Zadání domácího úkolu
V tomto prvním termínu po vás budu také chtít, abyste zkusili najít inspiraci a krátké shrnutí vašeho setkání s ní napsali na kus pergamenu a ten vyfotili. Pokud škrábete, přepište mi, prosím, text taky sem do úkolu.
Ve druhé části úkolu bych se s vámi chtěla trochu víc seznámit a objevit váš literární potenciál. Proto bych ráda, abyste napsali nebo vytáhli ze šuplíku nějakou vaši povídku. Nechci nic, co už jste publikovali jinde. Ideální délka je od pěti do deseti palců.
Vypracování
Dobrý den paní profesorko,
Zkoušel jsem jak fungují omluvy. Tak možná úkol uvidíte jako doplněný po omluvě, přesto, že jsem ho dodal ještě v řádném termínu. Snad to nebude působit nějaké zmatky.
V příloze přikládám první část úkolu: "Záznam krátkého setkání s mojí múzou."
Následující příběh jsem vytvořil přímo u příležitosti zadání tohoto úkolu a neřídí se běžnými pravidly o psaní příběhů. Berte ho prosím spíše jako fragment většího celku, než samostatné vyprávění.
Erebus
Jaro se přihlásilo o slovo a na pozemcích bradavického hradu se pod sílícími slunečními paprsky prohřátá země začala pozvolna probouzet k životu.
Hlouček mrzimorských studentů, kolem kterého Darwin procházel, se právě nadšeně bavil o proběhlé hodině bylinkářství. Chápal jejich nadšení, ale tak docela ho nesdílel. Pokud ho něco nenechávalo chladným a zvedalo ho zájmem ze židle, pak to rozhodně nebyly kytky. No dobře, tak ne kytky, ale bylinky. Věděl, že to není totéž, ale v jeho hlavě nemělo smysl zacházet v téhle věci do podrobností. Co se flóry týče, existovaly prostě buď květiny, keře, nebo stromy.
Mnohem víc než flóra ho fascinovala fauna. Kouzelní tvorové a mezi nimi obzvláště jeden jejich druh momentálně nejvíc poutal jeho pozornost.
Raraši!
Ti kovově modří, levitující malí tvorečci, kteří ze všeho nejraději tropí neplechu. Vždycky a všude. A to je něco, co se mu teď náramně hodilo.
Zamyšleně vystoupal po schodišti až do rozlehlých podkrovních prostor hradního sovince. Jen co se nad ním otevřela padací dvířka poklopu a on prostrčil hlavu otvorem v nich, v nose ho zašimrala směsice typických vůní a pachů. Staré půdní dřevo, prach zvířený křídly poletujících sov a jakýsi nakyslý zápach, který nedokázal jasně zařadit. Asi za to mohly hromady bobků pod bidýlky a taky zbytky nejrůznějších sovích pamlsků, které se povalovaly oschlé kolem krmítek i na malých bočních cestičkách mezi jednotlivými stanovišti.
Prošel hlavní uličkou a pak zahnul doleva, aby se vydal na jednu z užších chodbiček, které více než lidem sloužily spíše hradním skřítkům jako zásobovací trasy k sovím krmítkům a pro odklízení neustále vznikajícího odpadu. Jak sám musel uznat, tyhle uličky působily opravdu poměrně stísněně a ani čistotou příliš neoplývaly.
Taková Patricia Zelinková ze Zmijozelu by sem nevkročila ani za deset galeonů, tím si byl naprosto jistý. V hlavě mu probleskla představa, jak při pohledu na jeho počínání nakrčila znechuceně svůj malý nosík a potom dala celému svému okolí s hlasitým pisklavým odfrknutím najevo, co si o něm a celé té situaci myslí.
Musel se nad tou představou pousmát. On, student prvního ročníku, se tady brodí sovími hovínky a kdo ví čím ještě, místo toho, aby si v kolejní místnosti v klidu hověl v jednom z těch pohodlných čalouněných křesílek a ládoval se karamelovými želé bonbony, zatímco bude tou méně umaštěnou rukou, což je obvykle levá, listovat v učebnici.
Sáhl do vnitřní kapsy kolejního hábitu a vytáhl z ní kouzelné párátko. Jestli jste čekali klasickou hůlku, tak to ještě asi nevíte, že Darwin je toho názoru, že kouzelníka nedělá hůlka, ale talent a že i s něčím tak skladným, jako je párátko, jde vyčarovat všechno na světě.
Z druhé kapsy vylovil poskládaný kousek pergamenu a pečlivě ho před sebou rozprostřel.
„Lumos,“ špitnul a konec párátka začal vydávat světlo, díky kterému si mohl obsah rozloženého pergamenu bez problémů přečíst.
Byly to instrukce, pěkně úhledně vypsané v bodech, jeden za druhým.
První tři si už v hlavě odškrtnul, u čtvrtého stálo: „Klícku s pěti cornwallskými rarachy jsem ukryla v sovinci u severovýchodního rohu. Je na ní zámek, který se otevírá na slovo Erebus. Ne, neříkej to nahlas teď, ty troubo! Vím, že jsi to už měl na jazyku. To slovo smíš říct až potom, co ty rarachy najdeš a připravíš všechno ostatní z následujícího bodu pět.“
Vůbec se mu nelíbilo, jak ho pisatelka těch instrukcí okřikuje. Jo, měl to slovo na jazyku a chtěl si ho jen tak pro sebe říct, protože, co si budeme povídat, zní fakt suprově... ale to neznamená, že ho má kvůli tomu kdejaký kus popsaného papíru takhle setřít!
Pohledem přešel k bodu pět a zamračil se.
"Tohle bude ještě zajímavý..." povzdechl si pro sebe.
