Zadání domácího úkolu
Zkuste si napsat přebal k vaší "třeba-jednou-napíšu-anebo-taky-ne" knize. Pak k tomu textu napište přiléhavou povídku. Minimálně 6 palců.
Vypracování
Vážená paní profesorko,
nejdřív chci moc poděkovat za Vaši upřímnou a pozitivní zpětnou vazbu. Moc si toho vážím a musím se přiznat, že si to přečtu hned několikrát a nabije mě to chutí napsat zas něco dalšího.
Budu se těšit na navazující studium Literárního semináře, na který se mnou počítejte :)
A teď příběh - pochopitelně Vánoční.
Přebal:
Karel není blázen. Karlovi někdo krade dárky. Skoro až detektivní příběh popisuje muže a jeho snahu o dosažení dokonalých Vánoc. Chytí zloděje? Dokáže sehnat dárky na poslední chvíli, nebo pochopí, že duch Vánoc dříme v něčem jiném?
Povídka:
Nechápu to. Poprvé jsem to sváděl na svou roztěkanost, podruhé na nepořádnost, potřetí na velký byt. Včera jsem ale nechal zabalený dárek na kuchyňské lince a ráno byl pryč.
Výslechu jsem podrobil manželku i děti. Nechyběla lampička, obviňování ani psychologické hry jako z detektivního seriálu. Zkoušel jsem je nachytat otázkami jako: „Tak tys ten dárek našla, udělal ti radost?“ nebo „klidně si s tou hračkou už hrajte, za odměnu, že jste dárek našli“. Nic, koukali na mě jak na blázna. Čas se krátí, tak jsem místo bezcílného pátrání začal dárky kupovat znovu. Bez nich se přece Vánoce neobejdou. Děti rozbalují hračky, manželka má slzy v očích, že jsem konečně koupil, co si skutečně přála a já Ježíšek to v kousavém svetru samolibě pozoruju. Pod stromečkem prostě musí být dárky.
Další polední přestávka, další návštěva těch samých obchodů. Obsluha si mě už pamatuje a asi si ťuká na čelo. Vždy si vymýšlím nějakou příhodu, jak jsem o dárek přišel. Zatím co markují už po několikáté tu samou voňavku (ani nevím, jestli správnou) nebo hračky pro děti, kroutí hlavou a smějí se mým trampotám. Směju se s nimi, ale v duchu bublám. Tentokrát jsem se stavil i v elektru a koupil malou chůvičku s kamerou. „Však já vás čapnu při činu, hajzlíci.“
Dárek jsem zabalil, chůvičku naaranžoval a zkontroloval, že nahrává. Ráno byl dárek pryč. V jednu chvíli tu byl a pak puf. Koukal jsem na video asi desetkrát a nevěřil tomu, co vidím. Celý proces jsem několikrát zopakoval a vše nahrál. Výsledek byl pokaždé stejný. Video jsem ukazoval manželce, kolegům v práci i svému psychoterapeutovi. Tomu jsem to ukazoval jen proto, aby mě ubezpečil, že jsem se nezbláznil. Nakonec mi ale poprvé od doby, co k němu docházím, skutečně poradil (i tak si stále myslím, že mu jen z dlouhé chvíle spořím na jachtu).
„Tohle byste měl zveřejnit, třeba se to děje i někomu jinému?“
„Lidé mě budou mít za blázna a nějakého podfukáře, co se snaží jen vydřít prachy z reklamy“, opáčil jsem, ale nápad se mi docela zamlouval.
„Jak myslíte, zveřejnění by Vám mohlo poskytnout nějaké odpovědi. Vám doma straší, ne mně,“
„Zmetek“ pomyslel jsem si, ale měl pravdu. Zde si dovolím poznámku do svého to-do listu – příští rok zrušit návštěvy u psychoterapeuta.
Videa jsem zveřejnil na instragramu a facebooku. Zároveň jsem strávil hodiny brouzdáním po internetu a hledáním relevantních diskuzí. Zabalil jsem dárek, vyfotil, zapnul nahrávání a šel spát.
Druhý den jsem chtěl všechno nahrát na internet, ale už jsem to neudělal. Na facebooku na mě čekala jedna zpráva. Stručná, ale v důsledku dechberoucí: „podívejte se na tento odkaz“. Nerad klikám, na neznámé odkazy, ale stránka se jmenovala „Děkujeme Ježíšku“, to mě zaujalo a tak jsem na odkaz kliknul.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Řada lidí tam děkovala Ježíškovi za to, že jim přinesl dárek. Můj dárek. Hned jsem to poznal podle balícího papíru i obsahu. Chvíli jsem zkoprněle zíral na stránky. Pak jsem se do jednotlivých vzkazů začetl.
Matka samoživitelka popisovala, jak si letos nemohla dovolit žádný dárek pro své dvě děti. Snažila se chodit celý rok na noční brigády, ale pak ji vystěhovali z bytu a nové nájemné ji o úspory připravilo. Rozplakala se, když ráno přišla do předsíně a našla tam krásně zabalený dárek pro své dva kluky. -první autodráha, kterou jsem koupil. „Děkuji Ježíšku“.
Mladý muž, který chtěl své stárnoucí matce ještě jednou dopřát pocit krásy a elegance. Na drahý parfém však neměl a z levných neuměl vybrat. Soucítil jsem s ním a byl jsem rád, že právě o tomhle parfému jeho matka (moje žena nejspíš ne) snila. „Děkuji Ježíšku.“
Takových příběhů tam bylo více. Co ztracený dárek to příběh. Vehnalo mi to slzy do očí. Večer jsem to ukazoval ženě a ta se rozbrečela úplně. Navíc mi prozradila, že jsem zvolil správný parfém a já se nadmul pýchou, až bych prasknul.
Při skleničce vína jsme pak seděli na gauči a přemýšleli:
„To je Vánoční zázrak Karle, uvědomuješ si, co se děje? Šíříš ducha Vánoc, dáváš dárky těm, kteří je potřebují.“
„No jo, ale co já s tím? Pro vás žádné dárky nemám a Vánoce jsou za týden. Těší mě, že pár lidem udělám radost, ale svět nespasím.“
„Karle, pro těch pár lidí to v ten okamžik znamená celý svět. Máme vše, co potřebujeme a ještě víc. Myslíš, že by to fungovalo ve velkém?“
„Jak to myslíš?“
„No víš, napadlo mě, že bychom mohli udělat radost tolika lidem, kolika svedeme. Tohle kouzlo nemusí fungovat věčně.“
Měla pravdu, ve všem. Fungovalo to. Zprávy z instagramu a facebooku jsem smazal. Na stránkách „Děkujeme Ježíšku“ ale každý den přibývaly další.
Krásné Vánoce
Thadeus van Hauten
