Zadání domácího úkolu

Napište pohádku minimálně na stránku a pokud můžete, přečtěte ji nějakému škvrněti. Jeho reakci mi sem pak napište. Pokud před vámi raději všechna škvrňata utekla, zkuste se vrátit do dětských let a napsat vaši reakci, kdyby vám někdo dal přečíst takovou pohádku. Mnoho štěstí.

Vypracování

Vážená paní profesorko,

 

ten rozsah, ten rozsah mi dává nejvíc zabrat :( Snad nebude nějaký úkol přísně omezený i shora, ale asi i to by byla slušná škola :)

 

Pohádku jsem sepsal pro své dvě osmileté "neteře" (říkejme jim tak, protože vlastně nejsou příbuzné, ale patří do rodiny). Je jim 8. Jejich mamka mi pak poradila téma. Holky mají problém s psaním - to mělo být ústřední poučení v pohádce, ale pak se to zvrlo, jak to tak v pohádkách bývá :).

 

Očividně jsem ale příliš starý, nebo lépe ony :) Pohádka se jim líbila, ale osmileté děti v dnešní době mají asi rády víc progresivní pohádky než o králík, královnách atd. Jestli jim budu psát další bude o démonech, ufonech a trochu temnější. Co mě ale potěšilo, v pohádce se našly a často se i zasmály (modré mléko je vyloženě pobavilo).

 

Snad se bude pohádka líbit i vám

 

Pohádka 11.2.2025

Pero, které nedělalo chyby.

Bylo nebylo jedno malé království. V něm vládnul moudrý král, a ještě moudřejší královna. Král vládl přísně ale spravedlivě. Královna do jeho konaní přidávala kapku dobrosrdečnosti a laskavosti.

Království se dařilo opravdu dobře a nežil v něm skoro nikdo, kdo by si po probuzení z radosti neprozpěvoval. Snad jedinou výjimkou a jediným flíčkem na radostném království byl čaroděj Škodomor. Nikdo nevěděl, co mu přelétlo přes nos, kdysi to byl hodný čaroděj, kterého měli všichni rádi. Teď ale škodil, kde mohl. Sesílal kroupy na obilná pole, vyvracel kola kočárů, okrádal vesničany o koláče, které nechávali za oknem svých chaloupek zchladnout. Jednou dokonce očaroval krávy. Kdo se napil jejich mléka, měl týden modrou pusu. Král mu chtěl mnohokrát domluvit. Posílal za ním posly s prosbami, a když ani ty nepomohly, tak vojáky, aby čaroděje zatkli a předvedli ke králi pro vysvětlení. Kdokoliv ale vstoupil do zapovězeného lesa, kde čaroděj obýval svou chýši, vrátil se s šedivou hlavou a drkotajícími zuby strachem. Po čase se král s královnou shodli, že s čarodějem není k hnutí a holt ho budou trpět.

Čas plynul a, i přes občasné zlomyslnosti Škodomora, byli lidé šťastní. Nemohlo být lépe, ale bylo. To když se králi a královně narodila dvojčátka. Dvě dcery krásné jako obrázek. Celé království se sešlo a čekalo dlouhé fronty v ukrutné vánici uprostřed léta, aby se na královské ratolesti podívali, předali požehnaní a skromný dar. Za vánici mohl pochopitelně Škodomor, ale lidi byli připraveni na jakoukoliv nepřízeň počasí a vánice nebylo to nejhorší, co očekávali. Někteří se smíchem odhazovali padla, jiní se odvazovali od stromu, jako ochranou před silnými větry. Tento den nemohl nic pokazit.

Dvojčata rostla jako z vody. Přesto, že si princezny byly k nerozeznaní podobné, povahu měla každá úplně jinou. Eliška se ve svých osmi letech již chovala jako pravá princezna. Hezké šaty střídala jako ponožky, posílala kuchtíky pro ty nejvytříbenější a nejlahodnější pokrmy. Považovala se za prvorozenou a dědičku trůnu. Kateřina naopak raději pobíhala s pohůnky, hrála si na rytíře a bojovala s imaginárními draky a obludami. Sama se považovala za druhorozenou a užívala si volnosti, kterou jí to poskytovalo. Obě princezničky však měly i něco společného, obě byly narámně chytré a mazané, milovaly svou chůvu, která jim každý večer četla novou pohádku z ohromné knihy a obě nesnášely svého profesora pravopisu.

Jednou tak ležely v postelích, když tu jim chůva začala číst už jednou slyšenou pohádku. Holčičky se ihned ohradily:

„Ale Amálko, tuhle pohádku jsme už slyšely, přečti nám jinou.“

Stará chůva si odkašlala a přiznala:

„Vážené princezničky, bohužel pohádky došly, už jste za ty roky slyšely všechny a víc jich v knize není.“

Kateřina zavrtěla hlavou a řekla: „Ale vždyť jsi říkala, ze se ta kniha jmenuje “Nekonečno pohádek? A nekonečno je hrozně moc, přece nemohly dojít?“

„Bohužel,“ odvětila chůva se zármutkem v hlase, „autor knihy asi trošku přeháněl. Jednoho dne prostě přestal pohádky psát a víc jich není.“

„A jak se jmenuje ten autor? Třeba napsal další a někde si je ulil pro sebe, to se musí zjistit,“ překřikovaly se princezny.

„To se určitě mýlíte vaše veličenstva. Tuhle knihu pohádek totiž napsal Radostsel, teď ho ale každý zná pod jménem Škodomor.“

Děti se při zvuku toho jména zavrtěly hlouběji do peřin a přitáhly si peřiny až k bradě.

„Je to tak,“ pokračovala chůva. „Ale jednu pohádku vám můžu povyprávět. Je o vašem otci králi, chcete ji slyšet?“

Strach byl hned pryč a oběma princeznám zazářila očička: „ANOOOOO chceme“

„Tak poslouchejte, je to pohádka krátká, ale o to víc pravdivá. Když bylo vašemu tatínkovi jako teď vám, potkalo ho velké štěstí. Měl totiž profesora Krásnopise stejně rád jako vy.“

Když si holčičky vzpomněly na svého profesora pravopisu a zítřejší hodinu gramatiky, zhnuseně si odfrkly. Kateřina dokonce z pod peřiny vytáhla dřevěný meč, který nepouštěla z ruky, a zašermovala s ním ve vzduchu.

„Ano, ano,“ pokračovala chůva. „Stejné reakce míval i váš tatínek. Psaní ho nebavilo a sekal chybu za chybou. Dny před vyučovací hodinou byl celý zamlklý a smutný. Nedařilo se ho rozveselit. Profesor byl a je strašně přísný a váš tatínek chodíval z hodin v slzách a utíkal ke mně pro útěchu. Až jednoho dne…“, chůva se dramaticky odmlčela a holčičky s očima na vrch hlavy napjatě vyčkávaly, co bude dál.

„Až jednoho dne našel při toulkách v lese pero. Bylo překrásné a když ho vzal do rukou, zvláštně se chvělo a zářilo, jako živé, dalo by se říct. To pero jsem viděla a v životě jsem nic takového neviděla. Váš tatínek si ho vzal druhý den pro štěstí na velký test u profesora Krásnopise a světe div se, dostal za výbornou. Pero bylo milé princezničky totiž očarované a nedělalo chyby. Váš tatínek mi to popisoval jako by pero samo klouzalo po papíru. Nemohl tomu uvěřit, a to ani profesor Krásnopis. Sestavil pro vašeho tatínka ještě těžší zkoušku a opět bez jediné chybičky. Profesor Krásnopis byl nadšený, váš tatínek ještě víc a nejvíc vaše veličenstva prarodiče. Dokonce udělili profesorovi titul řádného Psa…“

Holčičky se zahihňaly: „To tomu škarohlídovi patří“.

Amálka spolkla slinu a dokončila: „..vce.“ Usmála se, pauza nebyla náhodná. Také neměla namyšleného profesora zrovna v lásce. To holčičkám ale nepřiznala.

„A jak to bylo dál?“ dožadovaly se holčičky.

„Dál? dál nic. Váš otec to pero stále používá, když píše vládní dekrety a smlouvy s okolními královstvími a od té doby nenapsal jedinou chybu. A teď spát.“

Chůva se zvedla, sfoukla svíčky a nechala princezny o samotě.

Holčičky ještě chvíli potichu a potmě debatovaly, jaká by to byla paráda mít takové pero a jak to udělat, když jsou dvě a testy píšou současně, až z toho usnuly.

Čas plynul, ale holčičky o peru stále přemýšlely. Dokonce se začaly zajímat o práci svého otce a nespouštěly ho z očí, když něco psal. A skutečně. Vše psal překrásným perem, které prostě muselo být kouzelné.

Když už měly téměř vymyšlený plán, jak se pera nenápadně zmocnit, stalo se něco hrozného. Tatínek král zle onemocněl. Jen polehával, byl vysláblý a bolelo ho celé tělo. Královna u něj celé dny seděla a střídala pláč s rozkazy volajícími po nejlepších mastičkářích, felčarech a bábách kořenářkách v blízkém i širém okolí. Nikdo si s tajemnou nemocí pana Krále nedokázal poradit.

Princezničky měly o svého tatínka strach a útěchu hledaly u své chůvy Amálky. Ta ale většinu dní pobíhala kolem pana krále a snažila se mu udělat co největší pohodlí. Jednou, zrovna když holčičky chůvu hledaly, zaslechly, jak chůva říká Královně: „Jediný, kdo by mohl panu králi pomoct je Škodomor, ale ten pacholek je také ten poslední, kdo by pomoct chtěl.“

Kateřina a Eliška se v mžiku rozhodly. Vyrazí za Škodomorem a donutí ho tatínka vyléčit. Ale jak? Mečem? To nepůjde, navíc mají jen dřevěný. Prosbami? Ty nezaberou. Pak si ale holčičky vzpomněly na knihu pohádek a pero. Hned věděly, co musí udělat. Zaběhly do otcovy pracovny, popadly kouzelné pero a už utíkaly k zapovězenému lesu.

Po hodinách bloudění a strachu, který se Kateřina snažila špatně skrývat a Eliška se o to ani nesnažila, dorazily k chýši čaroděje Škodomora. Po několikaminutovém dohadování, která princezna zaklepe, se rozrazily dveře a v nich stálo staré, vousaté, plešaté a ohavně páchnoucí chlapisko a zle se na ně obořilo:

„Kdo to má furt poslouchat? Co chcete a vůbec, jak jste se dostaly přes strašidelné pasti?“

Holčičky se na sebe nechápavě podívaly a pak se otočily na Škodomora: „Jaké pasti?“

„Ach,“ plácl se Škodomor do čela. Umístil jsem je do výšky dospělého muže. Děkuju za upozornění, snížím je, aby mě neotravovaly i hloupé děti, které se courají po lese, který se nazývá zapovězený. Teď mazejte!“

Už už chtěl zabouchnout dveře, když holčičky pronesly dvojhlasně: „Chceme vám vrátit vaše pero.“

Škodomor se zastavil uprostřed pohybu a pomalu se otočil. Když uviděl, co Kateřina drží v ruce, rozzářil se jak sluníčko na hnoji. Popadl pero a pelášil do chýše.

Holčičky jen pokrčily rameny a vešly do chýše za čarodějem. Byla to smrdutá temná díra. Na otevřeném ohni něco bublalo v kotlíku, byla tu pryčna, hromada sklenic a hlavně nepořádek. Starý čaroděj už seděl u malého stolku v rohu a něco škrábal na pergamen. Holčičky stály uprostřed místnosti, rozhlížely se a nacházely další a další nepořádek. Když tu se náhle čaroděj otočil a zvolal:

„Poslouchejte!!“.

Holčičky se přestaly rozhlížet a zaposlouchaly se do čarodějova čtení.

Když čaroděj skončil, s nadějí v očích se na holčičky podíval a čekal jejich reakci.

Ty na něj chvíli beze slova s pootevřenýma pusami koukaly, pak obě zavýskaly: „To je krásná pohádka, jak to bude pokračovat?“

Čaroději se očividně ulevilo a začal vyprávět: „Ani nevíte, co jsem se toho pera nahledal. Muselo mi někde před lety vypadnout a od té doby chodím po lese a hledám ho. Totiž, dříve jsem psal pohádky pro děti, byly velice úspěšné a naplňovalo mě to štěstím, vidět rozzářené dětské tváře. Pak jsem ztratil tohle kouzelné pero. Trpím totiž dysgrafií, víte, co to je?“

Holčičky se po sobě ohlédly a každá přišla se svou teorií.

Eliška si myslela, že se čaroděj rád obléká do dámských šatů, na čemž neviděla nic špatného. Šaty měla ráda a úplně čaroděje chápala. Kateřina zas hádala, že je to titul pro mistra šermíře.

„Jste obě vedle,“ řekl s úsměvem čaroděj.

„Pletou se mi písmenka. Když jsem pero ztratil, mé pohádky nedávaly žádný smysl. Místo draků bojovali chrabří rytíři s fraky, místo vlčáka snědl babičku čmelák. Děti se mi smály a já se zatvrdil, že už žádnou pohádku nenapíšu. Po čase jsem proti posměchu použil posměch a začal jsem měnit počasí a barvit mléko na modro.“

„Děkuji, že jste mi pero vrátily a teď mazejte“, pronesl čaroděj a otočil se zpět ke stolu.

Holčičky však zůstaly stát a čekaly. Když se čaroděj po chvíli otočil, protože neslyšel žádné bouchnutí dveří, došlo mu to: „Aha, teď přijde ta část, co za to že?“

Holčičky přikývly a začaly povídat o nemoci svého otce krále, neschopnosti ho vyléčit i o zmínce chůvy Amálky, že je Škodomor jediný, kdo by mohl pomoct.

„Láry Fáry,“ pronesl čaroděj, „vždyť je to nad slunce jasné.“ Vstal a šel ke kotlíku. Jeho obsah vylil na podlahu, což holčičky šokovalo, ale nepřekvapilo. Čaroděj začal pobíhat po místnosti a do kotlíku dávat různé ingredience.

Zatímco Eliška na žabí nožku, kočičí chlup a krokodýlí vajíčko koukala s neskrývaným odporem. Kateřině zářila očička těšila se, jakou nechutnost vytáhne čaroděj jako další.

Když čaroděj sáhl pod poličky a vytáhl brokolici, znechuceně se už tvářily obě princezny: „Fůj, to je brokolice? Proč to tam dáváte?“

„Víte milé princezny. Váš táta byl a očividně stále je pěkné kvítko. Samé dobrůtky, masíčko ale žádné vitamíny. To trápí vašeho otce, potřebuje vitamínovou bombu a brokolice, šťovík, který mi teď půjdete hezky natrhat a troška šípků, které tu mám někde poházené po zemi, ho vyléčí nato tata. Hybaj pro šťovík.“

Holčičky kroutily nechápavě hlavou, ale šly. Než natrhaly dostatek šťovíku, směs už v kotlíku hezky bublala a strašně zapáchala. Čaroděj ještě přidal trochu žabí žluči a dvě jablka a měl hotovo. Vše opatrně přelil přes děravý cedník do velké uzavíratelné nádoby a podal holčičkám:

„Tohle ať váš táta pije každé ráno na lačno aspoň týden a bude zdravý jako řípa. A teď už padejte, mám práci.“

Holčičky převzaly nádobu a už už byly na odchodu, když se Kateřina otočila a zeptala se:

„Pane čaroději a k čemu je ta žabí žluč a krokodýlí vejce?“

Čaroděj se uchechtl: „aby to váš táta neměl úplně zadarmo, to ho naučí jíst ovoce a zeleninu pravidelně“. Otočil se ke stolu a začal psát.

Holčičky utíkaly zpět do hradu. Našli svou maminku a vše ji vylíčily. Nejdřív dostaly strašně vyhubováno, ale pak je královna matka objala, dala jim pusu na čelo a poslala je do kuchyně pro něco dobrého.

V den, kdy se králi začalo dělat lépe přišel do vesnice v podhradí starý, vypelichaný muž s tlustou knihou a začal číst místním dětem pohádky.

 

Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

 

 

Hezký den

Thadeus van Hauten