Zadání domácího úkolu

Pro element země, jak jsme si říkali, je typická neskutečná vůle, vytrvalost a vnitřní síla. Napište mi příběh, báseň, nakreslete třebas obrázek, kde budou mít právě ony hlavní roli. Pokud byste měli potíže s nápadem, můžete se inspirovat třeba osudem této rostlinky.

 

Vypracování

Rostu

Já jsem semínko. Pocházím z obrovského stromu, opravdového velikána deštného pralesa, ale nevidím ho. Vlastě jsme se neviděli nikdy. Vyrostlo jsem v nitru šťavnatého plodu a ještě než plně dozrál, shodily ho dolů opice, které se praly o ty plody, které už uzrály. Shodily tehdy plodů mnohem víc, házely je po sobě, ale plod, v něm jsem bylo, bylo jediné, které hustými patry pralesa propadlo až na zem. Ostatní zůstaly kdesi ve větvích a liánách.

Plod se mnou skončil na zemi a ohlodal ho nějaký hlodavec, kterého pach šelmy zahnal dřív, než spořádal i mě. Nevím, jestli jsem jedlé, ale vím, že hlodavci semínka pojídají, nebo je alespoň prokousnou, aby zjistili, zda se to konkrétní semeno dá jíst. Prokousnuté semínko už nevyroste. Mně se povedlo tomuhle smutnému osudu vyvarovat a brzy mě zakrylo padající listí. Stačilo jsem právě plně dozrát, když mě svými vlahými prsty objala pralesní půda.

Tak tady jsem. Semínko v hlíně a už dva roky tu čekám. Snažím se nemyslet na to, že už mám třetinu své existence za sebou, a že většina semen v deštném lese nikdy nevyraší. Víte, tady dole, na zemi pod těmi nádherně obrovskými korunami, není ani v pravé poledne dost slunečního světla, takže semínka, která se dostanou do hlíny, jako se to povedlo mě, neklíčí. Neměli bychom dost energie na to, abychom dokázali vyrůst a buď bychom prostě zežloutli a zvadli, nebo by nás spořádal nějaký býložravec. Čekáme. Pokud nevyschneme, nebo se do nás nepustí hniloba, máme v sobě zásoby energie na roky čekání. Trpělivě dlíme v zemi a doufám, že se na nás usměje štěstí, koruna se otevře a slunce nám dá impulz k růstu. Většina z nás se toho nedočká. Já mám ale pořád ještě dvě třetiny zásob, nevzdávám se své naděje.

Ale musím uznat, že když jste zahrabaní v zemi a můžete jen čekat na zázrak, je snadné poddat se beznaději. Když jste totiž semínko, máte jen málo možností, jak se zabavit a odvést myšlenky od nepříjemných faktů. Může trvat i staletí, než nejbližší strom uvolní své místo. Věřím, že mnoho semínek se prostě vzdá, ale já ne. Já budu čekat a doufat až do poslední chvíle.

A pak se to stalo!

Strom jen pár kroků ode mě se v praskáním a burácením zhroutil a polámal přitom dost větví. Dotek slunečních paprsků cítím i přes vrstvu spadaného listí a hlíny nad sebou. Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsme zatím kdy pocítilo a okamžitě ve mně zažehává touhu růst. Vyrážím klíček tak rychle, jak jsem jenom schopno, protože teď mě čeká ta nejadrenalinovější věc, jakou kdy rostlina může zažít. Závod v růstu.

Jeden výhonek míří rovnou dolů do nitra země, aby se větvil a stával se mým kořenem, který mě bude zásobit živinami z okolní půdy. Druhý míří právě na druhou stranu, nahoru, za světlem. Sotva se mi jím povede prodrat se mezi nejsvrchnějšími listy a konečně vykukuji jako malé zelené nic, spatřuji, že závod už je v plném proudu. Ze země, která byla ještě před pár dny jen samá hlína a tlející listí, raší víc rostlinek, klíčů a výhonků, než se dá spočítat. Všechna semínka v dosahu, z nichž mnohá čekala v hlíně mnohem déle než já, se snaží chopit své šance a zabrat pro sebe uvolněné místo.

Teď nezáleží na ničem jiném, než na rychlosti, protože z nás všech má šanci skutečně uspět jen jediné. A tak ze sebe pumpuji energii, co to jen dá, abych vytvořilo první lístky. Rozvinuji je tak rychle, jak to jen jde a snažím se najít rovnováhu mezi posíláním síly do mých nových lístků a do stonku. Když vyrobím velké lístky, i jen ty první dva, pochytám do nich víc světla. Víc světla znamená víc energie! Jenže když se budu soustředit jen na lístky, nebude mi růst stonek a jiná rostlina mě přeroste, pak mi velké lístky přestanou být platné. Začnu žloutnout a uvadat. Ale když budu cpát energii jen do stonku a lístky nechám malé, brzy mi energie dojde, listy ji ze slunce nezískají dost. Začnu žloutnout a vadnout.

Je těžké si vybrat, ale musím. Každá minuta se počítá a to je pro rostlinu něco neslýchaného. Vzdávám se jakýchkoliv zásob, využívám naprosto všechnu sílu, která ve mně dříme, abych posílalo třetinu energie do růstu kořínku, třetinu do listů a třetinu do stonku. Liány mě rychle přerůstají, ale jsou tak tenké, že nemohou zakrýt slunce. Pokud se nezačnou obtáčet kolem mě, nemusím se jich bát. Zjišťuji, jak těžké to během dne rostlina má, protože slunce se po nebi hýbe. Hýbe! Věděli jste to? Musím své listy od samého rána až do večera natáčet tak, aby chytaly co nejvíc světla. Bez toho bych nezískal maximum energie.

Ano, mužský rod, už nejsem semínko, už jsem semenáček. Bohužel, na trik s otáčením listů přišli i další a je tak stále těžší nenechat se sousedy zastínit a urvat si nějaké světlo během dne jen sám pro sebe. Moje zásoby energie z doby, kdy jsem býval semínko, už jsou dávno pryč. Jsem plně odkázaný na to, co získám kořínky ze země, a co se mi povede syntetizovat ze slunečního světla, které chytám do svých listů. Je to děsivé, protože pořád balancuji, podaří se mi dostat právě tolik energie za den, o kolik vyrostu. Nemám žádnou zásobu, nic a úplně cítím, jak jen jen krůček od žloutnutí. Bylo by mi lépe, kdybych udělal pár větviček a sbíral tak světlo z větší plochy, jenže to by mě jiní semenáčci přerostli raz dva. Musím se soustředit na růst do výšky.

Bojím se, že brzy budu moc dlouhý a tenký na to, abych se udržel vzpřímený. Zatím to zvládám, ale nejsem si jistý, jak dlouho to takhle ještě vydržím. Když ale začnu tvořit hutnější pletivo, aby byl můj stonek pevnější, zpomalí se tím můj růst. Musím vydržet růst do výšky tak dlouho, jak to jen půjde. Je to jediná naděje, že si udržím své místo na slunci. Doslova.

Včera tudy prošla lesní antilopa a okousala semenáček, co rostl hned vedle mě. Zbyl z něj jen pahýl nad zemí. Snaží se začít zase rašit, ale je to zoufalá a marná snaha. My ostatní ho už přerostli tak, že se k němu nedostane téměř žádné světlo a myslím, že už začíná vadnout. Jeho lístky, co na něm vyrašily, jsou definitivně moc žluté. Je děsivé, když pomyslím, jak málo stačilo, abych se ocitl na jeho místě. Dvakrát jsem unikl sežrání jen o fous a pořád nejsem dost velký, aby se to nemohlo kdykoliv stát.

Jeden z mých dalších sousedů začíná chřadnout. Mravenci mu ukousali dva listy, aby si je odnesli do mraveniště, a pak z jeho ran sáli mízu, dokud se mu nepovedlo zacelit se. Dělal co mohl, ale mravenci zacelení bránili a zpomalovali ho. Každý krůpěj mízy, co mu vzali, ho oslabila. Nemá už šanci to dohnat. Je mi ho líto, ale raději on než já. Stačilo tak málo, aby si ti mravenci vybrali mě a dnes bych chřadl já. A pořád se to ještě může stát.

Začínám dřevnatět. Doufám, že jsem nečekal příliš dlouho. Můj kmínek je tenoučký a myslím, že mé jediné štěstí je, že na mě ještě nedosáhne vítr. Vidím, jak se v něm kývou větve vyšších stromů a jsem si jist, že by mě snadno ohnul či zlomil. Kdybych dál jen rostl vzhůru, neudržel bych se, a tak investuji převzácnou energii do tvorby dřeva. Už mi zbylo tak málo soupeřů, že to snad nevadí, že budu růst pomaleji.

Možná, že bych měl vytvořit i jedno nebo dvě větvičky. Až je budu mít, bude už mladý stromek. Páni, není to tak dávno, co jsem byl semínko a jenom jsem doufal, že tuhle šanci dostanu. A teď jsem už skoro stromek. Mám dřevo, kmínek, listí a pořád ještě naději, že v tomhle závodu vyhraju, protože soupeřů už zbylo jen malounko.

Možná, že se mi opravdu podaří stát se pralesním velikánem. Pořád se toho může ještě hodně pokazit, ale nevzdal jsem se doteď a nehodlám přestat bojovat, dokud to jen půjde. Kdo ví, možná jednou i já vykvetu a budu mít plody se semeny uvnitř.

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár