Zadání domácího úkolu
Nezapomeňte na úkol z hodiny.Vypracování
Přísloví z hodiny
"Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá."
"Každý svého štěstí tvůrce."
"S čím kdo zachází, tím také schází."
"Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění."
*
Šero
Všechno to začalo splínem. Jediným pocitem, který vyvolával spousty dalších. Ale člověk, který se zrovna díval ven, zatímco po oknech stékaly dešťové slzy, necítil vůbec nic. Bouře plynula, jitřní kotouč slunce již neměl nikdy vyjít a vše se zdálo být takové, jako nikdy. Do všeho venku vrážely ostré nože a z nosu vytékala krev a tobě, vílo splínu, víno. A kdesi byl slyšet zvon, duění osodu.
Kdsi to byla jen vzpomínka, jen pouhopouhá vzpomínka, neměná, nesourodá a přece vše říkající. Poté jednoho dne přiletěla vrána a vše se zvrátilo. "Proč zrovna já?" Ozvalo se jakoby nic a celé toto krátké vyprávění jako by nebylo, ale zrodilo se pouze v mysli někoho jiného.
Lidé někdy dělají nejrůznější věci, dokáží mučit, vlídně se chovat, vidět okolnosti, které nikdo jiný nevidí a přece zůstávají za schovanou rouškou tajemství a tak to bylo s osudem jednoho dne, jedné věci a jednoho konce noci. Občas se dokonce kdokoliv dostane do situace, do které by nikdy neočekával, že se může uvadnout.
Noc naší duše začínala obvykle stejně, prozřená noc, na zemi pár lahví tekutiny, které nebyla jed, ale ani lék, jen pouze umocňovala zoufalost, do které se někdo může dostat a infekce, prorůstala srdcem, až skoro pronikala do duše. Celé dny byly stejné, jednotvárné, nicota a nic. Jen bosé stopy zoufalství někoho, kdo neví kam dál, někoho, kdo štěstí nechával druhým a sám trpěl, po ztrátě někoho, kdo již nežije.
Nejhorší na tom všem byla ona absurdita všeho, ta osoba nezemřela, pouze odešla, ale tam, odkud není návratu a mohla za to jediná souhra náhod. Tak jako za to může vždy. Jedna jediná noc a jeden jediný střed s bytostí, se kterou se nikdo z nás nechce potkat. Kdysi byly dny čisté, zářivé, snily a probouzely se, ale teď jim to šedý háv nedovoloval a bylo to jen kvůli jedné chybě, jež byla osudnou tomu všemu. A pramínek krve mi ztéká po tváři.
Přiletěl, havran, symbol toho všeho, to on by za to mohl, zdálo se. To on mu dával otázky, ale nikdo nedostával odpovědi, pak jednou ano. Osudná půlnoc, záchvěv země a prásk! Bouře se zmítala a tenkrát to přišlo, zmizela. A jedná lidská bytost, která kdysi pouze jednou vytrhla havranovi jediné pírko, zůstala opuštěná a ty, milá melancholie, líbej popraskané rty noční oblohy dál.
A potom všem zůstávám stále neposkvrněn a tvé vlasy vybledly, jsou šedé a já se těším, až to skončí. "Pomůžeš mi?" Ozvalo se jakoby nic znovu ze stejného pokoje a s výrazem naprosté odloučenosti s pohledem na černé slzy. A pak se probudila další vzpomínka, bylo to další večer, který sehrál důležitou roli, vše šlo šedivým lesem a kácelo stromy, to on, ztracená duše, nechávala okolo sebe vše umírat a bylo jí to jedno. Kdo by se opovážil nesouhlasit, umřel by také a malovat obraz takové hořící zkázy bylo pro někoho potěšením, tak jako infekce, která se stále prohlubuje. Nerozpouští, ale pomalu a pečlivě se vsákne do všeho, co pohltí, vykřikuje duněním mírně jediné: "Pojď, pomalu, vychutnám si tě."
Nech toho, odpovídá, tvůj tichý hlas mě budí ze spánku všeho, mám na kahánku a ty si semnou hraješ, vílo splínu. Tak už mě nech jít, vrána přilétá a infekce dokončila to, co konečně se mělo stát. A poslední obraz zahalila neprůstupná tma...
Na druhé straně se probudilo nové světlo, přišel den a duše, osoba s rudými vlasy rozevřela rty a nadechla se, havran zmizel, proměnil se v holubici a stín pominul, infekce zmizela a kolem krku neměla nic, byla nahá a přece žila víla a po krvi se jí řinul pramínek krve, a kam, pouze do nebe.
*
Děkuji Vám moc za možnost doplnění.
Hezký den.
M. M. Enigmatic
