Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje zní: Příběh knihy. Jak téma pojmete a zpracujete, nechávám na vás.

Pokud budete psát, měla by vaše esej vyjít min. na 9 palců, u kreativnějších vypracování (obsahujících obrázky, básně, fotografie, fiktivní podcasty, …) může být textu méně. Důležité je to, aby svým rozsahem i kvalitou bylo vaše vypracování hodné označení "závěrečná práce".  

Vypracování

Vážená paní profesorko Cuthbert,

zasílám vypracování eseje.

 

Příběh knihy

První věc, kterou si pamatuji, je bolest. Ta neuvěřitelná bolest, když sešívali všechny mé stránky k sobě. Ta tupá bolest, když k předsádkám přilepili desky. Až poté následovalo šimrání, kdy mi barvami nastříkali ořízku.

Domnívala jsem se, že veškeré mé utrpení tímhle skončilo a můj život konečně bude veselý a šťastný. Jenže v tu chvíli mě pohodili přímo do krabice k mým bratrům a sestrám. Všichni jsme tam byli ve tmě namačkaní, vystrašení a báli jsme se brzké smrti. Nedlouho poté, co krabici uzavřeli, s ní neustále pohazovali a přemisťovali a často se nám zdálo, že snad dokonce zapomínali na to, že my jsme uvnitř a zranitelní.

Světlo jsme spatřili po dlouhých dnech. Brali nás do rukou, některé obmotávali bublinkovou fólií, jako by je chtěli pohřbít, a novu je umisťovali do krabic, ovšem tentokrát jen nanejvýš po několika sourozencích. Jiné brali a dávali je do polic, kde si je brzy začali prohlížet jiní. Tak jsem skončila i já. Každý, kdo byl vpředu brzy za to zaplatil. Nejednou se stalo, že ty nenechavé ruce ohnuly roh, stránky či dokonce poškrábali desky. A pak, jako by oni nic neudělali, si zezadu koupili jinou. Ti chudáci, které tak zohavili, pak další ruce vzaly a už navždy odnesly jinam.

Netrvalo příliš dlouho a vepředu jsem se ocitla také já, jedna z posledních. Třásla jsem se strachy, aby mi nikdo neublížil, zároveň jsem se však bála pádu, který by mě čekal, pokud bych vypadla z police. Neustále kolem mě procházeli lidé a někteří byli tak nenechaví, že na mě sahali. Většina z nich byla však něžná na rozdíl od těch prvních. Opatrně mě otevírali a zavítali tak do příběhu, který se skrýval na mých stránkách.

A pak se to stalo. Jedny ruce mne vzali a přenesly až k pokladně. A nejen to. Ten člověk si mne donesl až domů, kde mne uložil mezi ostatní své knihy. A tam jsem stála, zatímco jsem stále očekávala, kdy se dozví můj příběh. Jenže zatímco ze svých knih ten člověk sfoukával prach a měnil v knihovně dekorace, téměř žádnou z nás do ruky nevzal. Neustále se vracel ke svým oblíbeným a na nás ostatní snad zapomněl. A to až do té doby než k nám přišel a většinu z nás zas zabalil do krabic.

A znovu jsem byla v krabici, tentokrát jsem ovšem neskončila v polici, ale na stole, kde mě fotili a teprve poté mě umístili do police. Dlouhé týdny jsem strávila v téhle polici ve společnosti spousty dalších knih, některé z nich dokonce tak staré, že by samy mohly vyprávět příběhy. A po těch dlouhých týdnech jsem znovu skončila v krabici.

Po několika dnech jsem opět viděla světlo a dalšího člověka. I ten si mě uložil k ostatním knihám do knihovny. Tenhle byl však jiný než ten první. Také se o své knihy staral, ale nevytahoval je jen proto, aby je očistil od prachu, ale také nás všechny četl. A nejen to. Se stejnou láskou, s jakou se o nás staral, vyprávěl naše příběhy. A nevytahoval jen jedny a ty samé knihy, opravdu vytahoval čím dál tím více knih, až se stalo, že jednoho dne mne vytáhl znovu. Tentokrát si se mnou ovšem povídal jako se starou kamarádkou, která mu již jednou svá tajemství vyzradila. I tentokrát však můj příběh četl se zatajeným dechem a objevil v něm další a další detaily, kterých si prve nevšiml. Se vší úctou mě pak uložil zpět do knihovny, nebylo to však sbohem. Naopak. Byl to začátek jednoho dlouhého přátelství mezi knihou a jejím majitelem.

Po dlouhých letech tento člověk zmizel a nahradil jej jiný. Ten se na všechny knihy díval tak zvláštně. Tak smutně a zároveň tak pokojně. Každou z nás bral do rukou, ovšem žádná tentokrát neskončila v krabici. Naopak, po nějaké době k nám přidal další a začal nás vytahovat ven proto, aby si v nás mohl číst. Jednoho dne, pak vytáhl i mne a cosi si na mé první stránce přečetl. Tam mi tenkrát ten člověk před ním cosi napsal a zdálo se, že to něco toho člověka dojalo tak moc, že mě neodložil, dokud nepřečetl i tu poslední stránku.

A tak můj příběh pokračuje dál. Stále jsem v té samé polici a stále mě čas od času ten nový člověk vytáhne a znovu si můj příběh přečte.

 

S pozdravem

Theresa Meyers