Zadání domácího úkolu

Zadání závěrečné eseje zní „Knihomilské desatero“.

Zamyslete se a sepište deset pravidel, kterými by se měl každý správný knihomil řídit.

Doporučený rozsah je 9 palců, pokud se rozhodnete esej vypracovat klasicky (deset pravidel a ke každému krátký slovní komentář), u kreativnějších vypracování může být samotný text trochu kratší - nejdůležitější je to, aby esej obsahovala 10 srozumitelných pravidel.

Vypracování

Dobrý den, madam.

Posílám závěrečnou esej, bylo mi ctí být na vašem předmětu. 

 

1. Neopomíjej staré knihy, nezatracuj ty z druhé ruky, protože každá stránka i ta ošoupaná může ukrývat svět, který změní tvé srdce.

To, že stránky knihy zežloutly a vazba ztratila svůj prvotní lesk, neznamená, že příběh uvnitř ztratil svou hodnotu. Právě naopak čím déle kniha putuje světem, tím víc v sobě nese jako třeba vůni minulosti, otisky prstů, tichá nadechnutí čtenářů, kteří se do ní ponořili před vámi.

Knihy z druhé ruky nejsou jen lacinější variantou. Jsou jako staré domy plné šepotu, jako pohlednice, které si někdo zapomněl vyzvednout. Možná právě ty skrývají příběh, který k vám měli najít cestu.

Ošoupané okraje, ohnuté rožky nebo malé skvrny to nejsou vady, ale stopy života a že ji někdo četl, nezůstala nečtená na poličce. A často právě takové knihy vám vklouznou do duše hlubším způsobem než ty čerstvě vytištěné.

Dejte jim šanci. Otevřete je, ne s předsudkem, ale s očekáváním. Protože někdy právě mezi řádky, které už někdo četl, najdete slova, která vás zasáhnou. Promění. Zahřejí. A připomenou vám, že to nejcennější není v tom, jak kniha vypadá, ale co ve vás zanechá.

 

2. Nejez u knihy, protože každá stránka si zaslouží víc než drobky a skvrny.

Kniha není jen věc. Je to svět, který vám někdo svěřil. Místo kam nevstupujete jen očima, ale hlavně srdcem. A tak si podle mě zaslouží trochu péče jako jsou čisté ruce, klid kolem sebe a pozornost, která nebude přerušovaná mastnou pizzou nebo lžící polévky.

Když jíte, nechte to být jako chvíli pro jídlo. A když čtete, tak zase naopak to nechte být jako chvíli pro příběh. Obojí si zaslouží svůj vlastní čas. Smíchat je dohromady často znamená, že nebudete plně vnímat ani jedno a kniha to pozná dřív, než si myslíte.

Tohle není přísné pravidlo, spíš tichá prosba z lásky ke knihám. Kvůli autorům, kteří stránku po stránce tvořili svět do kterého vás zvou. Kvůli postavám, co vám budou důvěřovat. A taky kvůli samotné knize, která tu možná bude dlouho po vás a někdy ji otevře ještě někdo další.

Čistá stránka je jako prázdné plátno. A ta jediná stopa, která by na ní měla zůstat, je ta ve vašem srdci. Tak si klidně dopřejte obě radosti jídlo i čtení, ale prosím zvlášť. Vaše kniha vám za to poděkuje tím, že zůstane krásná, čitelná a bez fleku. 

 

3. Nesuď knihu podle obalu, protože největší poklady bývají ukryté uvnitř.

Někdy si vezmete do ruky knihu, která zvenčí nevypadá nijak zvláštně. Obal vás nezaujme. Název vám nic neříká. Možná je trochu ošoupaná, možná nemá třpytivý přebal ani moderní design. Ale právě v tu chvíli vás může čekat to největší překvapení.

Protože kouzlo knihy nespočívá v tom jak vypadá. Je v tom, co vám dá. Co ve vás otevře. Jaké myšlenky ve vás zanechá ještě dlouho poté, co ji zavřete. Viz. série Čtvrtý křídlo a kniha od oblíbené autorky Colleen Hoover.

Obal je jen vstupní brána, ale příběh je cesta, po které kráčíte. A některé z těch nejkrásnějších vedou právě skrz knihy, které byste v regálu možná přehlédla.

Dopřejte si tu chvíli, kdy nevybíráte očima, ale intuicí. Dejte šanci tomu, co vás na první pohled neokouzlilo, protože právě tam se může skrývat něco, co vás zasáhne přímo do srdce.

 

4. Kresli, lepítkuj, piš, ale srdcem a s úctou ke knize.

Kniha může váš deník, váš svět, vaše zrcadlo. A pokud vás volá, abyste do ní kreslila, psala poznámky na okraj nebo ji vyzdobila záložkami a lepítky, poslechněte ji. Ale nezapomeňte, že všechno, co děláte, dělejte s úctou.

Netrhejte její stránky, neničte hřbet, nerozlijte po ní tuš. Udělejte si z ní svůj čtenářský domov, ale tak, aby se v něm dalo dýchat pro vás i pro všechny, kdo ji možná jednou vezmou do rukou po vás.

Podtrhávejte si oblíbené věty. Přilepte si lísteček tam, kde vás něco zasáhlo. Napište si na konec myšlenku, kterou vám příběh dal. Kniha není posvátný objekt bez práva na dotek, ale měla by být svědkem vašeho vztahu, ne obětí nepozornosti.

Upravujte ji tak, aby k vám promlouvala víc. Ale ať to, co jí přidáváte, nikdy nepřebije to, co už v sobě má. Protože někdy stačí malý znak, jemná čára nebo tichý vzkaz, aby se z knihy stala vzpomínka, kterou si uchováte navždy.

 

5. Nevyčítej si nedočtené knihy i to je součást příběhu.

Ne každá kniha si s vámi sedne. Někdy čtete a stránky plynou jako voda. A jindy zůstanete stát, zamotáte se do vět, ztratíte nit a začnete se ptát, jestli vůbec dočtete.

A víte co? Nemusíte.

Nedokončit knihu neznamená selhání. Znamená to, že nasloucháte sobě. Že si vážíte svého času, své nálady, svého srdce, které ví, co právě potřebujete. Každá kniha má svůj čas a někdy ten čas prostě ještě nenastal. Nebo už pominul.

Možná se k ní jednou vrátíte a najdete v ní něco, co jste tehdy neviděli. A možná ne. I to je v pořádku.

Čtení má být radost, ne povinnost. Cesta, ne úkol. A když si dovolíte některé příběhy opustit, otevřešte si tím prostor pro ty, které na vas teprve čekají a které vás chytnou hned první větou.

Tak zavřte knihu, když musíte. Ale nezavírejte srdce čtení. Každá stránka, kterou jste přečetli, měla smysl.

 

6. Neboj se cítit – smát se, plakat, vztekat se. Knihy jsou tu od toho, aby tě rozhýbaly zevnitř.

Plačte, když někdo, koho jste si zamilovali, padne. Usmívejte  se, když se dva konečně najdou. Zuřte, když je svět nespravedlivý. A zastavte se, když vám jedna jediná věta vyrazí dech.

Čtení není jen tiché obracení stránek. Je to spoluprožívání. Dovolte si být součástí příběhu. Dovolte si rozklepat se, rozesmát se rozplakat se. Dovolte si být měkký, otevřený, zasažený.

Kniha je prostor, kde můžete cítit úplně všechno aniž by vás někdo soudil. Místo, kde nejste divný, že vás dojímá smyšlená postava. Kde jste svobodný být vším, co k vám příběh přinese.

Emoce z knih nejsou slabostí. Jsou důkazem toho, že jste si pustil svět mezi stránky příliš k srdci. A to je možná to nejodvážnější, co jako čtenář můžete udělat.

 

7. Vrať se ke knize, která tě kdysi změnila. Možná tě změní znovu. Jinak. Hlouběji.

Některé knihy nejsou jen jednorázovým zážitkem. Některé ve vás zůstanou a budou vám v hlavě tiše šeptat, dokud je znovu neotevřete. A až to uděláte, možná zjistíte, že nejsou stejné. Že se proměnily.

Ale ony se nezměnily. To vy.

A právě v tom je krása návratu, když čtete ten sstejný příběh s novým pohledem. Možná si všimnete detailu, který vám tehdy unikl. Možná vás osloví jiná postava. Možná konečně pochopíte, co jste tehdy nedokázali přiznat.

každý návrat ke knize je jako návrat ke starému příteli znáte ho, ale pokaždé vás překvapí.

Tak se nebojte vracet. Kniha vás přivítá stejně trpělivě jako napoprvé. A možná vám tentokrát ukáže ještě víc.

 

8. Mít jednu sérii dvakrát? To není zbytečnost. To je láska v různých podobách.

Každý knihomol to zná. Na polici stojí vaše milovaná série v měkké vazbě, čtená tolikrát, že má ohnuté hřbety a poznamenané rohy. A hned vedle ní? Ta samá. Ale v pevné, limitované edici se zlatou ražbou a ilustracemi na předsádkách.

Každý milovník knih se setkal aspoň jednou s otázkou: ,,Proč ji máš dvakrát?" Protože jedna je na čtení a druhá na obdivování. Jedna je domov, druhá je sváteční šat. Jedna vás doprovázela deštěm a nocí, druhá čekala trpělivě ve fólii, dokud jí nedáte čestné místo.

Sbírat různé verze té samé knihy není posedlost je to pocta. Důkaz, že příběh ve vás zakořenil tak hluboko, že si zaslouží být s vámi v každé své podobě.

 

9. Nejprve kniha, pak film dej příběhu šanci zazářit ve tvé představivosti.

Film může být skvělý doplněk. Může přinést obrazy, hudbu a herecké výkony, které vás strhnou. Ale film nikdy nenahradí sílu vlastní fantazie.

Když začnete nejdříve sledovat film, ztrácíte to kouzlo prvního setkání s příběhem. Kniha je prostor, kde vaše mysl maluje obrazy, kde každý hrdina má tvář, kterou si zvolíte vy, a kde každý svět pulzuje barvami vašeho srdce.

Čtení před filmem vám dává možnost být průvodcem vlastního dobrodružství. Pak teprve můžete sledovat film s vědomím, jaké změny tvůrci udělali a třeba si i připomenout, co vám kniha dala, co film nemohl.

Než tedy pustíte film, otevřete knihu. Dejte si čas prožít příběh vlastním tempem, objevovat detaily, které kamera možná minula. Pak si film užijte jako další kapitolu, ne jako první.

 

10. Jen jedna kapitola… nebo vlastně ještě jedna stránka

Máte před sebou knihu, krásně voní novotou nebo příjemně zavoněla starými stránkami. Řeknete si: „Jen jednu kapitolu.“ Jen malý kousek. Opravdu jenom kousek.

Ale jakmile začnete číst, svět kolem vás přestane zajímat. Kapitola vás chytí za ruku, vede vás dál a dál. A vy najednou stojíte na konci stránky a říkáte si: „Ještě jednu stránku.“

Pak je to jako malý sled snímků, který nechce skončit. „Ještě jedna“ se pomalu změní na „ještě jedna“, dokud nevypukne noční hodina, kterou jste úplně zapomněli.

Tohle je kouzlo knihomolství být unesený tak, že hranice mezi „jen jednou kapitolou“ a „celou nocí s knihou“ zmizí. A tak se stane, že místo spaní cestujete světem příběhů, dokud vás slunce ráno nepřipomene, že i svět skutečný na vás čeká.

 

S pozdravem,

Naima Maximoff