Zadání domácího úkolu

V tomto prvním termínu po vás budu také chtít, abyste zkusili najít inspiraci a krátké shrnutí vašeho setkání s ní napsali na kus pergamenu a ten vyfotili. Pokud škrábete, přepište mi, prosím, text taky sem do úkolu.

Ve druhé části úkolu bych se s vámi chtěla trochu víc seznámit a objevit váš literární potenciál. Proto bych ráda, abyste napsali nebo vytáhli ze šuplíku nějakou vaši povídku. Nechci nic, co už jste publikovali jinde. Ideální délka je od pěti do deseti palců.

 

 

Vypracování

Krásný den, paní profesorko, 

dovoluji si přidat přepis textu na fotce. Pro všechny případy. :)

 

Přepis psaného textu:

Lahev s perlivou vodou

 

Seděla jsem u stolu a hledala svou inspiraci, aniž by mi došlo, že ji mám přímo před sebou. Po pravé ruce stála lahev. Plastová o objemu 1,5 litru a vyvedená v modré barvě. Etiketa Magnesie se již pomalu odlupovala. Asi jsem si s ní před tím hrála. Co mě ale skutečně zaujalo byla bublinkatá tekutina uvnitř.

Proč bublinky praskají na hladině? Kdo vůbec volí pořadí jejich zániku? Já vím, fyzikální zákony se neptají, jen prostě fungují. Ale já se ptám. Jaké by bylo asi žít jako tahle vzduchová kapsle? Poznala bych, kdy nadešel můj čas jít vzhůru, a pak udělat PUF?

Má snad jejich krátký život ukázat, abychom se nebáli smrti? Co když se ze svého zániku radují? Možná na ně celou dobu působí voda dusivým dojmem a tohle je jediná cesta z labyrintu vězení ven.

Proč nás tak příjemně šimrají při pití na jazyku? Oslavují. Ale co? Můžou mít nějaké významné dny. Třeba při rekordním počtu popraskaných bublin. Snad cítí extázi v soužití tak těsném, obklopené tím stejným zdrojem tekutin.

Co by se vlastně stalo, kdybych vedle sebe dala dvě lahve sodovky? Rozuměly by si ty bubliny uvnitř stejně? Těžko říct, ovšem osud každé z nich nich by mohl celkem jednoduše vést k inspiraci jakéhokoliv hrdiny.

Malý hrdina a jeho planetky

Všude samá auta. Vpředu, vzadu, vpravo i vlevo. Když podjíždíme most, jsou dokonce i nad námi. Táta s mámou si povídají. Řeší dospělácké věci a já se koukám okýnkem ven. Jsem vzadu v sedačce, připásaný pásy, které jsou prý potřeba. Nejsou ale moc pohodlné. Možná i proto se koukám jinam.

Snažím se zahlédnout tváře dalších lidí v těch čtyřkolých, pohybujících se krabičkách. Občas mi přijde srandovní hádat, jestli mají velká či malá břicha nebo třeba brýle. Líbí se mi lidi s brýlemi. Jsou jiní. Maminka říká, že s brýlemi lépe vidí. Chci taky lépe vidět. Myslím, že by mi slušely modré se světélky po stranách. Až budu dospělý, koupím si je. 

„Jindříšku, vidíš to nebíčko? Tam sedí naše babička."

Snažím se vidět to, o čem mluví máma, ale nevidím. I tak ale předstírám, že jo. Dělá jí to radost. A to dělá zase radost mně. Možná dostanu lízátko. Rozhoupávám nohy z dlouhé chvíle. Nechci, aby naše jízda skončila. Naše auto mi přijde jako naše vlastní, nová planeta. Jen je škoda, že nejde propojit s těmi okolními. Tatínek mi povídá často o vesmíru. Já mu moc nerozumím. Hvězdy se mi ovšem líbí. Hezky svítí. Světlo je má oblíbená věc.

Občas s rodiči hraju Člověče nezlob se. Já mám modrou, máma červenou, táta žlutou figurku. Vždycky. Nechci hrát. Moc si přeji, abychom všichni měli stejnou barvu.

„Jenže to by pak nemělo vůbec smysl, Jindříšku," říkává táta.

Proč musí mít všechno smysl? Jednomu by se z toho smyslu rozskočila hlava. Někdy mě to zlobí. Jakože vážně hodně  zlobí. Stane se, že hodím kostkou o zem, což se rodičům nelíbí. Když oni dospělí obecně nemají v povaze poslouchat, co se jim snažím říct. Asi nechtějí mít stejnou barvu. Jenže stejná barva přece znamená, že k sobě patříme nebo ne?

Stejný problém jako s auty. Možná, kdyby byla všechna stejná, mohl bych mezi nimi přecházet sem a tam. Seznámil bych se se spoustou nových lidí. Povídal bych si s nimi, smáli bychom se. Třeba bych objevil i něco nového. Někdy dokonce vidím, jak s sebou vozí pejsky. Já zvířátko nemám, protože prý nemůžu. Rád je ale mám. Moc bych si přál aspoň křečka.

Svět venku se zdá složitý. Pokouším se mu rozumět. Jen on nerozumí mně. Mám tedy takový pocit. Všichni dospěláci se tváří hrozně důležitě. Sem tam je napodobuju. Místo toho, aby mě ale vzali mezi sebe, smějí se.

„Mladý pán se snaží ukázat, co?"

„Ten je ale rozkošný. Viděli jste, jak si vzal Petrovo boty?"

Petr je můj táta. Já mu Petr říkat nesmím. Na tom vlastně nesejde. Táta je totiž mnohem lepšejší slovo. Tak mu totiž můžu říkat jenom já nebo maminka. Je to můj táta a moje maminka. Tahle slova se mi líbí nejvíc na světě. Dokonce víc než světlo.

Chvilku se koukám, jak táta točí volantem. Představuju si, jak to stejné dělají v autech kolem nás. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych teď vystoupil. Jednou jsem to zkoušel, ale dveře nejdou otevřít. Asi musím být dospělý, aby šly. 

Vím jistě, že až vyrostu, budu ty dveře otevírat pořád. Chci totiž propojit planetky nás všech. Chci otevírat dveře všech aut kolem. Budu superhrdina jako medvídek Pú. A budu jíst taky med. Moc medu. Je dobrý a sladký. Velcí lidé se možná moc bojí toho všeho, i když se to zdá vše tak dobré a lákavé. Já se bát nikdy nebudu. Všecky osvobodím z těch neviditelných hranic mezi planetkami a budeme si společně na celém světě hrát, radovat se i plakat.

Někdy prostě i já pláču. Maminka mi říká, že slzy léčí a nemám je zadržovat. Je to moudrá maminka. Má pravdu. Někdy se po pláči cítím mnohem líp než před ním. Chci, aby tohle všechno naučila i svět. 

Tatínek parkuje do řady vedle ostatních. Sice vystupuju, ale i tak se světy okolních lidí neprolínají. Sem tam se pokouším mluvit s jinými lidmi i dětmi, ale pořád mi to přijde jiné. Rodiče nejsou nadšení, když vykládám ostatním lidem o svém životě. Stačí, abych se zmínil o kakau, které jsem pil ráno a už mě vlečou s omluvami pryč.

Asi se prostě musí otevřít dveře za jízdy, abychom opravdu sdíleli vše, co máme. Jednou otevřu všechny dveře za jízdy najednou. Do té doby se budu alespoň o jejich světy otírat. Zkoušet, kam až mě pustí má planetka do té jejich. Třeba mi budou poznatky z takových zkušeností k užitku. Jen nesmím zapomenout, proč to dělám. Dospělí totiž až moc často zapomínají...

 

Tato povídka vznikla v přítomném okamžiku, když jsme u Mudlů jeli na nákup. :) Vím, dějově není závratná, ovšem i tak doufám, že si malého Jindříška zamilujete stejně tak jako já sama.

 

S přáním krásných dní

Arya Arcus