsi, sůl a kuchyňské náčiní.
„Co to, sakra…“ vyhrkl jsem, převrátil kotlík, zadupal oheň a osvobodil žabáka. „Jsi v kvákhodě?“
„Výborně, výborně, nanejvýš Kvalihodné….zkouška vykvákošna s vyznamenáním“ ozvalo se nám za zády.
„Zkouška?“ zeptal se za náš všechny zmateně profesor Rozvěrák.
„Rozhodnožábně“, přitakal Xekvatl „Piknik sežrat, žábu nesežrat….mimokvadem….seznamte se: Dokt-Oržá-Ba, kvámoš z lidu lovců akvakond. Laskvavě svolil, že nám vypožabí se zkouškou. Nyní kvačte už s námi, představíme vás Kváli a Kválovně a pomůžeme vám kvak jen budeme moct…máte obrouvskou kváku, že jste prošli zkouškou, jikvak byste museli čelit důsledkům…dodal temně.
„Jakýmkvak?“ zeptal jsem se otřeseně a bylo vidět, že kolegům po čele tane studený pot
„Vykvákli bychom se všichni na kvás z vysoka….až z vršku nejvyšších stromů“
Dodnes mě tato slova občas budí ze sna. Žabí metafory bývají ošidné.
