Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje zní: Příběh knihy. Jak téma pojmete a zpracujete, nechávám na vás.

Pokud budete psát, měla by vaše esej vyjít min. na 9 palců, u kreativnějších vypracování (obsahujících obrázky, básně, fotografie, fiktivní podcasty, …) může být textu méně. Důležité je to, aby svým rozsahem i kvalitou bylo vaše vypracování hodné označení "závěrečná práce".  

Vypracování

Dobrý den! 

 

Nejsem si úplně jistá, kdy jsem poprvé ucítila svoji existenci. Rozhodně jsem se ale vnímala dávno předtím, než jsem získala svoje fyzické tělo, když jsem ještě někde nehmotně povlávala. Byla tam tma a spousta dalších nápadů, podobně dětských a nedotažených jako jsem byla já. Hodně jsme se nahonily s Romancí, panem Psem a Opuštěným hradem, schovávaly jsme se, aby se nás nechopila ta obrovitá síla, která nám postupně sebrala Marii, Zapomenutou svačinu v pytlíku, Prostopášnost i Lichořeřišnici. Byly jsem fakt prapodivná sbírka. Co z nás bude? ptaly jsme se občas. Nikdo však nevěděl. Kam se dostávají ti, kdo nás opouštějí? Mohly jsme se jenom domnívat. 

I já jsem však jednou musela opustit toto místo sladkého nevědomí. Připomínalo to jízdu po tobogánu, akorát pro sněhové koule. Postupně se ke mně lepily další a další nápady, které jsem nepoznávala, myšlenky, jež mi byly cizí, ale snažily se dostat se mi k tělu. Několikrát mi přišlo, že se vracím zpátky, něco se odlepovalo a něco se přilepovalo, ale na konci byla bílá stránka. Pořád jsem nebyla hmotná, ale už jsem měla nějaké tvary. Černé tvary na bílém pozadí. Oblé, elegantní tvary. I duševně jsem byla mnohem komplexnější než předtím. Přijímala jsem postavy, myšlenky, vypravěče a cítila jsem se čím dál dospěleji. Byla jsem natěšená. Co přijde příště? 

Bydlela jsem s dalšími příběhy, a když jsem byla uklizená do domečku, často jsme si říkaly, co v nás je a jak se máme. V 29.03. toho nebylo moc, ale její strohost a jasnost mi přišla inspirativní. Ach, kolik myšlenek bylo ve mně! Kvůli nim jsem se občas cítila smutná, nespokojená a závistivá. nevim82 se střídavě prodlužovala a zkracovala a občas jsme pak její kusy nacházely v někom dalším. Postavy1 měla fakt charakter, Místa zase byla hodně zcestovalá a v něčem dost exotická. Připadala jsem si mezi nimi moc nevyhraněně, nudně, dlouze. Kaloň(ovi) byla neměnná, zapomenutá. Té jsem nezáviděla nic, té mi bylo líto. Občas ale někdo definitivně zmizel, tak na tom vlastně možná ještě nebyla tak špatně. 

Hezky jsem se prodlužovala, rostla jsem, stávala jsem se komplexnější. Občas jsem cítila, jak někam putovalo nějaké moje shrnutí, výcuc. Ztratila jsem přehled o tom, kam všude se dostávaly, protože jsem je cítila jenom letmo, a jakmile odletěly mimo můj dosah, netušila jsem, co se s nimi dělo dál. Když jsem se ovšem rozdělila, zduplikovala, měla jsem představu, kde jsem a co se děje, dokud se ta domácí verze nezměnila natolik, že jsme myšlenkový kontakt ztratily. Co z nás bude? ptala jsem se nadále, ale nikdo neměl odpovědi. Mohla jsem trochu usuzovat z osudů ostatních, ale nikdo nebyl tak velký a dlouhý jako já, aby nás dávalo smysl porovnávat. 

Přestala jsem se rozšiřovat a prodlužovat. Na řadu přišly kosmetické úpravy, drobná vylepšení, kontrola smysluplnosti a už jsem cítila, že jsem hotová. Rozletěla jsem se někam jinam. Úprava sem, úprava tam, ošklivé komentáře na můj účet, ale nakonec se to všechno nějak povedlo. Prý jsem byla připravená na to, abych dostala tělo. Skutečné, hmotné tělo! Když jsem tohle posdílela s ostatními, zbledly závistí a přestaly se se mnou bavit. Nechápala jsem, co jsem udělala špatně, ani jsem vlastně nevěděla, jestli je o co stát, ale přišlo mi zajímavé, že bych se mohla podívat dál. A jak to asi bude cítit? 

No, nevěděla jsem, kde mi co stojí. Byla jsem rozkročená do tolika kopií, že to ani nebylo možné. Všechny byly nejprve na jednom místě, ale jakmile se rozjely na různé strany, neměla jsem ponětí, jak mi má být. Názory těch nepříjemných dokumentů ze složky mi najednou byly úplně volné. Měla jsem fyzické tělo! A dokonce ne jedno, ale stovky, možná tisíce! Očumovala jsem vnitřky knihkupectví, tašek i lidských obydlí. A pak se to začalo dít – byla jsem čtena. Pocit hmotných těl však začaly nahrazovat i mnohem jemnější, nenápadnější pocity. Jako kdybych byla zase na začátku... 

Postupně jsem se usazovala v lidských hlavách. Ztrácela jsem o tom rychle ponětí, ale ten rozplývavý pocit tam přetrvával. 

Kdoví, třeba za mnou jednou někdo přijde a řekne mi mami. 

 

~ Maraike Auri Nordahl