Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 

Vypracování

Krásný den, paní profesorko,

 

tahle esej je pro mě asi jednou z nejosobnějších. Snad i Vy spatříte to, co vidím já. Příběh nemusí křičet, pokud má hloubku. A ticho je někdy mnohem  větším začátkem, než vřava.

 

Omlouvám se za délku, ale zkrátit příběh by byl hřích. :) Doufám, že se na mě za to nebudete zlobit.

 

S pozdravem

Arya Arcus

Kniha, která mě napsala

Na kraji lesa stál dům. Všichni v naší vsi ho brali jako faktickou součást svého žití. Asi jako sníh v zimě či skřítky záškodníčky, kteří od nepaměti řádí v ponožkách a podivně je rozhazují po nejrůznějších koutech lidských obydlí.
Stál tam vždy. Nikdo nevěděl proč, od kdy, ani majitelé nebyli nikomu známí. Prostě… tam byl. S černými okenicemi a šikmou střechou, co se nakláněla k lesu jako hlava staré ženy. Lidé o něm nemluvili nahlas. Vzbuzoval totiž ve většině strach. Ale sem tam se v nejrůznějších hovorech objevoval od dob, co jsem byla ještě malá holka. Třeba když mě přemáhala zvědavost.

„Tam vzadu už nechoď, tam je ten konec.“
„Tam u lesa je jiný vzduch. Takový zkažený. Nechoď tam, děvče, pokud ti je život milý.“
„Tam… je ten dům.“

Babička Amálie mi říkala, že tak mluví jen ti, kteří nikdy neposlouchali.
Tvrdila s jistotou, že kdyby někdy ztichli, sami by slyšeli, co jim stará stavba chce říct.

Má babička byla zvláštní. Přišla mi stará už odjakživa, i když v očích měla mladistvý lesk. Povídala o podivných věcech, kterým jsem chtěla rozumět, ale když už jsem měla nějakou ucelenou myšlenku, vyklouzla mi jako úhoř z dlaní mladíka, jež se ho pokoušel v řece chytit. Vybavuji si, jak se mě snažila naučit poslouchat ticho.
„Ne každé ticho je prázdné,“ říkala. „To hluboké je plné hlasů.“

Moc moudrá jsem z jejího povídání nikdy nebyla.
Babička bydlela sama na kraji vsi. Ne přímo v tom domě, ale ten její byl od něj vzdálený sotva na pár kroků. Každý večer zapalovala svíčky v oknech svého domku a já koukala na temnou siluetu střechy toho naproti. Tenkrát mi vždy přišlo, že se střecha baví s lesem. Jako kdyby se ještě o něco více nahnula k nejkrajnějšímu stromu a rozmlouvala svým tichem. Amálie říkala, že stromy si pamatují lépe než lidé. A že je důležité zůstávat v paměti.

Moje máma jí často říkala „čarodějka“. Ne s nenávistí. Spíš s obavou. Tušila, že její povídačky jsou pravda, jen neměla ponětí, jak fungovaly a co přesně znamenaly.

Já jsem Amálii milovala.

Byla klidná jako studna. A stejně hluboká.

Jednou, když mi bylo zhruba deset, mě vzala na hranici obávaného pozemku. Nepřekročily jsme ale ani pomyslné oplocení. Čekala jsem na to, co řekne dál.

„Za tím je to místo,“ zašeptala, zatímco rukou naznačovala neviditelné hranice.
„Dům?“ ptala jsem se na očividný fakt. 
Přikývla.
„Není to dům jako ostatní. Je to… prostor. Mezi větami.“

Tehdy jsem jí nerozuměla. Ale ta slova se mi vypálila do paměti jako žhavý cejch.

Prostor mezi větami.

Když umřela, zemřelo všechno tiché v mém světě.
Pohřeb sice tichý byl, ale lidé kolem jako kdyby zapomněli na patřičnou hlasitost, se kterou mluvit. Jejich věty se nepříjemně řízně nesly vzduchem. Jako kdyby byly předem odkázané k zapomnění.

Uběhl týden, když mi poštou přišla podivná, malá, kovová schránka. Jediné, co ukazovalo, že mi patřila, bylo vyryté mé jméno Ela. Bála jsem se jí otevřít, ale rukopis rytby rozhodně odpovídal tomu mé babičky. Opatrně jsem nadzvedla víko, když na mě vykoukl klíč. Byl celkem obyčejný, dokud jsem ho nevzala do ruky. Jeho kov chladil a s každou další vteřinou jakoby mi sám od sebe těžkl v dlani.

„Dveře se neotevírají. Dveře si tě pamatují.“

Neptala jsem se proč, co či jak. Po přečtení vzkazu, který se skrýval pod klíčem, jsem najednou věděla. Ten klíč patřil k tomu domu. Bez váhání jsem se začala oblékat. Nedovedla jsem vyčkávat jedinou minutu navíc.

Vyrazila jsem za soumraku. Neměla jsem v úmyslu takové dramatické načasování, jen se to zkrátka tak sešlo. Klíč mě tížil v kapse bundy jako kámen. S každým krokem k stavení mi připadal těžší a těžší. A svět kolem mě zase tišší a tišší. Jakoby dům sám pohlcoval zvuky.

Konečně jsem stála před prahem stavby. Cítila jsem se podivně, protože  nevypadal jako ten na kresbách z mého dětství. Byl... opravdovější. A přece jsem měla pocit, jako kdyby tam ani nebyl. Zvláštní. Kamenné zdi byly zarostlé mechem, ale bez známek chátrání. Okna byla zavřená, ačkoliv bych přísahala, že předchozího dne to nejvýše položené nebylo. Dveře bez kliky. Jen nahrubo otesaná prkna a ticho.

Stála jsem před nimi a cítila, jak mě vnímají. Doslova. Jako by mi někdo dýchal do tváře. Pak se dveře samy otevřely. Beze zvuku. Strach jako kdyby vůbec neexistoval. Ačkoliv by měl.

Vstoupila jsem opatrně přes práh. S prvním krokem zmizela i podivná tíha klíče. Najednou nevážil téměř nic. Kdybych necítila jeho ozubený obrys na boku, nevěřila bych, že ho tam vůbec mám.

Uvnitř panoval chlad. Pokoušela jsem se rozeznat nějaké detaily, ale jakoby nic nebylo dost podstatné. Nevonělo to tam, ani nic nesmrdělo hnilobou. Všude panovalo prázdno, co mělo tvar. Chtěla jsem si posvítit baterkou, kterou jsem měla připevněnou na klíčích od našeho baráčku, ale najednou jsem konečně něco dovedla rozeznat. Jako kdyby i černé okenice dovedly propustit alespoň maličko světla. Těžko bych popisovala svůj stav. Ale dům věděl.

Obrazy. Visely všude a na každém jsem byla já. Ale pokaždé jiná.

Dítě s medvídkem, kterého jsem nikdy neměla. Dospívající holka s rudými vlasy – já jsem si ty své medově hnědé nikdy nebarvila. Žena v bílých šatech na lodi, která se pomalu potápěla. Stařena na balkoně, která krmí ptáky a směje se.

Byly to možné životy. Netuším, kde se ve mě brala jistota, se kterou jsem věděla. Sledovala jsem pozorně verze mě samotné, které se mohly stát, kdybych se jednou rozhodla jinak. Jediný špatný den, jediná proměna, jediná láska nebo její absence. A pod každým obrazem byl napsán rok. Některé byly datovány již v minulosti. Jiné v budoucnosti.

Děsivý.
Začala jsem se třást, když tu se ozval zvuk. Šustění papíru, ale po knihách ani památky.

Stěny kolem mě se začaly pokrývat textem. Věty, psané mým rukopisem. Útržky myšlenek, které jsem nikdy nezapsala. Vzpomínky, které jsem potlačila.

„Ela nesnáší doteky, ale po nocích sní o objetí.“

„Ela ví, že zapomněla něco důležitého, jen neví co.“

„Ela vchází do prostoru, který není určen pro jednoho člověka.“

S poslední větou se otevřela i stěna. Nově odkrytá místnost byla jiná. Menší. Tmavá. Jen uprostřed svítila lampa a pod ní  stál stůl, na jehož desce ležela kniha. Konečně jsem se odhodlala vejít dál. Knížka byla velká. S vazbou z kůže, na které nebyl ani název.

Otevřela jsem ji opatrně, kdyby se náhodou vnitřek rozhodl rozsypat na prach. Na první stránce bylo pouze jméno: Amálie.

Zatajila jsem dech. Nebyl čas na otázky, a tak jsem jen listovala dál. Na stránkách byl vepsán příběh, který jsem nikdy neslyšela. Vzpomínky, které nebyly moje, ale znala jsem je.

Amálie. Mladá, nepochopená. Dítě se sny o hvězdách. Dívka, která mluvila se stromy. Žena, která objevila dům na kraji lesa. Která ho slyšela dřív, než ho uviděla. Která vešla a vrátila se.
Ale nikdy nebyla stejná.

Dům si ji pamatoval. A ona si pamatovala všechno, co ostatní zapomněli.

Postupně přestala mluvit s lidmi. Ne proto, že by nechtěla. Ale protože přestala slyšet jejich svět. Už slyšela jen ten druhý – tichý, hluboký, věčný.

A pak přišla poslední kapitola. Bez jediného slova. Obsahovala obrázek.

Amálie stála uprostřed této místnosti, přesně tak jako já. V ruce držela stejnou knihu. A dívala se přímo na mě.

Zašeptala jsem: „Babičko?“

A obraz se pohnul.

Ne v rámu. Ale ve mně.

Pochopila jsem, co mi chtěla říct.

Dům není dům.
Je to místo, kde přebývají příběhy, které jinak zaniknou.

Vzpomínky, které nikdo neunesl.
Možnosti, které nikdo nezapsal.
Hluboká paměť světa, která potřebuje svědka.

A někdo musí zůstat.

Tak jako ona.

Dívala jsem se na obraz Amálie, který nebyl obrazem. Byla to… přítomnost. Vrytá do prostoru. Když se na něj člověk zadíval dost dlouho, začal dýchat. Opravdu. Nádech, výdech. Klidný, trpělivý.

„Zůstávat není trest,“ šeptlo cosi, co nemělo ústa. „Je to rozhodnutí.“

Věděla jsem, že mě ten dům nežádá, abych tu zůstala. Nabízí možnost. Možná mě už dávno poznal. Možná na mě čekal. Možná jsem do něj už dávno patřila. Ale stejně jsem se ptala.

Proč? Proč zůstala Amálie? Proč by měl někdo obětovat celý život, aby byl tichou schránkou cizích pamětí? Proč by měl někdo žít mezi tím, co se nestalo?

A pak jsem našla další stránku. Byla popsaná drobným rukopisem. Ne jako ostatní. Skutečným, lidským. Psala ho ona.
Pro mě.

Elo,
jestli tohle čteš, jsi dál, než jsem kdy doufala.
Dům mě oslovil, když jsem byla jako ty – zvědavá, osamělá, citlivá ke všemu, co lidé nevysloví.
Bylo to nejtišší pozvání, které jsem kdy slyšela. A zároveň nejhlasitější.

Byla jsem jeho Pamětí mnoho let. Ale teď vím, že se svět mění. Že moje paměť už nestačí.
Příběhy přibývají. Ticho houstne.
Potřebuje někoho nového.
Někdo, kdo rozumí slovům, která nikdy nepadla.

Nemusíš tu zůstat.
Ale pokud ano…
naučíš se naslouchat i tomu, co ještě nevzniklo.

S láskou,
Amálie

Zavřela jsem knihu a najednou věděla, co mám udělat. Má výprava neměla být zakončená mým zbabělým úprkem nebo rozloučením se s okolním světem. Naopak. Přišla jsem sem pochopit.

S tímto poselstvím jsem se vracela zpět. Do vesnice, kde nikdo nevěděl, že jsem tam kdy šla. Klíč jsem nechala v kapse, ale už nikdy nebyl těžký. Jako kdyby dům věděl, co hodlám udělat.

Zůstala jsem ještě rok mezi lidmi.
Psala jsem. Kreslila. Mlčela, když ostatní mluvili. A v tom tichu se ke mně někdy začaly vracet tváře. Ne moje.
Cizí.

Lidé, kteří nikdy nebyli.
A přesto si mě pamatovali.

Jednou jsem šla do města. A viděla jsem holčičku, která mě objala a řekla: „Tys byla v tom domě, viď?“
Neznala jsem ji. Ale i znala.

A tehdy jsem pochopila úplně. Dům není na kraji lesa. Dům je mezi námi.

A potřebuje někoho, kdo si ho zapamatuje. Vrátila jsem se do něj naposledy. Nebylo potřeba klepat. Už mě znal.

Vešla jsem. Obrazy na zdech se pohnuly. Příběhy se mi postavily do cesty jako příbuzní. Kniha ležela otevřená. Tentokrát byla moje.
A stránka byla prázdná.

Vzala jsem pero.
A začala psát.

„Dveře se neotevírají. Dveře si tě pamatují.“