Zadání domácího úkolu

Vypracování

A TAK JSEM ZAPADLA...
Už jako malé děvčátko jsem byla ženou zákona. Moji starší bratři přede mnou nebyli v bezpečí nikde, a právě díky mně se stali spořádanými a zodpovědnými muži, neboť jim nikdy žádná lumpárna nevyšla. Velmi živě si vzpomínám, jak jsem je s dalekohledem a bločkem sledovala v zahradě, jak jsem se s nimi prala, abych dosáhla sprvedlnosti, a dokonce jak jsem sama porušovala domácí pravidla, abych zabránila bezpráví.
Nebylo tedy překvapením pro nikoho v mém okolí, když jsem se v pátém ročníku rozhodla složit potřebné zkoušky a v ročníku sedmém i mé OVCE dopadly na výbornou, má příprava přeci trvala po celý dosavadní život. Volba Akademie byla jen další čekanou událostí, jen mé rodiče poněkud rozčílilo, že jsem se odmítla hlásit i na něco jiného. Samozřejmě jejich obavy byly zbytečné, umístila jsem se nejlépe, jak jen to šlo.

Pak přišel den D. Odchod na školu byl plný slz a zbožných přání, naštěstí ne těch mých. S hlavou hrdě vztyčenou jsem nastoupila do spěšného autobusu a vyrazila vstříc své budoucnosti. Avšak mé přijetí následně nevypadalo tak, jak jsem si jej každý večer před usnutím malovala. Moment... myslím, že jsem na něco podstatného zapomněla...
No jistě! Přes veškerou mou snahu jsem na ostatní spolužáky působila jako mimoň už v Bradavicích. Ne snad, že by pro mě bylo tvoření si přátel nějakým zásadním bodem, vždycky jsem milovala být tak trochu samotář, jenže když se hlásíte na školu, kde je týmové chování podstatným bodem po přežití v dalším životě, začíná být trochu problém, když se k Vám ostatní otáčejí zády. Asi jsem pro všechny byla příliš tichá, upejpavá a zavřená do sebe, každopádně mi nikdy nikdo nevyšel vstříc. Svůj první večer si všichni podvědomě sedli dál, než by bývalo bylo slušené, a já se smířila s tím, že ze mě na mém vysněném oboru bude jen pouhopouhá sekretářka.

Dny plynuly, stav se nelepšil. Klidně jsem mohal být excelentní, být nejlepší a skvělá, všechno jsem zvládala. Zatím to bylo jednoduché. Jenže mé sebevědomí kleslo na bod mrazu. Přijela jsem do školy s tím, že konečně přestanu být na obtíž, že konečně přestanu vyčnívat. Jenže ta energie podivína ze mě asi sálala na sto honů.

Starší spolužáci nikdy ničemu nepřidali. Šikanovali nás prváky. Přestože ti zodpovědnější druháci nám slibovali, jak to přestane přibližně do dvou měsíců, ani v prosinci to nebylo lepší. A začali se nám posmívat i ti, co vypadali dospěle.
Kvůli drsným podmínkám a psychickému nátlaku už nám odešla polovina ročníku a mé spolubydlící se každý večer hroutily pod nátlakem slz, které za celý den nebyly schopné projevit. A mně jich bylo líto. Bylo mi líto jich, mě i ostatních. Tohle jsme si nezasloužili. Možná že oni byli starší a snažili se nám ukázat školu života, na druhou stranu čeho je moc, toho je příliš. Ne?

"Hej, ty! Brejlatá! Jo, jo, ty! Jak se daří dneska? Dala si své slupce od banánu pusu na dobrou noc?' Její slzy byly na spadnutí. Marissa, jedna z mých spolubydlících, vypadala, že každou chvíli pukne a také zažádá o ukončení studia. To si nezasloužila. Byla výbornou studentkou a silnou osobností. Akademie jí měla připravovat v průběhu let a ne ji ničit jako osmnáctiletou dívenku. To až v devatenácti. Rozhodně jsem nechtěla, aby ze školy odešla.
"Hej, ty, jo přesně ty, ty zakomplexovanej troubo. Pojď sem, vem si štafle a řekni jí to do očí! No?!" Najednou jsem se slyšela, jak ze mě agresivní slova padají, jako z roztrženého pytle brambor. Moje nervy padly první. "Jsi jenom velkej nabušenej padouch, co se sem dostal na stipendium, co? Zkoušky ti moc nevoněly, nebo se tatík bál, že to nedáš?" Marissa se začala usmívat a ihned se kolem nás shlukl kruh prváků. Jejich nově nabitá sebedůvěra dávala starším studentů co proto. Vše, co se báli ventilovat ještě před pěti minutami, se dostalo ven. Do pěti minut začala padat kouzla, pak zaklínadla a dokonce i pár kleteb. Profesoři tomu přítrž udělat nemuseli. Díky převaze jsme zvítězili a spořádaně se odebrali do ložnic prvního ročníku.
"Ein? To bylo fakt dobrý!" smáli jsme se společně celou noc. A já nemohla uvěřit tomu, že si pamatují mé jméno...

Justus Pilliwickle - Šéf Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů
Cliodna - Druidka, který prá byla zvěromágem. Také objevila účinky měsíční rosy.
Morgan le Fay - Nevlastní sestra krále Artuše a nepřítel Merlina. Byla velmi zběhlá v černé magii a byla Zvěromágem.