Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 

Vypracování

Hezký den,

zasílám závěrečnou esej. Je to trochu trapný pokus o horor, nicméně nemám s tímhle žánrem žádnou zkušenost, takže jsem moc s motivy moc neexperimentovala :D

 

Bylo 31. října a ulicemi maloměsta se výjimečně i po setmění proháněla spousta dětí ve všelijakých strašidelných i zábavných kostýmech. Chodily od dveří ke dveřím a do kotlíků a košíčků sbíraly sladkosti, sem tam i nějakou tu bankovku či kus ovoce nebo zeleniny.

Jedna taková skupinka dětí už obešla skoro všechny domy v sousedství a na lavičce se ládovala vykoledovanými bonbóny. Byla to zajímavá směska – malé copaté děvče v kostýmu princezny, chlapec oblečený v obrovské nafukovací dýni, hubený vytáhlý klučina v černém přiléhavém obleku s potiskem kostlivce a o trochu starší dívka oblečená za zombíka. Ta každou chvíli kroutila očima, jako by tam vůbec nechtěla být.

„Vy jste vážně trapný,“ zabručela, když se zbytek skupiny chechtal jakémusi dětinskému vtipu.

„Nebuď blbá, ségra,“ ozval se chlapec alá dýně. „Jestli tady s náma nechceš bejt, tak můžeš klidně odejít.“

„To bych sice moc ráda, ale máma s tátou trvali na tom, že vás budu hlídat.“

Po chvíli se zvedli a rozhlíželi se, kam by ještě mohli zajít.

„Paní Whitfordová?“

„Ne, ta koledníky nesnáší.“

„Pan Lee?“

„Tomu jsem rozbil zahradního trpaslíka a od tý doby se tam radši neukazuju.“

„No... a co ta velká chajda kousek od lesa?“

Při tomto návrhu všichni zpozorněli. „U lesa? Ses zbláznil, ne?“ vypískla princezna a zakryla si rukou ústa.

„Vždyť tam straší... slyšel jsem, že tam žijou upíři!“ přispěl k debatě kostlivec.

„Nestraší, prosimtě,“ ušklíbla se na něj slečna v zombie kostýmu. „To jsou jenom takový povídačky. Klidně tam můžem zajít, jestli chcete. Přísahám vám, že se tam nic neděje.“

To zbytek skupinky trochu obměkčilo a začali být s nápadem svolnější. Jestli jim zombie slečna tvrdí, že se není čeho bát, tak se skutečně není čeho bát... ne? Ještě chvilku váhali, než se nakonec skupinka vydala směrem ke kraji lesa.

Stál tam velký, vznešeně vypadající dům, na němž se ovšem zub času výrazně podepsal. Okna byla roztříštěná, střecha v sobě měla četné díry a celý dům byl obrostlý spoustou vysokého plevele. Rozhodně nepůsobil jako místo, kde byste se chtěli ubytovat – není divu, že se mu většina lidí vyhýbala obloukem.

Zombie slečna zatlačila do dřevěné branky, která se s hlasitým zavrzáním otevřela. Vypravila se směrem ke vstupním dveřím a zbytek dětí váhavě ťapkal za ní. Posléze stiskla zrezavělou kliku a vstoupila dovnitř domu.

Všechny je okamžitě ovanul chladný vánek. V domě byla naprostá tma, jediným zdrojem světla byla lucernička, kterou si naštěstí přinesli s sebou. Již ve vstupní chodbě si povšimli portrétů, které visely všude na zdech, některé již byly popadané na zemi. Na všech byla znázorněna jakási rodina, patrně žijící ještě v dobách před fotoaparáty, jednalo se totiž o malby. Na první pohled vypadali vcelku normálně. Matka, otec, syn a dvě dcery, očividně jednovaječná dvojčata. Něco na nich však působilo znepokojivým dojmem... Něco na jejich úsměvech nebylo v pořádku.

„Mně se tady nelíbí,“ zakňučel dýňový chlapec. Jeho sestra ho zpražila pohledem.

„Nebuď srab,“ zasyčela, avšak z jejího hlasu byla taky znát lehká nervozita. Vydali se dál do domu a pokračovali do místnosti, která zjevně dříve sloužila jako obývací pokoj. Teď už mu nicméně chyběl jakýkoliv duch domova a pohodlí. 

Najednou zaslechli jakýsi... šepot?

Všichni ztuhli, avšak nevydali ze sebe ani pípnutí. Nejméně půl minuty nikdo z nich neudělal ani krok, nakonec se ale nejstarší slečna odhodlala natáhnout nohu a vykročit dál. V tu chvíli ji něco chytlo za zápěstí a ona hlasitě zaječela. 

„Promiň, ségra!“ vypískl okamžitě její mladší bratr, který ustrašeně svíral její ruku. „Já... já se bojím.“

„Tohle. Už. Nikdy. Nedělej,“ procedila skrz zuby a otřela si pot z čela. Pak pohlédla zpátky dopředu, mezitím se ale v místnosti něco změnilo. 

Přímo před dětmi stál vysoký muž ve staromódním obleku, v němž všichni okamžitě poznali otce rodiny z portrétů. Byl až nepřirozeně bledý a usmíval se na ně širokým, zářivým úsměvem... a jeho nezvykle dlouhé špičáky se blýskly ve světle lucerny.

„A do pr...“ zašeptalo jakési z dětí a celá skupinka se okamžitě rozeběhla druhým směrem. Nebylo jim to však nic platné – východ z obývacího pokoje jim zatarasila upírova žena. Honem se rozhlíželi, kudy by ještě mohli utéct. Z pokoje vedly další dveře, v těch ovšem stály děti, které všechny měly ten samý, zářivý, děsivý úsměv.

Chlapec v kostýmu kostlivce se tiše rozplakal. Nebyl ale čas ztrácet čas, museli okamžitě konat. Zahleděli se na otevřené okno – jak se k němu ale dostat?

Vtom se stalo něco, co asi nikdo z přítomných nečekal. Princezna najednou odkudsi vytáhla hlavu česneku a natáhla ji před sebe, přičemž střídavě mířila na přítomné upíry. Aniž by přestávala mířit, tak z něj postupně uloupla tři stroužky a podala je svým kamarádům. Upíři se k nim nyní neodvažovali přiblížit a skupina dětí tak mohla vyskákat z přízemního okna.

Aniž by přestaly v ruce svírat česnek, tak utíkaly, seč jim síly stačily. Když se dostaly do dostatečné vzdálenosti od tajemného domu, padly vyčerpáním na chodník.

„Kde jsi to vzala?“ vytřešil na ni oči jeden z chlapců.

Ukázala na svůj kotlík s halloweenskou koledou. „Paní Rowansová vždycky dává zeleninu místo sladkostí.“

 

Sapphire Firewheel