Zadání domácího úkolu

Napište pohádku minimálně na stránku a pokud můžete, přečtěte ji nějakému škvrněti. Jeho reakci mi sem pak napište. Pokud před vámi raději všechna škvrňata utekla, zkuste se vrátit do dětských let a napsat vaši reakci, kdyby vám někdo dal přečíst takovou pohádku. :-) Mnoho štěstí.

 

Vypracování

Dobrý den, madam,
zasílám pohádku.

Za hustým houštím, zahrádkářskou kolonií a několika lavičkami stojí malý, ale útulný domek. Právě z něj vychází holčička Rozárka, která už vlastně holčička není, protože chodí třetím rokem do školy a je tedy už velká holka. A protože už je velká, jde do školy sama. Tedy, úplně sama ne, poněvadž o pár laviček dál je další domek a za ním ještě jeden a v nich bydlí Sofinka s Gituškou, Rozárčiny nejmilejší kamarádky. A za několika zahrádkami je škola, kde na ty tři čeká paní učitelka. Dnes dětem vypráví o knížkách a o tom, proč je důležité je číst, a zadává jim za domácí úkol najít nějakou opravdu starou knížku a podělit se s ostatními, co v ní bylo napsané.

O velké přestávce říká Rozárka holkám, že po škole půjdou prohledat jejich půdu, poněvadž když se maminka ptala tatínka, kdy půdu vyklidí, řekl jí, že jsou tam samé staré poklady a že by bylo škoda se jich zbavovat. Holky s nadšením souhlasí, a tak trojice nemůže dočkat, až bude odpoledne.

Po škole konečně vyráží kolem zahrádek a laviček přímo do domku, kde Rozárka bydlí, a míří přímo na půdu, aby našly poklad. Na půdě je skutečně mnoho pokladů, všechny jsou pokryty vrstvou prachu a Gituška povídá ostatním, že tu určitě nikdo nebyl tak tisíc let. Sofinka i Rozárka přikyvují, a jak tak přikyvují, všimnou si malého koutku s houpacím křeslem, na kterém leží kniha. Rozárka to křeslo moc dobře zná, protože patřilo prababičce, která ale rozhodně nebyla stará tisíc let, maximálně sto.

Kniha vypadá zašle a je větší než jakákoli jiná kniha, kterou holky viděly. Sofinka říká ostatním, že je to určitě encyklopedie, poněvadž její maminka říkala, že tam člověk najde všechno, což by odpovídalo velikosti knihy. Holky souhlasí a Rozárka se konečně odváží knihu otevřít. Hned za titulní stránkou se je ručně psaný text a Rozárka poznává prababiččino písmo. Stojí tam „Pro všechny, kdo chtějí vidět svět plný magie a kouzel, tak jako jsem ho vídávala já“. Sofinka se začne smát, protože Rozárka má pusu dokořán, jak je překvapená, a Sofince to připomnělo výraz, který mívá její mladší bratr – mimino, když před něj dáte cingrlátko.

Rozárka pusu zaklapne, ale je pořád strašně moc překvapená a zvědavá, takže listuje dál. Na další stránce je seznam slov seřazených podle abecedy a teď už vypadají jako Sofinčin bratr – mimino všechny tři holky, protože v seznamu jsou slova, která znají hlavně z pohádek – víly, skřítci, obři, čarodějnice, duchové a další a další bytosti z kouzelného světa. Holky vzrušeně vykřikují jedna přes druhou a nemůžou se dohodnout, co nalistovat jako první. Nakonec se shodnou na obrech, protože obři jsou hrozitánsky velcí a všechny tři moc a moc zajímá, jestli jsou stejně velká i obří mimina. Nalistují tedy stránku s obry, ale místo dlouhého textu vidí něco, co vypadá jako recept:

Gituška tomu moc nerozumí, ale Rozárka si vzpomene, že ji babička často brávala do lesa na procházky, když ještě mohla chodit, a že tam zrovna takový palouček doopravdy je. Sofinka už vymýšlí, kde sehnat fazolky, a protože je zrovna pátek a tím pádem zítra sobota, domluví se, že každá sežene jednu věc a zítra v jedenáct že se sejdou před Rozárčiným domkem. V sobotu dopoledne už Gituška netrpělivě přešlapuje před vchodem, přišla raději dřív, aby jí nic neuteklo, zato Sofinka dobíhá pár minut po jedenácté s jazykem na vestě a má ztrápený výraz, protože měla sehnat veliké jablko, ale maminka zrovna dělala štrúdl. Rozárka si naštěstí ví hned rady a běží pro obří jablko domů.

Po cestě na lesní palouček si holky povídají o všem možném, hlavně o Teouškovi ze třetí cé, a u toho pojídají jablečný štrúdl, který maminka zabalila Sofince s sebou. Když dojdou na místo, zírají s pusou dokořán, poněvadž uprostřed stojí tak velký pařez, že takový ještě nikdy neviděly. Rozárka na něj položí tričko, ze kterého jí už kouká pupík, veliké jablko a Gituška přihazuje několik fazolek a najednou jim dojde řeč, protože obří pařez je najednou příšerně prťavý, asi jako chodidlo. A Gituška konečně najde řeč a ukazuje holkám, ať se podívají na les, poněvadž ten se scvrknul taky, a když se holky rozhlédnou pořádně, zjistí, že se vlastně nic nescvrklo, naopak ony obrovitánsky vyrostly. Rozhlíží se překvapeně po krajině a tam, kde stál předtím Rozárky domeček, je jenom louka a všude, kam až oko dohlédne, je les. Sofinka začíná natahovat, ale Rozárka jí uklidňuje, že tohle se určitě vysvětlí a že musejí najít někoho, kdo jim z té šlamastyky pomůže ven. 

Za několik obřích kroků uvidí skupinku stejně velkých lidí, nejspíš tedy obrů, kteří si na louce opékají maso a vesele se chechtají. Mezi nimi je jeden, který je ještě větší než všichni ti habáni a který má na hlavě korunu z kostí. Když obři uvidí Rozárku, Gitušku a Sofinku v obřím provedení, nejprve popadnou kyje a klacky a už už na ně chtějí zaútočit, Rozárka ale naštěstí pohotově zareaguje a ukloní se až k zemi. Sofinka a Gituška udělají to samé a král obrů se zastaví a na tváři se mu objeví polichocený úsměv, protože u ostatních obrů se takové úctě netěší. Gituška se trochu osmělí a zeptá se, jestli by si nedal kousek štrúdlu, který se zvětšil stejně jako holky. Obři si po chvíli nabídnou každý po jednom kousku a pak už se ozývá jen mlaskání a sem tam krkanec, protože obři nejsou příliš vychovaní. Král má po takové dobrotě moc dobrou náladu, takže se ptá holek, kde se tam vlastně vzaly, protože v zemi obrů se všichni navzájem znají a je tady ještě nikdy nikdo neviděl. Rozárka začne obrům vyprávět celý příběh o prababiččině knize a o tajemném receptu a obřím pařezu a král obrů má najednou slzy v očích. Gituška mu podá obří kapesník a říká mu, že to bude dobrý, že nešikovný maso musí pryč, ponevadž tuhle větu jí vždycky říká babička, když upadne a brečí.

Král obrů se pořádně vysmrká, až se to rozléhá po celé obří zemi, a poté vypráví děvčátkům o mladé obryni, která byla jeho dobrou kamarádkou, když byl ještě malé batole. Prababička, pomyslí si Rozárka a zeširoka se usměje, protože jí dojde, že o své prababičce asi nevěděla docela všechno. Sofinka se konečně osmělí a ptá se obra, jak vypadají obří mimina. Inu, jako lidi, ale daleko tlustější, odpovídá obr a všichni se té představě smějí. No jo, ale jak se vlastně dostanou zpátky? Rozárka na to dosud nepomyslila! Král obrů si ale naštěstí ví rady, protože si pamatuje, jak se zpátky dostávala jeho kamarádka, Rozárčina prababička. Povídá holkám, že musejí zpátky k pařezu na paloučku, chytit se za ruce a vyslovit země obrů pozpátku. Holky se se všemi obry rozloučí, dají jim zbytek štrúdlu a utíkají k pařezu, neboť je už hodně moc hodin a maminky se určitě strachují. U pařezu se, přesně podle pokynů obra, chytí za ruce a zakřičí úrbo eňmez. A najednou stojí na paloučku, který se ale najednou zdá být docela malý, a když se Rozárka podívá na hodinky, zjišťuje, že je pořád poledne. „Páni, holky, tak tohle bylo něco!“ povídá Rozárka a holky s nadšením souhlasí.

V pondělí ve škole pak vyprávějí paní učitelce o staré knize receptů po prababičce, kterou našly na půdě, ale už se nepodělí o zážitek s obry, protože by jim paní učitelka určitě nevěřila a protože je to jejich společné tajemství. A taky protože už se těší na další sobotu, až se podívají do další fantastické země.

 

Pohádka vznikla na motivy pohádek, které mi vyprávěla moje babička, Rozárky prababička, která naštěstí stále žije. A protože vím, že tu s námi nebude navždy, chtěla bych, aby prostřednictvím pohádek s námi žila klidně těch tisíc let. 

Dceři se pohádka moc líbila, zvláště pak prý to, že je to o ní a jejích kamarádkách ze školky, nic dalšího jsem z ní ale nedostala, neboť při nabídce zemí, do kterých by se chtěla podívat příště, manžel navrhl zemi prdíků a Rozárka z toho má doteď obří záchvat smíchu. :)