Soutěže 2033
Výuka 2416
Semináře 814
Zmijozel

Autor: Thadeus van Hauten
Práce odevzdána: 12. 1. 2025 21:11
Předmět: Literární seminář, 1. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 


Vypracování

Vážená paní profesorko,

 

zas jsem si povídku nechal na poslední chvíli a trošku ji uspěchal. I tak se mi trošku rozutekla a přesto, že bych ji potřeboval ještě více rozepsat, nehezky se mi natáhla. Snad Vás bude bavit - za délku se omlouvám.

 

 

Starý dům a bible

 

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne sáhl na staré rzí pokryté klepadlo Francis.

Třikrát klepl na podložku, poodstoupil a volnou rukou si srovnal kravatu. Kufřík, který držel měl napěchovaný biblemi a modlil se v poslední šanci nějakou z nich udat. V přilehlém městečku se se zlou potázal, dokonce na něj byl v jednom případě poštván pes. Ironicky mu majitel říkal Satan. Jen díky Boží prozřetelnosti měl Francis jednu Bibli zrovna v ruce, ta mu byla předána v sousedním domě se slovy: „Víte co? Nic nechci a tuhle vraťte Vašemu Pánu“. Jelikož se nevešla do plného kufříku, rozhodl se ji udat jako první. Podařilo se. Při zbabělém úprku před Satanem ji hodil nazdařbůh za sebe a pes se hned pustil do studia. Žral každé slovo a to Francisovi zachránilo oblek a možná i pozadí.

Teď se slzami na krajíčku a širokým, po letech už lehce uvadajícím a zcela falešným, úsměvem vyčkával, jestli mu někdo otevře. Dům vypadal staře, zašle a neobydleně. Přesto to Francise k němu až hypnoticky přitahovalo. Zařekl se, že nepoleví a obejde každý dům, než tuhle díru hříchu a chaosu vyškrtne z mapy.

Zaslechl pohyb a zatajil dech. Dveře se s vrzáním a skřípáním začaly otevírat. Francisovi při tom zvuku naskočila husí kůže. První, co zahlédl byla naprostá tma v chodbě, pak se dveře pootevřely ještě víc a v nich stála velice stará žena oděná ve služebnickém úboru. Hluboce se ukláněla (nebo to si Francis v první chvíli myslel), poklonil se také. Když pak zvedl hlavu, pochopil. Krev se mu nahrnula do tváří a rychle se napřímil. Paní se neukláněla, ale byla shrbená stářím. Z úst s polo vystrčeným jazykem ji vytékala dlouhá slina, kterou po dopadu na dřevěnou podlahu okamžitě stírala malým mopíkem připraveným v rukou. Francis tu scénu zaraženě pozoroval. Po trapně dlouhé chvíli, která mohla trvat jen pár vteřin, ze sebe Francis vysoukal:

„Dobrý den, jmenuji se Francis O’Black, jsem…“, dál se nedostal.

Stará služebná si nezdravě odkašlala, zachrchlala a Francis už čekal, že si odplivne na podlahu, i takových reakcí se nezřídka dočkával. Ona však se značným úsilím polkla, co měla zrovna na jazyku a pak promluvila:

„Ach pan Flncis Otlak, můj pán na Fás už ceká.“ Sliny se řinuly proudem, mop lítal ze strany na stranu jak stěrač automobilu při hustém dešti. Asi proto se Francis na nic neptal a vstoupil.

„Pán na Fás ceká v knihouně, plosím, poklačujte tudy“, ukázala na dveře vlevo, které Francis přes nepříjemné šero skoro neviděl. Když Služka za Francisem zavřela dveře, velkou halu a všechna křídla ozařovalo jen nepříjemně málo zapálených svíček. Na kontrast s krásným slunečným dnem si musely Francisovy oči chvíli přivyknout. Skoro poslepu se vydal chodbou a za sebou slyšel jen šoupavé kroky staré služky a její povzdech: „Do pldele, zapomněla jsem na šušenky“.

 

Francisovi se dům, služka, ani to, co ho čeká za dveřmi knihovny vůbec nepozdávalo. Nechtěl dát na první dojem, ale dům ho začínal děsit. Udá bibli, i kdyby ji měl vecpat do chřtánu samotnému Ďáblu. S touto myšlenkou jemně zaťukal na dveře a vstoupil do knihovny. Před ním v krbu praskal veliký oheň a dodával místnosti vřelý a teplý nádech. V blízkosti krbu byla dvě stará čalouněná křesla a mezi nimi kulatý stolek, vše vypadalo staře, až starožitně. Stěny byly obehnány knihovnou od podlahy až ke stropu a Francis odhadoval, že kouká na desítky tisíc svazků. I přesto, že byla knihovna skoro plná, místečko na malou bibli by se tu ještě určitě našlo. Navíc bude majitel asi velký čtenář a i to hrálo Francisovi do karet. Co v místnosti chybělo byl majitel. A okna. Zvláštní, pomyslel si Francis a začal se po místnosti procházet. Prstem přejížděl hřeby jednotlivých knih a byl jak učarovaný. Neslyšel majitele přijít, ale z čista jasna ucítil na svých ramenou čísi ruce. Ledové, staré, s dlouhými nehty. Aby toho nebylo málo, ledový až hnilobně smrdutý hlas mu zlehka zašeptal do ucha:

„Líbí se Vám moje sbírka, Francisi?“

Když začalo Francisovi opět bít srdce, otočil se a zakoktal: „Je to opravdu velkolepé, takovou soukromou sbírku jsem ještě nikdy neviděl. Děkuji za přijetí, vaše služka..“. Zdálo se, že v tomto domě lidé rádi skáčou do řeči, protože se opět neodkázal dostat k meritu věci, tedy bibli.

Pán domu ho dovedl za ramena ke křeslu a usadil ho, přitom začal líčit svůj příběh.

„Víte Francisi, přišel jste jako na zavolanou. Povím Vám, jak to bude a bude to po dobrém nebo po zlém, záleží na Vás.“

Ve Francisovi hrklo a chtěl něco říct, v tu chvíli se ale rozrazily dveře a do místnosti vplul servírovací vozík. Za ním se objevila stará služebná, tedy z části nad ním, protože byla stále shrbená do pravého úhlu. Vezla sušenky a krásný porcelánový servis s čajem. Francisovi zakručelo v žaludku, už si ani nepamatoval, kdy naposledy jedl. Když se služebná s vozíkem přiblížila blíž k ohni, bylo jasně vidět, jak ji sliny tečou jak na koláčky, tak na porcelán. Francis čaj zdvořile odmítl a přemýšlel, jestli sníst sušenky bude ono „po zlém“.

Služebná neměla radost, bylo to poznat z jejího lamentování: „Jeden se tu s tím sele a..“ a prásknutím dveří, které ji přerušilo v půlce věty.

Francis se uchechtl a podíval se na starého pána v křesle před ním. Vypadal snad ještě hůř než služebná. Vrásčitý, prostovlasý, vyhublý. Ruce samá jaterní skvrna a dlouhé neupravené nehty. V oči mu ale zářily.

„Pane, nevím, kdo jste a co po mně chcete, ale já rozdávám bible a slovo boží a…“. Mávnutí rukou jako další přetržení jeho myšlenek. Starý pán chtěl mluvit, nikoliv poslouchat.

„Milý Francisi, zasvětím Vás rychle do situace, do které jste se dostal, pak si můžeme promluvit o té Vaší bibli, ano?“

Francis pocítil lehkou otupělost a odevzdanost, pokrčil rameny – „Ano“.

„Jste moje první návštěva za sto let, a proto jste tak výjimečná. Nebudu chodit kolem horké kaše, potřebuju Vaši krev.“

Francis vyvalil oči a zapomněl, jestli po výdechu přichází nádech nebo další výdech.

„Jsem valašský kníže Vlad III., známí jako Vlad napichovač, ach to byla léta. Později známí jako Drákula.“

Francis si sáhl pro sušenku. Bál se, že to pan majitel bude nějaký psychopat, co na něm bude praktikovat své naprosto nekřesťanské a sodomistické fantazie. Upír? To dopadl ještě dobře.

 

Starý pán pokračoval:

„Posledních sto let chřadnu. K ruce mám jen svou služebnou Emu a z té už nevymáčknu ani kapku. Však jste ji viděl sám, chudinku. Ale vy, VY. Jste plný života mladý, od Vás mi bude stačit jen troška a budu zase plný sil. Chci Vám tedy nabídnout obchod. Dáte mi litr své krve, já vám na oplátku dám, co budete chtít ,a oba odsud konečně odejdeme. Nebo…“

„Nebo?“, zeptal se s plnou pusou Francis.

„Nebo mi dáte všechnu krev a na oplátku vás pohřbím na hezkém místě, kde budete mít dostatek slunce.“

„Aha“, zamyslel se Francis a sáhl po další sušence, „a můžu se zeptat, proč po té mojí krvi tak prahnete?“

Drákula si povzdechl:

„Protože milý chlapče já se jinak neodstanu z tohohle smrdutého starého domu. Nemůžu odejít, nemám dost sil se dostat do nejbližšího městečka. Tam bych mohl žít zase naplno. Ale nemám se tam jak dostat. Vy mi ale chlapče pomůžete. Až tam budu, nechám se obyvateli pozvat k nim domů, vysaju z nich krev, zesílím a tak dále a tak dále. Zbytek Vás nemusí zajímat. Tak co na to říkáte?“

Francis se opřel do křesla a přemýšlel. Po chvíli zvažování pro a proti se rozhodl:

„Vy říkáte, že za litr mé krve dojdete do nejbližšího městečka?“

„Ano“

„A když Vás někdo pozve dovnitř, budete sílit a zbytek mě nemusí zajímat“?

„Ano, obávám se, že pozvání je nezbytná součást“.

„Dobrá tedy, zde je má nabídka. Dám vám litr své krve, ale vy si ode mě vezmete všechny bible co mám.“

„Platí“

Francis Drákulu zastavil: „Ale to není všechno, až vás někdo pozve ve městečku dovnitř, vy mu tu bibli předáte.“

Starý pán se poprvé zarazil: „Jak jako předám? To po mě chcete, abych šířil slovo Boží? Dyť jsem Drákula Ježiš Kriste.“

„To nevadí“, usmál se Francis, „ prostě se necháte pozvat dovnitř a až tam budete, dáte majiteli domu bibli, víc po Vás nechci, platí?“

„Platí“.

„Tak hryzejte starý pane, nemám času nazbyt“, Francis zaklonil hlavu a zavřel oči.

„Ale pane Francisi, nejsem barbar a hlavně už dávno nemám zuby. Emo, přineste injekční stříkačku a trošku desinfekce“, zvolal Drákula do ticha domu a čekal.

 

 

Když Francis vycházel z domu byl lehce malátný. Nikdy krev nedaroval a trochu to s ním mávalo. Přesto, když přicházel ke svému starému buicku usmíval se, a dokonce si pobrukoval svůj oblíbený žalm. Nasedl za volat, prázdný kufřík položil na sedadlo vedle sebe a nastartoval – na poprvé. Podíval se na starý dům a začal se smát. Věděl totiž něco, co starý pán nevěděl. Za prvé, za odevzdání všech biblí dostane Francis tučnou odměnu. Za druhé, v onom městečku právě byl a není tam jediného živáčka, který by pustil starého pána dovnitř. A za třetí, Satan měl zlostí pěnu u huby, když mu Francis upláchl a bylo to těsné. Určitě si nenechá ujít druhé kolo se starým pánem a hromadou biblí na rozdávání.

 

Děkuji

Thadeus van Hauten