Zadání domácího úkolu

Napište povídku, kde si dáte záležet především na dialozích mezi postavami. 5 - 10 palců.

Vypracování

Krásný den, paní profesorko,

 

nad zadáním jsem maličko déle přemýšlela. Pořád jsem chtěla úplnou bombu, ale pak mi došlo, proč to nepojmout naopak hrozně jednoduše.  Snad se Vám příběh vyprávěný mezi řádky bude líbit a otevřený konec nebude vnímán na škodu. :)

 

S přáním krásných dní

Arya Arcus

 

Lavička

Důchodci a lavičky již od pradávna patří k sobě. A já na jedné takové tuze rád sedávám. Možná i proto, že se na ní dá zažít dobrodružství v pokročilém věku. Nebo taky proto, že jsem ji kdysi sám sestavil.

Dnes je hezky. Mám na sobě pohodlné papuče a sleduji cvrlikání drobotě v přilehlém parku. Život je krásný. S povzdechnutím zavírám oči a zapírám se zády o opěrku, dokud...

„Tohle je moje lavička.“
„Vaše? A máte na ni doklad?“ ptá se drze žena v šatech, která si přisedá.
„Nepotřebuju. Znám každý její šroubek. Ten uprostřed je trochu volnej. Když se zvednete moc rychle, ozve se zavrzání.“
„A co když se zvednu pomalu?“
„Tak zavrže taky. Jen to zní jako unavený kňučení.“
„Tak to jsme dvě.“

„Ukňučené?"

„Unavené!" prská podrážděně.

Chvilku mezi námi panuje ticho, které nakonec přerušuje až ona:

„Dneska je hezky.“
„To říkají lidi, když nevědí, co říct.“
„A co říkají, když vědí?“
„Obvykle mlčí.“
„Aha. Tak budeme mlčet?“
„Ne. Vy jste zajímavá.“
„To říkají lidi, když si nejsou jistí, jestli vás mají rádi.“
„Nebo když se bojí, že by vás mohli mít rádi až moc.“

„Kolik vám je?“
„Na věk se neptá.“
„Právě proto se ptám.“
„Sedmasedmdesát. A vám?“
„Třicet dva.“
„To je přesně ten věk, kdy si člověk myslí, že má čas.“
„A nemá?“
„Ne tolik, kolik si myslí. Ale dost na to, aby ho promarnil správně.“

„A co jste dělal celý život?“
„Myslel si, že dělám to správné.“
„A bylo to správné?“
„Tehdy jo.“
„A teď?“
„Teď už to není důležité. Důležité je, co dělám teď.“
„A co děláte teď?“
„Sedím. A mluvím s váma.“
„To nezní jako velké dobrodružství.“
„To největší. Poslouchat někoho, koho neznáte, ale třeba byste chtěla. To umí málo kdo.“

„Máte nějakou radu pro někoho, kdo má pocit, že je ztracený?“
„Nebuďte ztracená.“
„To je jako říct člověku s horečkou, ať není nemocný.“
„Dobře. Tak jinak. Buďte ztracená naplno. Prozkoumejte ten neznámý les. Možná tam najdete něco, co jste vůbec nehledala.“
„Třeba sebe?“
„Nebo lepší verzi sebe. Takovou, co se už nebojí být ztracená.“

„Přijdete sem i zítra?“
„Pokud lavička nevrzne moc zoufale.“
„Tak já přinesu olej.“
„A kafe?“
„Kafe určitě.“
„Tak to máme rande.“
„Neříká se tomu v tomhle věku spíš osudové setkání?“
„Možná. Ale já mám radši slovo, co zní jako začátek, ne jako závěr.“