Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 

 

Vypracování

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne…

 

„Tak dělej, Mařenko!“ Zvolal asi desetiletý chlapec. Stál na okraji lesa a civěl na chátrající nemovitost, jež působila opuštěně. Chlapec nehnul ani brvou, když se dva kroky od něj začalo strašidelně otřásat nízké křoví.
„Vždyť už jdu,“ řekla otráveně Mařenka, která se vynořila z křoviska. „Nemusíš tu hulákat jako na lesy,“ vytkla svému o rok staršímu bratrovi.
„Podívej se na tohle,“ prohlásil Jeníček, jemuž zajiskřila zvědavost v očích a mávl rukou směrem k polorozpadlé barabizně. „Kdo tam asi bydlí?“
„Brácho, tam už jistě nikdo nebydlí. Podívej se, jak je ten dům celý nakřivo, střecha děravá.“ Mladší sestra se snažila vrátit svého bratra nohama na zem, ale nebylo to nic platné a ona věděla, že když si Jeníček něco umane, už nemá šanci jej přesvědčit o opaku.

Jeníček popadl sestru za ruku a táhl ji za sebou směrem k chalupě. Mařenka jen protočila oči a nechala se táhnout, jako pytel mouky. Pranic mu jeho činnost neulehčovala. Ale chlapci to bylo evidentně úplně jedno. Dotáhl ji až k chalupě. Zblízka působila daleko větší, než z dálky. 

„Já to tady obhlédnu, tak ne, že se mi zase někam ztratíš,“ varoval sestru. Mařenka se zamračila.
„Bylo to jen jednou a nic se nám nestalo!“ Bránila se.
„Ten opilý troll, co na nás vyskočil zpod kamenného mostu uprostřed lesa a snažil se nás zabít rozbitou skleněnou lahví, se ti zdálo málo?“ Rozhodil nazlobeně Jeníček rukama. „A to jen proto, že jsi do něj musela šťouchat klackem a zjišťovat, jestli je živej… Takže tu zůstaň a… Do ničeho nerejpej,“ požádal nakonec sestru. Mařenka si dřepla na bobek a zamračeně pozorovala bratra, jak začal obcházet chaloupku. Po chvíli se ozvalo zavýsknutí, Mařenka trochu polekaně nadzdvihla hlavu a když se žádný další zvuk neozýval, dostatečně zavolala na bratra: „Jeníčku, jsi v pořádku?“ Žádná odpověď.

„Haló, Jeníčku?!“ Zavolala znova a v hlase už jí zněl lehký podtón paniky. Když ani tentokrát nedostala odpověď, vyskočila na nohy a tiše, jako myška, se rozeběhla za chaloupku, kde viděla Jeníček zmizet. 

„Jeníčku!“ Uviděla bratra a přiběhla k němu. Ten se prudce otočil a s úsměvem na rtech jí cosi ukazoval. „Já jsem se o tebe bála!“

„Podívej se, co jsem našel!“ Mařenka zaostřila zrak na předmět v jeho ruce. Byly to nůžky.
„K čemu nám tohle bude? Pokud teda tím nechceš někoho propíchnout,“ zeptala se kousavě.

„Vážně ti to nedochází? Můžeme se zbavit těch pásků z léčebny! Ukaž,“ přikázal sestře a posunkem ukázal na pravou ruku, kde byl vidět modrý plastový pásek, pevně stažený kolem úzkého dětského zápěstí, zkrášlen nápisem: “MĚSTSKÁ PSYCHIATRICKÁ LÉČEBNA - oddělení 27”. Jeníček opatrně zasunul jeden zrezlý nůž nůžek pod pásek a začal šmikat. Tedy, lépe řečeno, pižlat. Ale po chvíli se mu to podařilo a páska spadla na zem. Oba na ni hleděli se směsicí pocitů, že dělají něco strašně špatného, ale zároveň, že jsou konečně zase volní.

Podal zrezlé nůžky Mařence a ta ho pásku zbavila stejným způsobem.

Oba tam stáli, dvě modré pásky u nohou.
„Měli bychom je pohřbít…“ Hlesla Mařenka. A tak popadli, co jim přišlo pod ruku a pásky zahrabali za tajuplnou chátrající chatrčí, na okraji lesa. Bylo to dětinské. Když dokončili pohřeb, Jeníček chtěl pokračovat v průzkumu. Mařenka se svého bratra držela pár kroků za ním.

Obešli chaloupku a zastavili se u vstupních dveří. Vypadaly, že se brzy rozpadnou, ale průchod byl dostatečně velký, aby se jím prosmýkli oba a tak vešli dovnitř. Rozhlíželi se kolem sebe, sem tam něco vzali do rukou a odložili to zpátky.

„Vypadá to tady nepoužívaně,“ zamumlala Mařenka a odložila prasklé zrcátko zpátky na polorozpadlý stolek.
„Jo, už tu dlouho nikdo nebyl,“ poznamenal znalecky Jeníček. Došel k vyhaslému krbu a obhlížel jej.
„Mařenko, podívej se na tohle!“ Najednou ukázal na dlaždičku na krbu, která měla tvar malovaného perníčku. Vypadala jako tlačítko. A Jeníček, aniž by počkal na Mařenčiny chytré řeči, ten perníček stiskl.

Jako kdyby Jeníček a Mařenka na chvíli omdleli. Probrali se na podlaze. V krbu praskal oheň, stůl nebyl rozpadlý, ale čistý a funkční, židle nebyly převrácené, ale stály zastrčené u stolu, dveře nebyly vyvrácené a okna měla všechny skleněné destičky tam, kde měly být. Ani jedna nebyla rozbitá. Vypadalo to tam, jako kdyby tam najednou někdo žil.

„Jeníčku!“ Zatahala ho Mařenka za rukáv. „Měli bychom vypadnout! Tohle se mi vůbec nelíbí…“ Bratr souhlasil a potichu se přesunuli k nejbližšímu oknu. Vykoukli z něj, jestli není majitel chaloupky venku, ale nikdo tam nebyl. Jeníček posunkem naznačil sestře, aby se přesunuli ke dveřím, které následně opatrně pootevřel a chystal se jimi vylézt ven. Když tu ho popadla za rameno ruka s předlouhými drápy jako do kleští a nechtěla pustit.

„Vy parchanti!“ Zaskřehotal hlas nad nimi. „To vy mi tu chodíte ožírat chaloupku?“ Sourozenci se nezmohli na odpor, tak byli vylekaní. „Už toho mám dost,“ krákala babizna. „Kdo má ty díry ve střeše a stěnách pořád opravovat? Víte vy vůbec, kolik práce to je, upéct nové perníkové střešní tašky? Už tu na mě chtěli sousedky čarodějnice poslat kontrolu, že peču a nezákonně prodávám!“ Vřískala babizna a táhla sourozence zpátky do místnosti.

„Ale já už toho mám opravdu dost. Dlouho jsem neměla pořádný stejk a vy dva nevypadáte špatně živení,“ mlsně se olízla při tom pomyšlení. „Už je to dlouho, co jsem si dopřála dětskou chuť…“ Najednou vypadala zasněně. Táhla ty dva za sebou do kouta, kde jimi doslova mrskla a Jeníček i Mařenka padly do židlí. Babizna luskla prsty a oběma se okolo zápěstí a kotníků natáhly provazy a přišpendlily je k židlím, tak, že se nemohli ani hnout. 

„Co si to dovolujete?!“ Vykřikla Mařenka, která náhle našla ztracený hlas.
„Ticho!“ Okřikla ji babizna. „Tady si pravidla určuju já!“ A s těmi slovy odešla z chaloupky. Po chvilce děti uslyšely, jako kdyby na domě začala něco opravovat.

„To jsme zase zpátky v léčebně?“ Zeptal se šeptem Jeníček své sestry. „To jsme tedy daleko nedošli…“
„Nemyslím si, ale je to podivné…“

Babizna se vrátila s plnou náručí velkých kusů perníku.
„A teď budete jíst,“ prohlásila se zlým úsměvem a začala jim do úst cpát perník, který střídala se sklenicí mléka. „Dokud téměř neprasknete…“ Na tváři se jí roztáhlo cosi, co měl být nejspíš úsměv, ale byl to spíše velmi strašidelný škleb.

 

O tři měsíce později…

 

Čarodějnice šťouchla prstem Jeníčka a pak i Mařenku do boku. Zkusila dvěma prsty, jak moc jim přibylo tuku.
„Víte,“ začala mluvit na děti. „Je potřeba, abyste na sobě měli nějaký tuk, protože v peci se musí nejdřív vypéct tuk a následně se správně udělá maso,“ vysvětlovala. „Už jste někdy měly správně propečený stejk?“ Ani Jeníček, ani Mařenka neodpověděli. Odevzdaně žvýkali další nálož cukru a tuku v podobě sladkých perníčků, které za ty týdny už nenáviděli.

„Myslím si, že už jste tak akorát. Už se mi opravdu sbíhají sliny. Celý týden jsem chodila do lesa pro správné koření a bylinky. A také kvalitní dřevo. Abyste pěkně voněli,“ nadšeně vykládala babizna dál. „A nyní, konečně, přišel váš čas.“

Luskla prsty a provazy, jenž poutaly Jeníčka a Mařenku k židlím, zmizely. Děti byly ale tak tlusté a rozsezelé, že se nedokázaly pohnout.

„A teď, honem do lázně. Nechci, abyste se šli péct s výkaly a močí v kalhotách. Kdo by to pak asi měl jíst, že ano?“ Znovu luskla prsty a uprostřed místnosti se objevily dvě velké kádě plné horké vody. Jeníček se pokusil o rychlejší pohyb, že by utekl, ale svaly měl tak ochablé, že se sotva zvládl dovléct ke kádi s vodou a do ní vlézt. Málem se utopil. Mařenka se o útěk ani nepokusila, byla smířená se svým osudem.

Po koupeli je babizna opět přivázala k židlím. Jak sama řekla, není žádný barbar a děti navlékla do županů, aby jim maso nenastydlo. Začala připravovat koření do velkých misek, nějaký olej na pomazání, vytáhla kvalitní sůl, kterou si šetřila dlouhé měsíce. Byla to mořská sůl, která se špatně sháněla. Ani její kolegyně čarodějky neměly takovou zásobu, jako ona. A také se o tom nesměly dozvědět! Jistě by ji udaly úřadům za uchovávání většího množství, než bylo povolené. Ale pro tuto příležitost se jí skvěle hodila.

„Kdo z vás chce jít na lopatu jako první?“ Zeptala se a hleděla na Mařenku. Ta jen pokrčila rameny. 

„Možná by bylo lepší, kdybychom na lopatu usedli oba, abychom byli propečení stejně,“ navrhla Mařenka a mrkla na Jeníčka. V hlavě se jí urodil plán útěku. Nechtěla se nechat sníst. I když si nebyla jistá, jestli udělá ještě nějaký další krok. Babizna se zamyslela. Možná to není špatný nápad… 

„Hmm, dobrá tedy.“ Lusknutím prstů jim sejmula pouta a ve spodním prádle si oba za sebe - velmi namáhavě - sedli na lopatu. Babizna je začala solit, pepřit, polívat olejem a ten pak roztírat pomocí metličky vyrobené ze snítek rozmarýnu. 

Otevřela dvířka kamen a vrátila se k madlu velké lopaty, kterou začala opatrně potěžkávat. Znejistěla, protože s oběma dětmi byla sedací lopata o dost těžší. Čarodějnice si ale byla jistá, že to zvládne. 

Mařenka tiše sledovala celou situaci. Nechala na sebe sypat koření, potírat se olejem s bylinkami a když se zdálo, že je babizna hotová, vyčkávala na správnou chvíli.

„TEEEEEEĎ!“ Zařvala Mařenka na Jeníčka a snažila se seskočit z lopaty.

„Co?!“ Zeptal se hloupě Jeníček a… Babizna poslala lopatu i s dětmi do pece.

 

***

 

Mařenka se probrala na špinavé zemi. Bílé pyžamo z léčebny už nebylo bílé, ale celé zamazané od sazí z krbu a kolem něj. Jeníček ležel vedle ní s velkou boulí na hlavě.

„Jeníčku, prober se! Prober se, utekli jsme jí!“ Třásla mu ramenem, dokud se bratr neprobral. I jeho pyžamo bylo celé špinavé. 

Náhle se rozrazily polorozpadlé dveře chaloupky dovnitř vtrhli čtyři muži v bílých pláštích.
„Máme je!“ Zařval z plna hrdla jeden z nich. „Jsou uvnitř!“

Popadli zmateného Jeníčka a Mařenku a každého ve dvou navlékli do svěrací kazajky.
„Zase jste šli hledat Perníkovou chaloupku?“ Zachechtal se jeden ze zdravotníků.
„A koukám, že tentokrát jste se nechali i upéct,“ poznamenal kousavě, když pohlédl na Mařenčiny dlouhé vlasy. Jeníček na ně také pohlédl.

Vlasy měla spálené. Opravdu se to stalo…
„Stalo se to…“ Zašeptal Jeníček a pak hlasitěji prohlásil směrem k mužům: „Opravdu, stalo se to, chtěla nás usmažit zaživa!“
„Dobře, Jeníčku, doufám, že použila správné koření na stejky,“ řekl zcela vážně druhý ze zdravotníků a dělal, že si k chlapci přivoněl. 

 

Opravdu cítím pepř a rozmarýn?