Zadání domácího úkolu

Co mi první ročník Létání na koštěti dal a vzal?

K tomu obdržíte poničenou  zmenšeninu koštěte a Vašim úkolem bude se o ni postarat tak, jak jsme se učili.

Vypracování

Krásný den, pane profesore,

 

snad Vás i tentokrát mé psaní bude bavit. :) A aby se nejednalo o nudu, zkusila jsem i nějaký ten kreslířský počin. Přeci jen jste to byl Vy, kdo mi naznačoval, že bych si měla věřit i v této disciplíně. A tak se snažím. Je vidět, že ruka potřebuje získat ještě na jistotě, aby linie byly čistější a stínování dávalo opravdu smysl. Tak snad tu odvahu získám častěji a častěji. A teď k samotné práci. 

 

První ročník létání na koštěti byl pro mě… no, řekněme to takhle: kombinace vzrušení, adrenalinu, spolu s pocitem, že jsem byla permanentně těsně před pádem na obličej. Z výšky. AU?

Na začátku jsem si říkala, že tento předmět bude brnkačka. Možná svým způsobem i ulejvárna. Koště a já? Dokonalý tým. Doma jsem s ním zametala celé dětství. Jenže ouha, jakmile jsem se na něj poprvé pokusila nasednout, došlo mi, že zametání a létání jsou asi tak příbuzné jako vaření čaje a řízení kosmické lodi.

Začnu tím pozitivním, ať to nevypadá, že jen fňukám. První ročník mi dal pevná stehna a břišní svaly, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Udržet se na vratkém koštěti při pokusech o základní manévry typu „letět rovně“ je totiž lepší než jakákoliv posilovna. Navíc jsem se naučila zachovat klid ve stresových situacích – například když mi při procvičování mimo vyučovací hodiny vítr strhl klobouk a já se ho snažila chytit, zatímco jsem balancovala ve výšce padesáti metrů nad jezerem. Spoiler: klobouk jsem nechytla, ale alespoň jsem nezahučela do vody.

Také jsem objevila svůj skrytý talent: křik. Když jsem prvně zkoušela přistání a místo toho jsem skončila v koruně stromu, vydala jsem takovou melodickou árii, že i profesorka vedoucí školní sbor (jinak velmi cynická postarší dáma) uznala, že mám „slušný soprán", ačkoliv jsem alt.

A přátelé! Na létání na koštěti je skvělé, že vás to sblíží s lidmi z koleje. Přeci jen se jedná o sport a ten jako takový má tendenci stmelovat kolektiv. Když všichni společně visíte vzhůru nohama, protože zkoušíte kraviny a nevíte, že máte při přemetu použít kolena, najednou jsou z vás kamarádi na život a na smrt. Doslova.

Nemohu opomenout sebedůvěru. Díky pokusům, omylům či dokonce pádům jsem se naučila spoustu věcí sama o sobě. Navíc pod vaším vedením se zrovna tato vlastnost buduje sama. Dovedete povzbudit i přibrzdit případné ego dřív, než je úplná pohroma na světě.

Teď k té méně libé části eseje a tedy k shrnutí, co mi hodiny létání vzaly.

Především hrdost. Nikdy nezapomenu na první hodinu strávenou praxí, kdy jsem se místo vzletu odrazila tak špatně, že koště odlétlo samo a mě nechalo na zemi. Tuším, že jste si hlasitě povzdechl a pronesl něco jako: „Vypadá to, že tu máme přirozený talent.“ Celá třída se smála tak, že jeden spolužák, který byl již ve vzduchu, omylem srazil lampu – naštěstí na zem, ne na mě.

Dále mi to vzalo několik klobouků, jeden školní batoh (doteď je někde na dně jezera) a všechny iluze o tom, jak elegantně budu vypadat při letu. Realita se těžce vymykala mým představám. Věčně rozcuchané vlasy, vítr mi slzy vháněl slzy do očí, a nos věčně červený chladem, na který vás nikdo nikde neupozorní. Ještě bych doplnila několik gramů spolknutého hmyzu. Naštěstí nemá výraznější chuť, a tak mi tyto srážky neberou apetit. Všechno výmluvně doplňuje můj zoufalý výraz, když se snažím ovládnout koště, které mívá zkrátka někdy vlastní hlavu.

A samozřejmě… modřiny. První ročník létání na koštěti je vlastně taková cesta za poznáním, kolik odstínů modré a fialové dokáže vaše tělo vytvořit. Pád na záda? Fialová. Náraz do zdi? Tmavě modrá. A když jsem jednou spadla do kopřiv? No, řekněme, že ta kombinace barev byla skoro umělecká, jelikož se přidaly i pupínky v různých odstínech červené. Občas si jeden přišel jako vzorník barev.

Na závěr musím říct, že i když mi první ročník vzal pár věcí (hlavně důstojnost), dal mi něco mnohem cennějšího – skvělé historky, spoustu smíchu a pocit, že i když jsem občas „levá“, pořád se můžu zvednout a zkusit to znovu. A to je lekce, která má nevyčíslitelnou hodnotu. Navíc jsem se naučila i pár technických vychytávek, což se hodí vždy! Zručnost se musí budovat.

 

A teď je na řadě se postarat o svěřenou miniaturu. Řeknu Vám, že přišla chudák vážně ve zbídačeném stavu. Nejprve jsem musela ohoblovat násadu, abych se koštěte mohla vůbec dotknout. Vážně.  Tolik třísek jsem za život snad ani neviděla. Jakmile jsem byla hotová s násadou, vrhla jsem se na ohon.

Započala fáze zastřihávání, znovu použití uvolněných proutků a následné konečné lazení tvaru. Musím se přiznat, že práce šla krásně od ruky a za nedlouho jsem se mohla těšit z téměř hotového koštěte.

Už zbývalo jen navoskování a vytažení detailů, které zašly dobou. S citem a láskou jsem pečovala o všechny tyto body, dokud se přede mnou neobjevilo krásné koště. Měla jsem chuť napsat do Příčné ulice, zda by ho nechtěli prodávat. Jenže ročníková esej má přeci jen přednost. Chci dostudovat! :) A tak, pane profesore, naleznete v příloze obrázek zanedbaného koštěte, ze kterého se postupně stal výstavní kouseLk.

 

Chtěla bych Vám poděkovat za Vaše hodiny, které rozhodně rozvíjí kreativitu jedince. Moc jsem si užila zejména Vaše úkoly, ve kterých necháváte projevit každého svůj talent. Za to Vám patří velký obdiv.

 

S přáním krásných dní

Arya Arcus