Zadání domácího úkolu

Napište povídku, kde se objeví téma vydání knihy nebo darované květiny. Minimálně 5 palců.

Vypracování

Dobrý den! 

 

Je to už týden, co mi umřela babička, a mně pořád nepřijde, že by se něco zásadního změnilo. Asi jsem ji už vnímala jako mrtvou v době, kdy jsem se zabydlela v její garsonce, již obývala do té doby, než začala padat a lámat si kosti. To skončila v domově důchodců, ošklivé nové budově prosycené nemocničním pachem desinfekce a beznaděje. Občas jsem za ní sice zašla, po dalších pádech a zlomeninách však začala chřadnout před očima, a když zhubla na kost a přestala mluvit, čímž přišla o všechny atributy babičkovství, které pro mě dřív ztělesňovala, začala jsem se tomu místu vyhýbat. Myslím, že pečovatelky o mně už předtím neměly valné mínění, holt muselo stačit, že tam vzorně chodila všechna ostatní vnoučata a svědomitě plnila roli televizních hlasatelů, kteří nezúčastněně referují o svých životech, aniž by se jim dostalo signálu, že jejich povídání má nějakou odezvu.

Je to už týden, co mi umřela babička. Máma mi večer napsala esemesku a já to chtěla zaspat, ale pak jsem si řekla, že se to neděje tak často, abych byla ještě horší dcera. Zavolala jsem jí prakticky okamžitě, abych mohla být dotčena, že se to stalo už ráno, ale za zprávu jsem jí stála až večer. Jak je, zeptala jsem se. Mám se skvěle, tančím, skáču do stropu, odpověděla mi tónem plným zášti a ironie. Odolala jsem pokušení zavěsit. Jak je, zopakovala jsem otázku. Rozbrečela se. Neuvědomuju si, že bych něco takového kdy slyšela. Oblažila mě nějakými informacemi, já si mohla odškrtnout rodinné povinnosti a napsala jsem si do diáře datum oslavy s dalšími příbuznými z téhle strany bez nejmenší představy, co čekat. (Bude to fakt divná akce, kde nás s bratrem a bratrancem odsunou ke stolu pro děti, a tak si vytáhneme deskovku, sníme chlebíčky a pojedeme domů. Strýc všem přinese přešlechtěné růže a já si tam tu svoji zapomenu, i když jsem ji chtěla dát H. Z recese.)

Je to už týden, co mi umřela babička a přišla mi podivná obálka. Vypadalo to, že mi ji někdo jen tak hodil do schránky. Koneckonců to není nijak těžké, ke schránkám se dá dostat i bez klíčů, až při cestě dál do domu je potřeba si odemknout dveře. Nebylo na ní moje ani jiné jméno. Bílá, zalepená, když se s ní zatřáslo, něco se v ní sypalo. Připomnělo příběhy o agentech a vražedných prášcích nebo sporách něčeho nepříjemného. Nebyla jsem si jistá, jak s tím naložit. Kromě toho sypkého tam ale musel být nějaký kus papíru, možná popsaný. Přepínala jsem mezi zvědavostí, která říkala, ať to otevřu, a opatrností, možná strachem, který mi velel vzít tu pochybnou věc a hodit ji do papírové krabice na zemi u schránek, kde končívaly letáky a další zbytečná oznámení, než je někdo odnesl do koše v zájmu všeobecného blaha sousedstva.

Je to už týden, co mi umřela babička. Na tu obálku jsem se vydržela doma koukat jenom do večera. Pro jistotu jsem napsala kamarádovi, aby mě později večer přijel zkontrolovat, že neumírám v křečích na zašlém krémovém koberci plném drobků a vlasů, které jsem moc líná vysát, vybavila jsem se rukavicemi a respirátorem a obálku otevřela. Vypadl na mě pytlíček pytlíčků a kartička se známým rukopisem, jímž byly napsané recepty v kroužkovém sešitě v kuchyni. Moc dobře víš, co s nimi můžeš dělat. Akorát že vůbec, děkuju za radu. Opatrně jsem proto otevřela jeden pytlíček a vysypala se na mě nějaká semínka. Semínka? Moc dobře víš, co s nimi můžeš dělat. Jo, můžu je zasít, ale kam? Do truhlíku na balkoně na okrasu, do záhonu v komunitní zahradě k jídlu, do městského pruhu hlíny k potěše všech? Moc dobře víš, co s nimi můžeš dělat.

Je to už týden, co mi umřela babička a já večer s H. zasela z každého pytlíku pár semínek do hlíny, do níž obvykle sázím balkonová rajčata. Pečlivě jsem spárovala části truhlíku s pytlíky, abych mohla zpětně rozklíčovat, co je co, všechno něžně zalila a postavila na okno místo vadnoucích fialek a nešťastných orchideí. Moc dobře víš, co s nimi můžeš dělat. Můžu se snažit z nich vypiplat něco normálního, ale nejsem si jistá, jestli jsem úplně vhodná pachatelka něčeho podobného. Vlastně kdokoliv jiný, u koho to mohlo skončit, se v hlíně nahrabal mnohem víc než já. Třeba to je prostě jenom vtip. Pak jsme dlouho seděli na zemi, popíjeli čaj a zkoušeli nějaké akrobatické figury. Nakonec řekl, že chce spát doma. Chvíli jsem ho přemlouvala, ať zůstane, abychom ohlídali, že ta zasazená semínka nedělají blbosti, načež jsem kapitulovala, sbalila se a odjela s ním. Bylo půl čtvrté.

Je to už týden, co mi umřela babička. Za další týden vykoukne první zelený klíček nad úroveň hlíny. Moc dobře víš, co s nimi můžeš dělat.

Pokusím se je nezabít.

 

~ Maraike Auri Nordahl