Zadání domácího úkolu

Vítám vás u prvního úkolu!

Vybrat si můžete ze dvou možností - kdo chce, může do vypracování zakomponovat možnosti obě (otázky jsou orientační, nemusíte odpovídat na všechny):

1) Já a knihy. Jaký vztah máte ke knihám? Jak se váš vztah ke knihám vyvíjel? Považujete se za knihomila, za knihomola nebo za obojí? Jak se to projevuje? (pokud se chcete chlubit počtem vlastněných nebo přečtených knížek, směle do toho!) A když už jsme u toho, napadá vás nějaká další věc/aktivita, která může knihomila prozradit?

2) Knihomilství a knihomolství - v čem se liší a co mají společné? A do které kategorie sami sebe řadíte?

K vámi vybrané možnosti ještě připište, kterou knihu byste doporučili svým spolužákům. Doporučení (cca 2-5 vět) by mělo obsahovat název knihy, autora a proč/komu danou knihu doporučujete (ideálně v takové formě, aby vaše doporučení bylo možné jednoduše zkopírovat do výkladu; můžete připojit i popis toho, co děláte, např. ozve se z poslední lavice).

Kdo chce, může naznačit i svůj věk/životní fázi tím, že se zařadí do některé z kategorií uvedených na konci výkladu (pokud se vám žádná z uvedených kategorií nelíbí, klidně si vymyslete vlastní).

3,5 palce min.

Vypracování

Já a knihy

 

Mám narozeniny v listopadu, a když jsem chodila do první třídy, dostala jsem k nim knihu Děti z Bullerbynu. Byla jsem z toho dárku nadšená víc než ze všeho ostatního, protože to byla moje první kniha, navíc opravdová kniha, ne pouze obrázková, ale skutečná kniha se stránkami písmenek. Nemohla jsem se dočkat, až se do ní budu moci pustit. Nebyla jsem z těch dětí, co už umí číst, když nastupují do školy, takže jsem musela čekat, až ve třídě probereme všechna písmenka a od slabikování jednoduchých slov přejdeme ke skutečnému čtení.

Dodnes si pamatuju, jak jsem byla okouzlená a nadšená, když jsem si – úplně sama! - přečetla první kapitolu. Táta se mě druhý den vyptával, o čem to bylo a já mu to s pýchou vyprávěla. Řekl mi, že když on byl dítě, četl si vždycky večer v posteli před spaním, a že jestli budu chtít, dá mi k posteli lampičku tak, abych na čtení měla dost světla a nemusela mít rozsvícený lustr.

Dnes je mi jasné, že to bylo hlavně proto, aby bylo snazší mě večer zahnat do postele a světlo lampičky nebylo tak silné, takže jsem rychleji usnula. Stejně jako dnes vím, proč rodiče ze všech knížek vybrali zrovna tu, kterou jsme pak ve škole četli a ranní povídání s tátou o tom, co jsem před spaním četla, nebylo proto, že by táta umíral touhou dozvědět, co bullerbynské děti dělaly, ale chtěl mít jistotu, že se učím opravdu rozumět tomu, co čtu.

Nicméně svou práci to odvedlo, nejen že jsem se naučila opravdu číst, ale také jsem si čtení zamilovala. Po Dětech z Bullerbynu následovaly knihy pohádek, které jsme doma měli, Lovci mamutů (jak já jsem byla překvapená, že jsme tuhle knihu taky četli ve škole) a další dětské knížky. Pak se k nim přidala povinná četba a já jsem začala chodit do knihovny, která byla jen pár minut chůze od školy. Suma sumárum, od Dětí z Bullerbynu jsem si každý večer přečetla alespoň jednu pohádku či kapitolu, než jsem šla spát.

Myslím, že jsem byla jedna z mála žáků a studentů, co měli rádi povinnou četbu, protože jsem se díky ní seznamovala s novými a novými žánry a tématy. Když jsem byla dítě, dejme tomu 12 let, knihovna byla obrovská, nekonečné regály s bezpočtem knih a vybrat si nějakou bylo prakticky nemožné. Takže jsem z toho obrovitého výběru nakonec vždycky sáhla po nějakých pohádkách nebo knihách se zvířaty na přebalu, protože to byla jakási jistota. Z povinné četby jsem tak četla všechno a bavilo mě to. Každá kniha z toho seznamu byla nová výprava někam do neznáma. V té době už se češtinářky potýkaly se stohy čtenářských deníků zkopírovaných nebo opsaných z internetu a já se tehdy jen tiše divila, proč to ti spolužáci vůbec dělají, protože čtení je přece fajn.

Během střední školy jsem pochopila, že čtení je koníček, kterému neholduje každý. A také jsem zjistila, že sice můžu číst všechno, co nám ve škole zadají, ale některé věci si užiju víc než jiné. V té době mi také táta začal k narozeninám a Vánocům kupovat knihy, které bavily i jeho – dobrodružné romány, sci-fi a fantasy. Některé knihy četl v mládí, jako Pána prstenů nebo Dunu, jiné pro něj byly nové a buď je přečetl, než byl čas mi dárek dát, nebo si je ode mě půjčoval. Takhle jsme spolu objevovali Eragona, Jeho temné esence nebo Harryho Pottera.

Paralelně jsem zjistila, že knihovna není zase tak nekonečná, protože řada žánrů mě zase tak moc nebaví. Tak jsem postupně přestala chodit do dětského oddělení, protože zajímavé knihy už byly jen mezi těmi pro dospělé. Zjistila jsem, že poezie pro mě není, já chci příběh a je-li zveršovaný, nedokážu se do něj tak ponořit. Příběhy pak preferuji vymyšlené před těmi podle skutečných událostí. Je zajímavé si tu a tam přečíst o něčem, co se skutečně stalo, něčí paměti, či příběhy, které se skutečně staly, ale nepotřebuji je číst často. Líbí se mi, když mě kniha vezme někam do jiného světa, do jiného času nebo na vzdálené místo, kde na mě čeká zajímavý a napínavý příběh – když mi tohle kniha dá, je mi už putna, jestli se to skutečně takhle 100% stalo, nebo si to autor upravil, či rovnou celé vymyslel.

Stěžejní je pro mě tedy příběh. Jak jsem zmínila, měl by být napínavý, protože tak mě příběh nejsnáze zaujme a pohltí. Mám moc ráda, když u čtení ani nedutám, hltám, co se tam právě děje a nemohu se dočkat, jak se to vlastně bude vyvíjet dál, jak se postavy ze situace dostanou, co se stane, až se plánovaný plán spustí atd. Vedle dobrodružných knih, sci-fi a fantasy tak mám ráda taky thrillery, kriminální či špionážní příběhy a horory. Naopak takové romantické příběhy nečtu vůbec, ty mě nebaví. Kdybych si byla celý život vedla deníček četby, tedy zapsala si každou přečtenou knihu, pár zamilovaných románů by se tam našlo – proto vím, že mě nebaví. Já mám ráda, když dopředu nevíte, co se bude v příběhu dít, čím víc překvapení příběh přinese, tím lépe a úplně nejlepší jsou ty, u kterých se nedá pořádně předpovědět konec. U zamilovaných příběhů moc překvapení nebývá. Asi proto je také mým nejoblíbenějším autorem Stephen King, v jehož příbězích se toho dá předpovědět jen málo. Některé mají šťastný konec, jiné smutný, někdy hrdina vyvázne z neuvěřitelné situace, jindy se mu to nepovede, někdy je příběh do posledního písmenka reálný, jindy se v něm objeví nadpřirozeno.

Rozhodně bych se označila za knihomola. Obvykle přečtu 4-6 knih za měsíc, ale knih vlastním vcelku málo. Už dávno jsem zjistila, že knihy jsou sice úžasné, báječné a úchvatné, ale taky zabírají místo a těch zajímavých a „dobrých“ je tolik, že jimi člověk snadno zaplní sebevětší knihovničku a ať už máme svůj pokoj, nebo svoje vlastní bydlení, potřebujeme místo i pro jiné věci. Proto jsem dřív četla hlavně knihy půjčené z knihovny a později přešla na knihy v elektronické podobě. Ještě tak před deseti lety jsem měla v tašce papírovou knihu, kdykoliv jsem se někam vydávala, ale nakonec došla k názoru, že e-kniha je praktičtější, protože se v tašce neodře, v dešti nenavlhne a nezkrabatí se jí stránky, neohnou se rohy ani se neumaže od jiných věcí. Takže si v papíru kupuji hlavně knihy, které se mi opravdu líbily, protože tak autorovi zvyšuji počet prodaných výtisků.

 

Vyrůstala jsem s knihami J. K Rowlingové, takže patřím do 4. fáze, i když mi občas přijde, že Dalimilova kronika obsahuje pár věcí, u kterých jsem sama byla. Ale nač to komplikovat, 4 je pěkné číslo a byla jsem v pubertě, když knihy o Harrym vycházely.

 

Doporučení

Tohle je pro mě docela oříšek, protože doporučování nemám ráda. Ať jde o film, seriál, hru nebo právě knihu, mám převážně špatné zkušenosti. Nejednou mi někdo něco doporučil, a pak byl zklamaný, že jsem nebyla právě tak nadšená, jako on. A když jsem něco doporučila já, nikdy to prý nebylo tak super, jak jsem tvrdila.

Ale nedávno jsem četla knihu, která mě zvlášť zaujala, tak to zkusme s ní.
Pokud máte rádi nevšední, napínavé příběhy s trochou nadpřirozena, mohla by se vám líbit kniha Američtí bohové od Neila Gaimana. Dost možná jste o ní slyšeli, nejde o žádný zapomenutý klenot, ale klenot to je. Příběh se čte dobře, nešetří různými zvraty, a jak název napovídá, setkáme se v něm s mnoha bohy. Já mám ráda mytologii, takže jsem si tenhle aspekt zvlášť užila, ale příběh perfektně dává smysl a vše potřebné vysvětlí, takže si na své přijde i čtenář, který se o tyhle věci nezajímá.

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár