Zadání domácího úkolu

Vaše závěrečná práce se bude skládat z návštěvy a stáže kouzelnické nemocnice.

 

Každý si vybere jednu z níže vypsaných stáží a napíše mií o tom pojednání. Chci vědět všechno. Co jste zvorali, co se vám naopak povedlo. Na čem jste pracovali, jestli jste poznali někoho, atd, atd.

Jakou stáž si vyberete je čistě na vás. Ráda bych ale, aby jeden student měl jednu stáž. Tedy mi napíšete do kabinetou, jakou stáž jste si vybrali, aby si další nemohli vybrat tu stejnou.

 

Ostravská obvazová nemocnice

Brněnská bezvadná nemocnice

Pražská prvotřídní nemocnice 

Nemocnice svatého Munga v Londýně

Nemocnice svatého Munga v Paříži (menší pobočka) -

Nemocnice svatého Františka (Francois) v Ottawě
Pardubická pokusná nemocnice

Moskevská mastičkářská nemocnice

Nemocnice u svatého Antonína v Německu

Alchymisticky založená nemocnice v Itálii

 

Mnoho štěstí!
 

Vypracování

Dobrý den madam,

Zapsala jsem se na závěrečnou stáž do Pražské prvotřídní nemocnice. Přiznám se, že jsem se do této nemocnice hlásila za prvé proto, že bydlím v Praze a myslela jsem si, že budu vždy po práci chodit domů (omyl, ubytovali mě přímo tam), a druhý důvod byl ten, že neumím jazyky, bála jsem se, že se jinde nedomluvím. Vůbec jsem netušila, že kouzelníci se dokáží domlouvat bez vzájemné znalosti svých rodných jazyků. To jsem se dozvěděla až během praxe.

Můj první den, nezačal vůbec nejlépe.
Podle pokynů, které jsem z ředitelství nemocnice dostala jsem prošla vchodem pro kouzelníky skrytým ve východní, červené, cihlové zdi, která ohraničuje pozemek mudlovské nemocnice U Apolináře. Vchod je hned u historicky se tvářící pouliční lampy. Čekala jsem za zdí nějaký volný prostor, ale hned mě to přesunulo do přijímací haly ambulance. Ambulance vypadala menší a klidnější, než ta U sv. Munga v Londýně, kam jste nás vzala na exkurzi.
Akorát jsem se stihla nahlásit u okénka, když vtrhnul do haly nějaký úplně zelený kouzelník. Odstrčil mě od okénka a rozrušeně vykládal, že si jeho děti hrály na alchymisty a nějak se dostaly k jeho zásobám ingrediencí, které má normálně zamčené. Prý namíchaly nějaký neznámý elixír, když se jim ho pokusil sebrat, polil se s ním a úplně zezelenal. Pak vytáhnul nějakou zašpuntovanou zkumavku, že prý přinesl vzorek tekutiny s sebou a začal ho otvírat. Paní na recepci se mu v tom pokusila zabránit, že prý tady to otvírat nesmí a jak se mu to snažila sebrat, ampulka jim vyletěla a celá se vylila na mě. Pocákala mi oblečení a kus kůže na ruce. Jak se ta tekutina dotkla mojí kůže, začala se rozlézat úplně všude. Strašně jsem se lekla. Seběhlo se k nám několik zřízenců a pak jsem omdlela. Probrala jsem se na ošetřovně. Stál u mě nějaký lékouzelník (později jsem zjistila, že to byl MaMUDr. Kulíšek) a ošetřovatelka. Dali mi vypít nějaký lektvar a doktor Kulíšek řekl, že ta zelená barva odezní do jednoho týdne a že mám jít domů. Ptala jsem se, jestli tedy mohu nastoupit praxi jindy, ale prý až zase za rok, že na další termíny už praktikanty mají. Začala jsem brečet a prosit je, že bez té praxe propadnu a nedostanu se do druhé třídy a že to našim nemůžu udělat. Doktor mi podal zrcátko. Zjistila jsem, že jsem fakt úplně celá brčálově zelená a že mám zelené dokonce i bělmo u očí. Zase jsem začala brečet. Ošetřovatelka se za mě přimlouvala, že prý můžu dělat něco v laboratoři, nebo ve skladu. Nakonec mu navrhla, ať mě pošle na oční, tam že si toho nikdo nevšimne.
Myslela jsem si, že to je vtip, ale ona to myslela vážně. Doktor jí řekl, ať mi ukáže pokoj, kde budu po dobu praxe spát, abych si tam odložila věci, a potom ať mě odvede na oční oddělení.
Na očním oddělení se vrchní lékouzelnice napřed strašně lekla, pak se dlouho smála, a nakonec mi přidělila dva pokoje. Na každém leželi dva nemocní po nějakém zákroku, takže měli převázané oči a neviděli mě. Měla jsem za úkol se vším jim pomáhat, s jídlem, s mytím a tak.
Na prvním pokoji leželi pánové Adam a Emil (budu je tu jmenovat jen křestními jmény, snad to nevadí). Na druhém pokoji ležela paní Venuše a slečna Rovana.
Ošetřovatelka Dajána, která mě zaučovala mě odvedla nejdřív na pánský pokoj. Akorát, že mi zapomněla říct na co se mám připravit.
Vstoupily jsme do místnosti. Napřed jsem se strašně lekla já a hned po mně pan Adam. Já jeho očí, on mé barvy.
Pan Adam byl skoro nahý a ležel ve speciálním gelovém lůžku. Vypadalo to jako průhledná vana plná malinového želé. Dajána mi vysvětlila, že trpí dědičnou chorobou. Jedná se o jakousi alergii na maso středomořských chobotniček, po kterém mu na těle naskáčou místo pupínků oči. Ale jakože fakt všude. Po celé hlavě, krku, na prsou, na zádech, na rukách i nohách, a dokonce i na zadku. Ty oči jsou normálně funkční a napojené na mozek. Vidí, hýbou se a mrkají. Vypadalo to děsivě. Gelovou postel dostal pan Adam proto, aby mu oči nevysychaly a aby si vůbec mohl lehnout, nebo sednout. Mým úkolem bylo všechny oči, každé tři hodiny vykapat speciálním roztokem. Zároveň jsem je musela pokaždé spočítat a zaznamenat, kolik jich po každém prokapání zmizí. Poprvé jsem jich napočítala sto patnáct.
Večer jsem si nechala poslat sovu z centrální kouzelnické knihovny, která mi donesla knihu o očních chorobách. Dočetla jsem se, že tahle „mnohookatost“ je vzácné, ale ne úplně neznámé onemocnění. Poprvé byla tato nemoc písemně zaznamenána již v době starověkého Řecka. Nemocný muž se jmenoval Argos a pracoval jako pastýř koz a ovcí.
Druhý nemocný, pan Emil, byl alchymista. Při nějakém pokusu si zapomněl nasadit ochranné brýle a velký výboj světla způsobil, že viděl jen bílou mlhu. Oči zavázané neměl, ale stejně je pořád zavíral, protože ho prý ta mlha štvala. Musel pít pětkrát denně lektvar tmavě červené barvy. Recept mi v nemocnici nedali, prý se připravuje individuálně pro každého pacienta zvlášť. Základ tvoří výluh ze světlíku a bílého máku.
Na druhém pokoji, jak jsem už uvedla, ležely dvě ženy. U paní Venuše zmíním i příjmení, protože její jméno ve spojení s její postavou a osobností ve mně vyvolalo trošku deziluzi. Paní se jmenovala Venuše Šťastná a byla čarodějnice. Nevím, jak ji co nejlépe popsat z lékouzelnického pohledu… Měla značnou nadváhu, velmi nečistou pleť a problémy s chrupem a zápachem z úst. Kromě toho byla velmi náročný a komplikovaný pacient. Z hodin psychologie, které navštěvuji, bych použila pro charakteristiku její osobnosti výrazy jako: extrovertní, egocentrická, hysterická, dominantní a paranoidní. Na očním oddělení ležela, protože jí její mazlíček havran vykloval oči. Podstupovala každý den speciální proceduru, kvůli které byla dovezena zvlášť uzpůsobená kouzelnická hůlka, až z Panamského institutu pro bystrozory. Čekala, až jí oči opět dorostou.
Poslední pacientka byla slečna Rovana, studentka sedmého ročníku kouzelnické školy v Krásnohůlkách. Viděla sice dobře, ale oči si stejně celý den zakrývala, protože se styděla. Pozval ji na rande spolužák, kapitán reprezentačního famfrpálového týmu jejich školy, který má příští rok nastoupit k profesionálům. Rovana chtěla být na to rande co nejhezčí. Chtěla si trochu zvětšit oči a zvětšila je trošku moc. Přivezli ji ten den, co jsem nastoupila na praxi já, pořád strašně brečela.
Ale aby se má esej nezvrhla do obyčejných nemocničních drbů…
Popíšu svůj běžný pracovní den.
Ráno jsem pomáhala pacientům s mytím a doprovodem na toaletu, protože neviděli. Paní Venuše se mýt nechtěla vůbec, a vždycky strašně vyváděla. Pan Adam si nemohl na toaletu dojít sám, protože měl oči i na chodidlech a chůze ho bolela. Musela jsem mu nosit bažanta. Poprvé to bylo dost těžké. Bažanty se dávaly do komory vedle umývárny. Když jsem tam vešla, splašily se a létaly kolem mě jako draci. Než jsem pochopila, že jim musím napřed nasypat zrní, aby si zase posedaly do regálů – málem se pan Adam počůral.
Po mytí jsem všem pomáhala se snídaní. Je těžké najíst se, když nevidíte. Po snídani jsme čekali na vrchní lékouzelnici, která všechny zkontrolovala a provedla úkony, které obyčejný ošetřovatel dělat nesmí. Ráda bych popsala co, ale většinou jsem tou dobou připravovala dalšího pacienta, takže detaily jednotlivých lékouzelnických zákroků neznám.
Během čekání na lékouzelnici jsem většinou pánům četla nahlas Denního věštce. Pan Adam sice viděl, ale říkal, že s tolika očima se číst nedá, protože každé oko chce číst něco jiného a z šilhání stovky očí ho bolí hlava.
Mezitím jsem odbíhala k paní Venuši, která pořád nadávala, na něco si stěžovala a chtěla každého proklít. Sledovat, jak rostou její nové oči bylo zajímavé, i když trošku strašidelné. V očních důlcích měla vloženy černé lesklé koule z nějakého pružného materiálu. Představte si kaviárové vajíčko velké jako slepičí. A v té černé hmotě jí začaly růst nové oči. Zpočátku byly velmi malé, ale už třetí den, co jsem se o ni starala na ně trochu viděla. Všimla si mého nenormálního zabarvení, ale jelikož zatím viděla jen černobíle a rozmazaně, myslela si, že jsem černoška. Nechala si zavolat hlavní lékouzelnici a obvinila ji, že na ni poslala praktikantku woodoo, a že do ní píchám špendlíky, aby její panenka umřela. Požadovala, aby mě okamžitě přeložili na jiné oddělení. Nakonec přeložili paní Venuši – na oddělení duševních poruch. Dost jsem si oddechla.
Mé zelené zabarvení začalo slábnout až čtvrtý den mé praxe.
Pátý den konečně mohl pan Adam vstát z postele, protože se mu ztratily oči z chodidel a dlaní. Pan Emil začal rozeznávat obrysy věcí před sebou a v Denním věštci jsem našla rozhovor s (cituji): „…mladým a nadějným mužem, který právě dokončuje studia a nastupuje jako profesionální střelec do týmu Orleánských Komet…“
V rozhovoru ten střelec říkal, že (cituji): „…nejvíc aktuálně myslím na svou nejmilejší fanynku z Krásnohůlek, která je právě v nemocnici v Praze, a těším se, až se uzdraví…“
Přečetla jsem to Rovaně. Nevěřila mi, dokonce si sundala obvaz, aby si to mohla přečíst sama. Oči už má skoro normální. Konečně se začala smát.
Moje poslední noční služba byla zase trochu náročnější. Přivezli paní s očima „na stopkách“. Přesně tak, jako mají slimáci, nebo hlemýždi. Musela jsem jí celou noc, každou chvíli oči rozmotávat, protože nevěděla, jak si s nimi má lehnout. Naštěstí to zvládala s humorem a docela jsme se při rozmotávání nasmály.
Ráno jsem se šla trochu dospat na svůj pokoj a tím moje praxe skončila.
Hlavní lékouzelnice Oph.MaMUDr. Iva Podléšková z očního oddělení slíbila, že Vám pošle moje ohodnocení.
Praxe v nemocnici byla náročná, ale moc zajímavá. Naučila jsem se spoustu nových věcí.
Moje barva už je také zcela v pořádku. Jen oči mám možná zelenější, ale to mi nevadí, vypadá to pěkně.
Přeji krásný den, a ještě lepší léto a prázdniny.
Varda Elisabeth Rývorová