Zadání domácího úkolu

Zkuste napsat kraťoučký příběh na alespoň 3 palce, ovšem s jednou podmínkou: budete psát purpurovou prózou. Téma i obsah je na vás, pouze se držte stylu psaní. 

Vypracování

Dobrý den, madam Larrie,
nejsem si tak docela jistá, zda jsem splnila zadání. Píšete „zkuste napsat“, nu, pokusila jsem se, jenže kromě květnatých obratů tam moc případného sentimentu atp. není. Natož že by byl příběh zakončený, končí sotva začátkem, snad jako první kapitola. :) Ale je tak nějak můj, jiné moc psát neumím, pokud vůbec nějaké.

********************

Zdi starého domu, prokvetlé vráskami ztraceného času, tiše zapraskaly, jako by už nemohly déle snést tíhu podivného napětí z obsidiánově temné noci, jež halila celé okolí do neproniknutelného šatu mlžných přízraků. Noc se právě přehoupla přes svoji polovinu. Ztichlými chodbami opuštěného přízemí skotačivě prolétl mrazivý závan podobný dechu sněhových vloček hrajících si na honěnou jako bludičky v lese, až se zplihlé pavučiny u stropu zavlnily podobny rozpustilým břišním tanečnicím vítajícím svými ladnými pohyby právě probuzenou lunu. Když se závan chladného vzduchu přesunul do jiné části domu, pavučiny se kývaly už jen mírně a spíš než tanečnice připomínaly mlčenlivé oběšence, kteří trpělivě jako kyvadlo hodin věčnosti měří čas těm živým. V tu chvíli se za prašnými zrnky zpola oslepených oken ozval šustivý zvuk, jenž se jako noční motýl nesl z přízemí až k podivné mozaice drobných děr ve střeše domu, kudy dovnitř právě nahlížel zvědavý měsíc. Celý dům jako by chvíli zadržel dech, než jeho zdi opět tiše zapraskaly úlevou a očekáváním. Snad se toho zvuku sama luna ulekla, neboť překotně ukryla svou bledě stříbřitou tvář za masku huňaté srsti plujících černých beránků.

Upadla a pod rukama ucítila umírající podzim a jeho šustící listí, jež jí připadalo jako rozházené stránky příběhů, které tu někdo roztrhal na kousky a odhodil jako nepotřebnou hračku, jež už svému účelu posloužila a nyní byla k  nepotřebě. Hleděla do tmy nocí zastřenýma očima a tušila, že za hradbou stínů něco je. Husí kůže se jí rozlila po těle jako ostré bodlinky ledového deště. Měsíc se stále skrýval za černavou peřinou mraků. Zachvěla se strachem a prudce vydechla. Hebká pára jejího dechu se mísila s vlhkým chladem neproniknutelných chuchvalců mlhy, které ji obklopovaly. Pomyslela si, že nebude panikařit, zajisté vidí přízračné tváře ve stínech jen kvůli své bujné fantazii. Pak znovu zaslechla slabé zavrzání. Připadalo jí, že snad vrže zem pod jejíma nohama i vzduch kolem ní a znovu se otřásla, podobna větvím osikového stromku. Když se znovu nervózně rozhlédla, neviděla nic, vůbec nic, jen tmu, která jako by jí sahala po lemu potrhaných šatů. Nejistě se opět vydala po stezce, jež byla mezi stromy sotva patrná. Vykřikla hrůzou, když se dlaní ruky, kterou opatrně natahovala před sebe, dotkla čehosi hrubého. Nakonec si uvědomila, že je to omítka, stará zvrásněná zeď, která se už pod zubem času začínala drolit. Popošla stranou a nahmatala i dřevěný povrch zpuchřelých dveří. Cítila své srdce jako tlukoucí křídla ptáčete vypadlého z hnízda, ale odhodlala se vejít. Vše musí být lepší než zůstat venku v tom tmavém lese s přízračnými, pozorujícími tvářemi mlhy. V mysli se jí, když otvírala dveře, ozval kradmě nenechavý, jako její kdysi pěkné šaty na cáry roztrhaný hlásek: Musí?