Zadání domácího úkolu

Nemyslím si, že byste měli z časovými a dějovými liniemi nějaké potíže. Přesto si je ale můžete procvičit. Napište povídku na vlastní téma, kde si zejména dáte pozor na čas a děj. Hodně štěstí.

Vypracování

Vážená paní profesorko,

 

Téma jsem si nechal poradit od kamarádky. Čte mé příběhy a řekla, že je na čase zvolit něco veselejšího. Více jsem se soustředil na čas a děj než na samotný příběh - proto z toho vzešel spíš takový popis (opět dlouhý).

 

Pouť

Když malé Klárce při sobotní snídani rodiče vážně až obřadně oznámili, že se půjde na pouť, vypadl ji z doširoka otevřených úst kousek chleba s máslem a marmeládou. Její zelené oči se rozšířily a zůstala bez dechu několik vteřin. Rodiče se po sobě znepokojeně podívali a táta se už už zvedal pro nasazení Heimlicha. Ve stejnou chvíli se ale z dívčina hrdla ozval takový vřesk nadšení, že si zase sedl, a naopak vytřeštil oči on. Pak se začali všichni smát. Bylo dojednáno.

Klárka na Pražské pouti ještě nebyla, ale slyšela o ní všelijaké šuškandy a povídačky od kamarádů ve školce. Největší, nejlepší, nejúžasnější místo na světě. Prstem ukážeš na atrakci, plyšáka nebo cukrovou vatu a je tvoje. Ne že by ve svém krátkém životě na pouti nikdy nebyla, to zas ne. S babičkou pravidelně chodily v Libici na vesnickou pouť s labutěmi, stánkem se sladkostmi, autodromem a skákacím hradem, ale tam to tak jak na Pražské pouti nefungovalo. Ukázala na cukrovou vatu nebo na autodrom a nic.

„Na to jsi moc mala Klárko, příští rok.“

„Rodičům by se nelíbilo, kdybys jedla sladkosti, pomysli na

své zoubky Klárko.“

„Jakoby měly zuby něco společného s cukrovou vatou“, proběhlo Klárce tehdy hlavou a zaměřila svou pozornost na Labutě, jedno z mála „ANO“ celé pouti. Babička pištěla snad ještě víc než Klárka, když se labuť zvedla metr nad zem.

Tentokrát to bude jiné, věděla Klárka. Pražská pouť je totiž magická, řekla jí to Barunka, nejlepší kamarádka ze školky.

Vyrazili.

Když se blížili k lomozu, hudbě a světlům Matějské pouti, Klárka byla jak na trní. Dlouhá fronta před vstupem byla nekonečně frustrující, ale když se konečně dostali dovnitř k prvním atrakcím, Klárka začala vřískat: “To je to nejlepší místo na světěěě”. Splašeně pobíhala mezi koníky, kteří se líně pohybovali v kruhu malého šapitó, lodičkami a vlčákem se dvěma, ne třemi velkými hupy.

Rodiče s lehkým úsměvem na tváři vytáhli peněženky. Krátká jízda na nejmenším z koníku, a hned do lodičky. Než se stihla Klárka dohoupat, tatínek spořádal první velké pivo a klobásu. Maminka nic nechtěla, jako sokol sledující svou kořist ani nemrkala a stále fixovala Klárku pohledem. „Ta se tady neztratí“, věděl tatínek a jako kouzlem vyčaroval druhé pivo.

Po dobré hodině, o tisícovku chudší a neustálém chichotání Klárky se rodinka posunula od vchodu trošku dál do samého srdce dětské části Matějské pouti. Tu skákaní na trampolíně, támhle sjíždění nafukovací klouzačky. Klárka byla k nezastavení. Panenku všude brala s sebou, aby si taky užila a mohla Teodorovi všechno vyprávět. Nechtěla ji pustit ani na vodní atrakci, i když ji rodiče přesvědčovali, že panence zvlhnout vlasy.

Byl pomalu čas na svačinu. Tatínek si dal další klobásu a pivo, maminka langoš, po kterém tatínek smutně pokukoval. Klárka se spokojila s cukrovou vatou, metr dlouhým žužu hadem, tureckým medem, velkou zelenou limonádou a kouskem langoše od maminky.

„Tak a jdeme se podívat na dospělácké atrakce“, řekl tatínek a oči mu začaly zářit, jak před dvěma hodinami malé Klárce.

Něco tak velkého, rychlého a děsivého Klárka nikdy neviděla. Křik dospěláků to jen potvrzoval. Neměla v nejmenším úmyslu rodiče přemlouvat na žádnou z atrakcí. Tahle část pouti ji zatím byla zapovězena. Tatínek byl ale ve svém živlu. Hned si stoupnul do fronty na něco, co vypadalo jako dvoulopatkový větrník, akorát vysoký až do nebe. Klárka měla o tatínka strach, ale zároveň obdivovala jeho odvahu.

Za chvíli se začal tatínek točit tak rychle, že ho Klárka ani nestíhala sledovat. Ze začátku slyšela jeho křik a viděla, jak zvedá ruce nadšeně nad hlavu. Pak usnul. „Asi to nebude taková zábava“, pomyslela si Klárka.

Tatínek povlával, jak reklamní panák před prodejnou automobilů. Klárka se smála a nevnímala maminčino syknutí, ani narůstající tlak svírané ruky. Když konečně tatínka vysvobodili ze sedačky, zavrávoral. Byl zbrocený potem, bílý jako stěna, ale zářivě se usmíval. Kolem maminky jen prošel, letmo ji políbil na tvář a pokračoval beze slova již sebejistým krokem za nejbližší stánek s langoši.

Když se po pár minutách vrátil, vypadal lépe. Čelo si utíral kapesníkem a měl hlad.

„Že bychom si dali langoš?“ otázal se tatínek a stoupnul si do krátké fronty u stánku, který před chvílí elegantně obešel. Maminka zvedla oči v sloup a oznámila, že půjdou raději s Klárkou vybrat babičce srdce z perníku. Když se o dobrých pár minut vrátily s krásným srdcem ke stánku s langoši, nevěřily vlastním očím. Tatínek si stále vybíral. Dohadoval se o něčem s prodejcem a skoro to vypadalo, že smlouvá. Když se holky přiblížily blíž, uslyšely tatínka bohorově vykládat: „Tak jasně, že bez česneku to není ono, ale mám rodinu a manželské povinnosti“. Pak se začal smát, sám. Stánkař se sice zaculil, ale zároveň nervózně obhlížel stále se prodlužující frontu za vybíravým zákazníkem. Maminka to už nemohla vydržet a velice hlasitě zašeptala tatínkovi do ucha: „Jestli jsi za tím stánkem dělal to, co si myslím, na manželské povinnosti můžeš rovnou zapomenout“. To už se smáli všichni v řadě, kromě tatínka, který si objednal dvojitý česnek.

Už zbývalo jen vystřelit holkám na střelnici nějakou pěknou vzpomínku, pak se mohlo domů.

Když vycházely z hlavní brány, byli všichni k smrti utahaní, ale usmívali se. Maminka si pohrávala s krásnou papírovou růží a Klárka s malým plyšovým medvídkem, který po pár přímých zásazích ze vzduchovky trošku šilhal. Růži tatínek vystřílel poctivě na desátý pokus. Medvídka po chvíli handrkování odkoupil, protože: „Pane, když jste si ho takhle zmasakroval, tak si ho vezmete. Já ho zašívat nebudu.“

Chybí vám v příběhu drama? Říkáte si, že bez pořádné zápletky nebo pointy nemůže vzniknout dobrá povídka?

Možná máte pravdu, ale pro jednu malou holčičku to byl nejlepší den jejího života. Ještě dlouho do noci si bude povídat se svými hračkami a vyprávět jim o té nejúžasnější, nejkouzelnější pouti na celém světě, a to za ten příběh stálo.

 

Krásný den

Thadeus van Hauten

PS: Stanovíte-li mi pevný limit, dodržím ho :)