Zadání domácího úkolu

Vypracování

Tak jsem se zase posadila. Utahaně jsem dosedla a koukala zlostně směrem ke kuchyni, která čadila černým dýmem. Hloupé sušenky. To se stane pokaždé, když se o ně pokusím. Zvláště v poslední době. A to dřív mi to nedělalo žádné problémy. Ale od doby, co jsem odešla z Hogwarts a začala jsem se věnovat vlastnímu životu. Navíc se už ve své člověčí podobě cítím lehce neohrabaně. Možná mě ta Wejlovic měla před něčím varovat, jako třeba napsat do svého výkladu, ať se neproměňujeme moc často.

Nad svými myšlenkami jen mávnu rukou, zívnu a už jako pes vybíhám pryč ze svého domku, směrem někam do polí. Konečně můžu svobodně běhat a nemusím se starat o to, zda mi z trouby smrdí spálené sušenky, zda jsem zaplatila všechny účty a vůbec... Aspoň nemusím do práce.

"Kate?!" slyším z dálky a v hlavě jen zakleji. Jak mě tu mohl zase někdo objevit?

"Hm?" opáčím, když doběhnu ke své kamarádce a opět se postavím na své člověčí nohy.

"Nepřeháníš to už trochu, s tou proměnou?"

"Ne," odpovím a načuchávám kolem, "Přinesla jsi mi něco na zub?"

"Kate, já to myslím vážně. Vždyť ti tvůj lidský mozek už snad i zakrněl. Teď jsem musela uklízet tu tvou spoušť v kuchyni. Nedělala jsi náhodou CKU z kulinářství?"

"Dělala!" zářivě se zazubím.

"Áchjo, Kate. Opravdu bys s tím měla něco dělat. Mám o tebe starost!"

"Neboj, to bude v pohodě," uculím se a podrbu se za uchem. Když vidím její vyděšený výraz, musím se pobaveně ještě víc zasmát.

"Kate!"

"Neboj, dělám si jen srandu, zas tak tou zvěromagií nejsem ovlivněná. Můžem jít k nám, ne? Určitě jsi za mnou přišla, aby ses mě zas snažila nalákat na tu práci, ale mě se opravdu nechce," protáhnu obličej až někam k zemi.

"Promluvíme si o tom, až bude u tebe doma, teď to tady nechci řešit," usměje se na mě moje kamarádka ale to mi nepřidává ani jeden důvod, abych zvedla svůj protáhlý obličej ze země.

Pomalu se blížíme k mému domku a já lituji toho, že musím jít po vlastních nohách. Jako pes by se mi šlo líp. Možná... Možná přeci jen bude trocha pravdy na tom, že už se té zvěromagii věnuji až moc a začíná mě trochu ovlivňovat.

"Kate?" slyším hlas a protřepu hlavou. Proč jsm tak zírala na ten truhlík s muškátama? Stejně nejsou k snědku, tak proč je musím studovat?

Sotva vstoupím, cítím jak se místností line velmi příjemná vůně pečených kuřat. Mnn, kuřátko. To už jsem neměla pěkně dlouho.
"Kate! Nenásavej tak!"
"V pohodě, Sanny," usměju se na mou kamarádku. Ta už zamíří rovnou do kuchyně, okontrolovat kuře, které si právě dopřává solárko v troubě. Snad se hezky opálí a nepřežene to.

"Kate, potřebovala bych se tě na něco zeptat."
"Hm. Povídej," vyzvu ji a obávám se následujících slov.
"Potřebuji, abys mi pomohla. A tentokrát nejde o žádnou nudnou práci! A... zaplatím ti. Budu ti týden nosit obědy?" zeptá se mě s nadějí v hlase a já se stále víc a víc obávám, co to bude za hroznou práci, kterou po mně bude chtít.
"To se uvidí až podle toho, co po mně chceš," pokrčím rameny, ale obědy jsou velmi lákává nabídka.
"Zítra je u nás rodinná slezina -"
"NE! Zapomeň, já tam nebudu nikomu dělat osla!" postavím se na nohy a zatvářím se zlostně.
"Ale, Kate. Stačilo by.. Máma si myslí, že mám doma psa, jenže-"
"Jenže nemáš. Proč ji to neřekneš? Sama mi tu nadáváš, že se nemám přeměňovat a potom.. Potom po mně chceš, abych se přeměnila a strávila celý den v psí podobě?"
"No, vlastně by to byly dny dva, ale to je vedlejší."
"Dva dny?!" mám co dělat, aby mi moje oční bulvy zůstaly hezky v jamkách a nevykutálely se mi pryč.

"Vždyť normálně ti to nevadí, tak nevím proč teď jo," řekne Sanny mírně uraženým hlasem. Tak ona se ještě urazí?
"Ale to je tím, že jsem ve své psí podobě jen chvíli, jen hodinku, maximálně dvě," odpovím.
"Tak ale to budou taky dvě... No, nebudou to dvě hodinky, ale dva dny, to přeci není zas tak velký rozdíl."
"Tak když ti jde jen o číslovku, tak mi budeš nosit oběd jeden měsíc, ne jeden týden," zašklebím se.
"Ale, Kate!"
"Hm?" uculím se a usměju. Něco za něco. Dva dny v psí podobě, když jsem zvyklá tak na dvě hodiny. Pro mě to bude taky těžká zkouška.

"Necitíš něco?" zeptám se ji a obě se otočíme směrem ke kuchyni, odkud vychází černý dým. Kuře! A je na troud....

...

"Jé, to je hezký pejsek," slyším už po sto padesáté osmé a už mi to začíná lízt ušima. Ještě když vidím tu hroudu dětí, kteří by mě neustále tahaly za ocas. Potvory malý!
"A je to fenečka nebo pejska?" slyším z druhé strany. Tak to snad vidíš, ne?

Konečně se blíží večer a rodiče se svými dětmi už odcházejí pryč. Huš, huš, už se sem nevracejte. Usmívám se na ně doširoka otevřenou tlamou a ještě si vyslechnu několik poznámek, jak jsem děsně roztomilý pes. No, aspoň něco, i když musím říct, že už jsem pořádně vyčerpaná.

"Ten pes s tebou bydlí v domě?" slyším, jak se drahá maminka mé kamarádky ptá a dívá se podivným pohledem na mě. Já otočím svůj čenich směrem k Sanny, která se na mě tváří trochu provinile. No to ani nezkoušej! Myslím, že mé výhružné gesto, které jsem ji naznačila, ji přimělo, aby přikývla, že ano, že spím v domě. No proto.

Pokládám hlavu na pelech a už se mi zavírají oči. Dnešek byl náročnej, ale nějak to v té psí podobě zvládám. Nakonec to není tak hrozné, jak jsem myslela. Asi se ten tvrdý trénink vyplatil. Možná bych mohla pouvažovat i o té nabídce, která mi byla nedávno udělena, abych pracovala na vyšetřování jako pes. I když nevím, zda jsem úplně ten nejvhodnější psí mazlíček...

Jsem zvědavá, zda se zítra, až se probudím, bude dít něco zvláštního. Jen doufám, že se v noci neproměním zpět na člověka, to by asi nebylo vhodné...