Zadání domácího úkolu

Ráda bych, abyste fantazii použili jako ústřední motiv vaší povídky ... a kdyby to někomu velmi nesedělo, tak tedy i okrajově, ale ... Délka jako vždy, ale nezabijte mne.

Vypracování

Síla představivosti

Eris přecházela pokojem sem a tam a silou vůle se snažila nepodívat se na psací stůl uprostřed místnosti. Klouzala očima po pohodlném lůžku, úzkých oknech, šatníku, malých stolcích a poličkách, které nesly všemožné upomínkové předměty, dívala se, jak na koberce klade jedno nohu před druhou. Všechno, jen se nepodívat na stůl s pergameny a psacím náčiním. Ale tolik, tolik si přála za něj usednout a pustit se do psaní.

Odolávala tomu nutkání už druhý týden. Dva týdny jen spala, chodila po pokoji, jedla jídlo, které jí sloužící přinesli, dívala se do zahrady z některého z oken moc úzkých na to, aby se jimi protáhla. Bylo to úmorné a ona věděla, že to nevydrží o moc déle. Všechno, na co se podívala, podněcovalo její fantazii a Eris věděla, že to není náhoda. Pán její pokoj – nebo celu, když o tom tak uvažovala – vybavil krásnými a pohodlnými věcmi, které byly bohatě zdobené a svými ozdobami odváděly Erisinu mysl na toulky. Povzdechla si, když si uvědomila, že při sledování koberce, který byl dost vysoký, aby její kroky ani nebyly slyšet, myslí na louku plnou pozoruhodných rostlin a tvory, kteří tam asi žijí. Proč? Proč by ne, koberec měl barvu svěží jarní zeleně a vzor na ně tvořily bohatě propletené květiny rozmanitých druhý, barev, tvarů a velikostí.

Odolávala, protože věděla, že jakmile dá svému talentu průchod a pustí se do psaní, svět, který přitom její fantazie vykouzlí, se stane skutečností. Její pán pak bude moci do toho světa vejít a brát si z něj, co se mu zachce. Čím víc toho ze světa zrozeného z její fantazie odnese, tím bude svět méně stabilní, až se nakonec zhroutí a všechno, co v něm bylo živé, zahyne. Na začátku, když pro ni byla tahle moc nová, byla Eris nadšená, že může doslova tvořit světy a spatřit je pak, skutečné, na vlastní oči.

Teď se za sílu své představivosti nenáviděla, protože cítila tíhu všech životů, které kvůli ní vyhasly. Dokud se k ní pán ještě choval laskavě, chlácholil ji, že nejsou skutečné. Říkal jí, že nemá smysl trápit se osudem světa, který právě vytvořila, protože ještě včera neexistoval, tak co na tom, že zítra zanikne? Za dva dny to bude stejné, jako by ji ten nápad ani nenapadl. Zprvu tomu věřila, jenže to, co se ze světů odneslo, zůstávalo. Zlato a drahé kameny byly pořád zlatem a drahými kameny. Obrazy, sochy, šperky, svazky básní, magické předměty, dokonce i rostliny a zvířata, které pán přinesl, tu byla stále a zánik jejich světa jim na skutečnosti nijak neubral.

Upomínky, které zdobily stěny jejího pokoje, jí připomínaly světy, které stvořila a její pán Gabriel je vyraboval a zničil. Když se podívala z okna, viděla překrásné rostliny a zvláštní zvířata, která sem přišla stejnou cestou. Z jejího pána, majitele farmy s olivovými háji, který si mohl dovolit právě pár otroků, se stal urozený pán Gabriel. Nebyla si jistá, jak přesně si teď říká, přídomek několikrát změnil. Ale z farmy se stal palác a z úřednice Eris pečlivě střežený vězeň.

Občas se jí stýskalo po časech, kdy bylo jejím úkolem zapisovat stavy úrody a vést účetní knihy. Pán Gabriel se k ní choval velice laskavě, protože, jak se několikrát nechal slyšet, věřil, že strach z tvrdého pána dělá lidi nervózními a nervózní lidé dělají chyby. Pokud tedy chce, aby byly účetní záznamy vedené bezchybně, měl by být na úředníky hodný natolik, aby se ho nebáli. Eris s tím mohla jen souhlasit. A pak se jednou vrátil z nějaké cesty s tím podivným amuletem a všechno se začalo měnit.

Eris si živě vybavovala, jak se všichni divili, když pán začal obcházet lidi na farmě a ponoukat je, aby zkusili dát průchod svému talentu. Ji lákalo zkusit psát, jiní zkoušeli malovat, vyrábět hliněné sošky, vyřezávat ze dřeva a pán Gabriel byl ochota sama. Zdálo se to být tak neškodné a Eris, zvyklá zaznamenávat samá čísla, se cítila vážně dobře, když začala na pergamen vyprávět jeden z příběhů, co měla ráda jako malá. Pánovi se její práce líbila, nadšeně motivoval, aby psala dál a nebála se vymýšlet si detaily, ubíral jí úkolů, aby měla na psaní víc času a ten amulet mu na krku zářil víc, než by odpovídalo přirozenému odlesku slunečního světla.

Stejnou záři vydával, když se z Erisina psaní stalo okno do jiného světa a Gabriel ho otevřel a učinil z něj průchod. Eris se později nejednou snažila zopakovat to sama. Když pochopila, že Gabriel je pro světy katastrofa, chtěla projít sama, ztratila by se svému pánovi a už by neohrozil žádný další svět. Byla si jistá, že byla jediná, kdo měl dost silnou fantazii, měl by ji jen těžko kým nahradit. Jenže to nešlo. Ten poslední krůček vyžadoval amulet, který neměla a pán ho nespouštěl z očí.

Uvědomila si, že se posadila za psací stůl. No, židle to byla pohodlná a ji už z toho pochodování začínaly bolet nohy, říkala si. Nevadí, že sedí u stolu, dokud nesahá na brk a pergameny. Odolá nutkání své fantazie, nedá jí volný průchod. Pro jistotu si ruce složila v klíně, protože cítila, jak se jí v mysli formují představy, které přímo žadoní, aby je převedla do slov na pergamen. Záblesky azurového moře a pobřeží, kde se mezi palmami, které ladně vlní dlouhý listy v mírném vánku, tyčí k nebi krystaly. Některé malé, že by se vešly do dlaně, jiné vyšší než okolní palmy a všechny velikosti mezi nimi. Eris tu představu zahnala, ale věděla, že se vrátí.

Nejednou už přemýšlela nad tím, jestli využívá svou fantazii, nebo fantazie využívá ji. Z počátku bylo všechno v její režii a zkrátka tak, jak by si to člověk představoval. Psala věty, přemýšlela nad tím, jaká slova použít, aby to vyznělo tak, jak zamýšlela a dumala nad tím, jak se bude příběh vyvíjet, co se v něm stane, jak to dopadne, nebo kolik prostoru dát popiskům prostředí a jak bude to vypadat. Tehdy váhala, zda háj vysokých stromů bude jehličnatý nebo listnatý, jaké druhy stromů v něm porostou a podle toho upravovala detaily jako vůně lesa, přítomnost veverek nebo barevní motýli. Pak bylo psaní snazší a snazší a Eris trávila stále víc času samotným psaním a mnohem méně přemýšlením o příběhu. Představy, které se jí rodily v mysli, jako by se samy převáděly do slov a ona se stála divákem, který jen popisuje, co se před jeho vnitřním zrakem odehrává. Už dávno si ověřila, že teď už nad psaním nemá vůbec žádnou vládu.

Když Eris pochopila, že sama průchod do jiného světa neotevře, že to musí udělat její pán sám, rozhodla se vytvořit nebezpečný svět, který Gabriela spolkne jako malinu a bude po všem. Jenže ať se snažila sebevíc, nedokázala už ovlivnit to, co psala. Uvědomila si, že když dá své představivosti průchod, je to ona, její fantazie, kdo vše řídí a Eris na to nemá vliv o nic větší než brk v její ruce.

Brk v její ruce.

Eris podívala dolů a skutečně, pohrávala si s ním mezi prsty. Tak moc ho chtěla zase položit. V mysli se jí znovu vynořil obraz toho pobřeží s obrovskými krystaly. Měly různé barvy, některé byly tyrkysové, jiné žluté, další byly skoro čiré, takže v sobě odrážely barvy okolních rostlin, nebe nebo moře. Na nebi se cosi zablesklo a po pláži přelétl stín.

Eris si byla jistá, že ten stín patřil drakovi, ale současně věděla, že tady na těchto ostrovech, neboť náhle jí bylo známo, že pláž je součást rozsáhlého korálového souostroví, nežijí klasičtí draci, nebezpečné bestie dštící oheň. Tihle se vyvinuli v jakémsi vztahu s krystaly, který zde bylo roztroušeno mnohem víc, než prvotní pohled na pláž naznačoval. Tihle draci zpívají, když krystaly září v měsíčním světle a v obou, dracích i kamenech, tepe stejná magie. Díky tomu mají draci mezi šupinami všech barev duhy krystaly, které jim vyrůstají z těla jako ostny. A krystaly jsou i v jejich útrobách, kde dlí jako srdce jejich dračí duše a centrum jejich magie. Kdyby tyto mírné a krotké tvory někdo zabil, vytěžil by z nich obrovské mnosžtví drahých kamenů, ale krystaly z nitra jejich těla, ty by byly cennější než všechno ostatní dohromady.

Psala. Dívala se, jak se jí pod rukou tvoří slova, která do větších a větších detailů popisují svět krystalových draků, kteří jsou příliš bezelstní, aby měli proti Gabrielovi nejmenší šanci. Netušila, jak to udělá, nepochybovala, že najde způsob, jak je pobít a vytěžit z nich tolik drahých kamen, kolik jen bude možné a nebude mu to trvat dlouho. Plakala, dílem proto, že jí bylo draků a jejich světa líto a věděla, že nebýt jí, nikdy by se o nich její pán nedozvěděl, dílem proto, že to bylo nádherné. Měla talent a používat ho, psát, bylo to nejkrásnější, co kdy poznala. Bylo to prostě extatické, tak naplňující a báječné, že to přebilo všechno její vědomí, že je to špatné. Příliš krásné na to, aby i jen pomyslela na to, že přestane a odloží brk. Teď celým srdcem chtěla jen psát a psát, dokud fantazie v její mysli přestane tvořit další slova. Potom, později, se bude nenávidět, ale teď na tom nezáleželo. Teď záleželo jen na fantazii. To byla její droga a Eris věděla, že jí nedokáže skutečně vzdorovat.

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár