Zadání domácího úkolu

Vaším úkolem je popsat zkušenosti z dnešní hodiny, ve které jste zkoumali knihu různými smyly. Kterou knihu jste si vybrali? Čím vás zaujala? A co jste svými smysly (zrak, čich, hmat, sluch) při jejím zkoumání vnímali?

3 palce min.

Vypracování

Dobrý den, madam Marylin,

 

posílám domácí úkol :)

 

Dnešní hodina byla opravdu zvláštní. Místo abychom knihu četli, začali jsme ji zkoumat úplně jinak. Trochu jsem si připadala jako detektiv nebo možná vědec, protože jsme používali oči, nos, prsty a dokonce i uši. Já jsem si vybrala tu nejmenší knížku, co ležela úplně nahoře na hromádce. Na první pohled se zdála skromná, ale hned jsem tušila, že se v ní skrývá víc, než ukazuje. Malá knížka mezi velkými vypadala trochu jako nejmladší sourozenec, který ale tajně ví nejvíc.

Když jsem si ji pořádně prohlédla, působila ošoupaně a popraskaně, jako by měla za sebou stovky dobrodružství.

Také bych tak chtěla vypadat :)

Hřbet byl plný jemných vrásek, které mi připomínaly staré ruce, co už znají příběhy, jež se dávno zapomněly. Bylo na ní něco poutavého, skoro jako kdyby chtěla říct: „Nedívej se na velikost, já jsem tady nejzkušenější!“ Už jen tím vzhledem mě přesvědčila, že jsem vybrala správně.

Pak přišel na řadu čich. To byla kapitola sama o sobě! Kniha voněla úplně jinak než nové sešity, které máme ve škole. Nebyla to vůně čistého papíru, ale směs prachu, dřeva a staré kůže. Bylo to, jako kdybych na chvíli otevřela dveře na půdu u babičky, kde se skrývají krabice se zapomenutými věcmi. A ten pach nebyl nepříjemný – naopak, byl tajemný, jako když stojíte před zamčenou truhlou a čekáte, co v ní najdete.

Když jsem přejela prsty po jejím povrchu, ucítila jsem nerovnosti, tvrdost i jemné drážky. Nebyla hladká, byla hrbolatá, trochu drsná, skoro jako kůže starého cestovatele. Zavírání a otevírání vydávalo zvuk, který připomínal šustění listů ve větru, a občas i to jemné křupnutí papíru, co zní jako „psst, buď potichu, poslouchej mě“. Bylo fascinující, že i kniha, která mlčí, dokáže vydávat takové zvuky, když ji člověk poslouchá.

Nakonec jsem si uvědomila, že tahle malá kniha vlastně vůbec není malá. Je to taková drobná dáma, která má sice křehký vzhled, ale uvnitř spoustu příběhů a tajemství. Jako bývala moje babička. Během hodiny mě bavilo sledovat, jak se všichni soustředí na své knihy, a musím přiznat, že ta moje se stala mojí favoritkou. Byla nejmenší, ale měla největší charakter a já jsem si říkala, že kdyby měla hlas, určitě by nám vyprávěla víc, než bychom čekali.

 

Krásný den,

Sara Lance