Zadání domácího úkolu

V rámci eseje dostanete naprosto jedinečnou příležitost ukázat, co ve vás je!

 

V průběhu celého roku si zapisujte ty nejšťavnatější bonzy na hradní obyvatelstvo. Nenechte se nachytat! V eseji mi formou deníkových zápisů popíšete, jak se vám úkolu povedlo zhostit. Očekávám zároveň, že součástí vypracování budou alespoň 3 kvalitní bonzy na 3 různé hradní obyvatele. Pokud chcete, můžete si esej zkrátit připojením obrázku; za jeden připojený obrázek můžete zkrátit esej o 3 palce. Text ale ani po tomto zkrácení nebude kratší než 6 palců! Zkrácení formou básně můžete taktéž využít, za 6 veršů lze zkrátit o 1 palec textu.

 

Pokud se rozhodnete zůstat věrní pouze textové formě, esej bude mít nejméně 9 palců.

Vypracování

Dobrý den, madam Arietty,

tady jsou stránky z mého bonzbloku, které obsahují zápisky popisující strastiplnou cestu vedoucí k zisku oněch tří extra masitých bonzíků, o které jste žádala.

 

15. února 2025

Vydávám se poprvé do bitvy. Jakožto bonzologií nepolíbený nováček tisknu svůj nevhodně vybraný bonzblok formátu A4 k tělu a domnívám se, že mi nepřítomný výraz v obličeji propůjčuje praktickou neviditelnost. Není tomu tak. Ostatní studenti si mého podivného chování všimli. Dvě zmijozelské studentky si na mě ukazovaly ve Velké síni prstem a jakýsi chlapec z třetího ročníku hlasitě zachrochtal v reakci na vtípek, který jedna z nich na mou adresu utrousila. Vracím se do bezpečí kolejních prostor, kde si v trýznivé vzpomínkové retrospektivě opakuji celý průběh této nevydařené akce.

Poté, co se mi podaří identifikovat selhání ve všech deseti pokusech o získání bonzu z deseti, daří se mi zadržovat slzy vlastního selhání jen tak tak, abych zmizel za posledním ohybem schodiště do chlapeckých ložnic. Dnes to tedy nevyšlo, ale říkám si, že ještě není všem dnům konec.

Říkám si, že i taková práskačská legenda jako byla Hermína "Donašečka" Blainová musela nějak začínat. Už jen jmenovat se křestním jménem jako ona muselo být nevýslovně potupné. Ach ano! Teď mi to došlo. Touha po kvalitních bonzech a nezlomné nasazení se jich zhostit musela u ní plynout právě z onoho potupného křestního jména.

 

7. března 2025

Zdá se to jako včera, kdy jsem se s potupením, ke kterému bych se už nerad znovu vyjadřoval, vracel jako zpráskaný havran do kolejních prostor bez jediného kvalitního bonzíčku.

Díky hodinám profesorky Minette do sebe již měsíc nasávám drahocenné rady a tipy z výuky. Všechno si poctivě zapisuji a brousím své donašečské techniky s pílí a odhodláním brusičů těch nejkrásnějších diamantů.

S každou novou schopností, kterou jsem si během výuky osvojil, přidávám na klenot svého práskačského já novou fasetku podlosti, obezřetnosti a duchapřítomnosti. Tak například se mi podařilo identifikovat ta tři ohavná individua, která se mi posledně vysmála kvůli nadstandardní velikosti mého bonzbloku. Ano vy tři! Pamatuji si na vás a věřte mi, že mé sokolí pozornosti neunikl ani jeden z vašich trapných momentů, kterých jste si zažili nepočítaně. Jenže já! Já byl u každého z nich a v tichosti si je zapisoval, takže přesně vím, že jich bylo 31, Enolo Gatito, Trumtoráde Nezmare, Ravenno Nightingale!

 

6. dubna 2025

Kašlu na Enolu, Trumtoráda i Ravennu. To, co se jim v první části školního roku přihodilo, je naprosté nic v porovnání s tím, co se mi podařilo zjistit dneska na mou patronku Meningitidu Epidemicu. Tak zaprvé. Meningitida randí! S klukem! Viděl jsem to na vlastní oči! Stalo se to takhle:

Už před nějakou dobou jsem si všiml, že Meningitida si až podezřele stráží maličkou truhličku, kterou ukrývá v jednom ze svých obřích kufrů pod postelí. Mé zkušené očko se nemohlo nabažit každého detailu zručné dřevořezby vyvedené na víku, takže když jsem ho pak do detailů popisoval skřítkům ve školní kuchyni s dodatkem, že bych svou patronku rád překvapil a do oné truhličky jí něco ukryl jako dárek, nemohli se prakticky splést a ještě téhož odpoledne mi ji z dívčích ložnic modré koleje propašovali k nám do chlapecké části. Bylo mi jasné, že truhlička bude magicky chráněná proti zvědavým pokusům ji otevřít bez dovolení. Naštěstí jsem už dobře věděl, jak ji správně otevřít. Napodobil jsem zvuk dávivého kašle a postaral se o to, aby několik kapének mého chrchlíčku dopadlo na magický zámeček. Ten se v okamžiku s lupnutím otevřel. Uvnitř jsem našel malou skleněnou tyčinku, ve které se jako stříbrný malý hádek svíjela vzpomínka. Pádil jsem s tím objevem k myslánce a tam jsem na její hladině spatřil následující scénu:

Týda sedí v pokoji s nějakým mudlovským chlapcem, kterého jsem neznal. Rysy celé místnosti se ještě dotvářely, ale dalo se odhadnout, že se jedná o pozdní odpoledne začátku letošního roku. On se na ni dívá napůl zamilovaně a napůl vyděšeně a ona mu jeho pohled oplácí skepticky pozvednutým obočím. Právě se totiž pokusil zahnat nastalé trapné ticho ne zrovna podařeným small talkem. Nicméně Týda se rozhodla ho v tom tak úplně nenechat. Pravděpodobně jí na tom, ať už je to cokoliv, co se mezi nimi odehrává, taky trochu záleží.

Vstala z gauče, na kterém oba seděli, a přešla k nástěnce, na které kromě ocenění z šachového kroužku a gratulací k výhře druhého místa na fotbalovém utkání dvou nepodstatných mudlovských vesnických družstev odhalila i cosi dalšího, co její mysl zatím nemohla nikam zařadit.

Byl tam připnutý mezi všemi těmi dosaženými tituly i jeden papír nadepsaný jménem Filoména Nožičková.

„Jé, to je hustý jméno. Kdo to je?“ zeptala se Týda v pokusu o to resuscitovat zmírající konverzaci.

„Filoména? Tak se jmenovala moje babička,“ odtušil ten kluk.

Týdě se zdálo, že, řečeno sportovní terminologií, její přihrávku vůbec nevyužil tak dobře, jak si představovala. Protože se onen papír nacházel mezi jeho dalšími diplomy a oceněními, rozhodla se to nenechat jen tak vyznít do prázdna a pokračovala: „Aha, ta je hustá a za co to jako získala? Je to tam napsaný?“

Chlapec vyvalil oči a polknul. „No víš, ono to je její parte. Nechali to vytisknout rodiče potom co umřela...“

V tu chvíli Meningitidou projela zvláštní úzkost. Původně docela dobře rozehraná přihrávka zamířila přímo do autu.

Vzpomínka se v tu chvíli rozostřila a já ji rychle přenesl zpátky do truhličky, kterou skřítkové v domnění, jakého se dnes zúčastnili dobrodiní, opět zanesli tam, odkud přišla.

 

11. května 2025

Mohlo by se zdát, že taková dobrá duše jako Nicolette Marique Leroy bude pro potřeby bonzologické zvídavosti jen ztrátou času. Kdo by mohl na tak dokonalou bytost sehnat nějaké šťavnaté drby, že? Já ano!

Tak třeba se mi podařilo zjistit, že na většinu módních hradních i corvinovských soutěží jako první vždycky nejdřív projede uložené outfity a buď je rovnou použije, nebo je jen mírně doupraví a víc se s tím fakt nepatlá.

Byl jsem svědkem toho, jak obcházela úkoly z truhly výzev. Jakmile měla vyplnit kvíz nebo vyřešit čaroku, odeslala kvíz úplně prázdný a to samé, co se týče tabulky do čaroku. Docela jsem čučel na to, že to prošlo, a vlastně jsem i dost uvažoval, že bych to taky někdy využil (čistě z akademických důvodů, protože na ověřování pravdivosti technikálií mých vlastních bonzů si zakládám).

Do třetice jsem ji slyšel ve středu ráno, jak v brzkých hodinách zakopla při chůzi do schodů v havraspárské věži a narazila si tam malíček. Moje iluze o distingovanosti a vytříbené mluvě této dámy vzaly v okamžiku za své. Abych zachoval dekórum, řeknu jen, že "havrdel" bylo to nejslušnější, co si toho rána schodiště z jejích úst vyslechlo.

 

25. května 2025

Poslední bonz se mi podařilo získat z míst, odkud bych to vůbec nečekal. Matthew Whitecrow, toho času můj hluboce zamrazený otec, se totiž jednou u rodinné večeře nacházel v povznesené náladě. Viděl, že Monny, moje máma, nemá moc dobrou náladu, a povídá:

„To bys nevěřila, drahá, co se mi dnes stalo na ošetřovně.“

Máma zvedla oči od talíře. „Zase jsi někoho s pazubnicí nutil říkat 'Třista třicet tři stříbrných stříkaček' ?“ zakroutila nad tou vzpomínkou hlavou a na tváři se jí objevil úsměv.

„Tohle je mnohem hustější!“

Otec nasadil vítězný výraz a mé sestře Mamoně zaběhla porce bramborové kaše, kterou si zrovna pěchovala do už tak přeplněné pusy.

„Víš, jak mám teď jako kolejní ředitel přístup k mrzimorským kolejním předmětům? No tak jedním z těch nejposvátnějších je pohár Helgy z Mrzimoru,“ pokračoval otec bez přerušení, zatímco sledoval, jak vedle něj dcerunka vykašlává velké žlutavé chuchvalce na talířek.

Když jste nějakou dobu rodič, nemůže vás takový výjev u večeře vykolejit.

„No takže vařím takhle lektvar proti dávivému kašli a zrovna když vyslovím léčivou formulku, dostal jsem hrozitánskou žízeň. Tak jsem vzal do ruky Helžin pohár a PUF!“

„Jak jako puf? Vybouchnul ti kotlík?“ podivovala se Monny, zatímco utírala Mamoninu začuněnou pusinku od zbytků vykašlané kaše.

„Ne! Pohár udělal puf a zmizel!“

Nastalo půlminutové ticho, které přerušovaly jen staré tikající onyxové hodiny.

„No to nemyslíš vážně?! A co jako budeš teď dělat?!“

„Pokusím se sehnat Nima. Snad ten pohár půjde ještě zachránit...“

Na tátově výrazu bylo vidět, že ta historka asi nepobavila tak, jak se původně domníval, že by mohla.

Tenhle příběh se ale nevytratil a o několik let později ho máma přidala k lepšímu u další společné večeře, kdy se snažila poukázat na to, jakej je otec ničitel.

Všechno to naštěstí dobře dopadlo a pohár byl zachráněn. I tak jsem se to ale rozhodl použít jako kvalitní bonzík, protože si myslím, že to do dnešních dnů skutečně jen málokdo tuší.

 

 

S pozdravem a poděkováním za všechny znalosti, které jsem u vás za uplynulý školní rok mohl načerpat,

 

Darwin Whitecrow