Zadání domácího úkolu

Na minimálně pět palců napíšete povídku z reálného světa.

Vypracování

Dobrý den, paní profesorko,

 

omlouvám se, ale prostě život. Musel jsem na chvíli Hrad opustit, ale ponasnažím se úkoly doplnit.

 

Prázdný stůl

Vrátil jsem se z toalety a usednul zpět ke stolu. Talíře byly již sklizeny a po vytčeném jídle zůstal jen příjemný pocit v žaludku. Přisunul jsem se na židli a opřel se o zábradlí po mé pravici, abych se mohl lépe zahledět do spodní části restaurace.

“Tak koho to tu máme”? Zeptal jsem se manželky a očima vyhledal náš oblíbený stůl.

Byl to malý stul pro dva mezi dvěma obrovskými stoly až pro osm lidí. U toho malého se ale vždy odehrálo to nejdůležitější. Za ta léta, co jsme do podniku s manželkou chodili, jsme viděli celou plejádu situací a interakcí. Od prvních lehkých dotyků čerstvě zamilovaných párů, žádostí o ruku mezi dvěma skupinami opilých Japonců, až po rozchody, rozvody i pár facek.

Ten stůl byl proste zajímavý. Lepší než nedělní televize, a proto jsme tak rádi do této restaurace chodili a dokonce hádali, co jednotlivé páry dělají, čím se živi a jak jejich večer a někdy i život dopadne.

Teď byl stul prázdný. Otočil jsem se a mávl na číšníka.

“Čas na dezert”, pronesl jsem a promnul si šedivý vous.

Číšník mě zaregistroval a přispěchal k našemu stolu. Vzhledem k velikosti podniku tu bylo personálu víc než dost a nikdy jsme nemuseli dlouho čekat. I to nám bylo sympatické, a tak rádi jsme se vraceli. Ale nejlepší byly jejich čerstvě dělané churros.

„Čas na dezert pane?“

 Zeptal se zdvořile číšník, kterého jsem nikdy předtím neviděl.

„Vy jste tu nový?“

„Ano pane, poklepal si na cedulku na hrudi s nápisem „zaučuji se“ a otočil oči v sloup.

„Drzoun“ procedil jsem tiše mezi zuby.

„Pane?“

„Ano, poprosím vás o dvojitou porci churros na jeden talíř a dva malé talířky.“

Číšník se zatvářil zmateně. „Nebylo by jednodušší přinést dvakrát churros?“

„Mladíku o to dobré je lepší se v životě podělit i když jde o stejnou věc,“ vysvětlil jsem obřadně.

Nováček se zatvářil nedůvěřivě, ale objednávku zapsal a odběhl do kuchyně.

Labužnicky jsem si promnul ruce a očima sklouzl zpět ke stolu.

„Podívej, naši stáří známí, pronesl jsem trochu zklamaně.“

„Ale kdepak, koukni na tu slečnou, je té minulé podobná, ale je to jiná. Proutník jeden,“ zachichotala se manželka a začala, jako vždy, nenápadně natahovat hlavu, aby o nic nepřišla.

„Jsi si jistá?“, zamručel jsem a lehce se naklonil přes zábradlí, abych dívce viděl lépe do tváře.

„Máš pravdu,“ potvrdil jsem po chvíli mžourání.

„Tak co myslíš?“

„O první rande nepůjde. Podívej, co mají na sobě, jsou sladěni.“

„Nemohli se sladit podle jeho barev?“ odfrkl jsem si při pohledu na jeho fialový svetr.

Chvíli jsme je pozorovali. Jejich úsměvy, oči jen pro sebe, propletené ruce. Milovat a být milován bez jediného slova.

Pak ten okamžik hlubokého souznění pominul příchodem číšníka. Žoviálně něco pronesl směrem k muži, kterého už považoval za stálého hosta. Během mžiku oka se odstín mužova obličeje sladil s barvou jeho svetru.

„Drama,“ kvíkla nadšeně manželka.

Číšník pochopil svůj omyl příliš pozdě. Ruka dívky zmizela pod stolem a po pár vteřinách zkoprnělého mlčení vstala. Mrštila po svém protějšku látkový ubrousek do té doby úhledně rozložený na klíně a spěšně odešla.

Muž se opřel o stůl a brunátnou tvář schoval do dlaní.

Číšník se snažil omluvit, ale byl odmávnut pryč. Toto gesto očividně přijal s úlevou a z místa činu zbaběle utekl.

Muž ještě chvíli seděl rozdýchával situaci a upřímně jsem věřil, že ho a manželkou vidíme v podniku naposledy.

„Teorie?“

 Pronesl jsem spiklenecky.

„To je jasné, číšník je slepý stejně jako ty a popletl si ženy,“ odfrkla si nad jasnou situací manželka.

Stůl se vyprázdnil.

Sahal jsem po slepu po další tyčince.

“Ten se tu už neukáže,“ poznamenala manželka, jako by mi četla myšlenky.

Mručením jsem ji dal za pravdu a dál zíral na stůl pod námi. Připravoval se na dalšího hosta a i to patřilo k příběhu.

Po par minutách si ke stolu sedl starý muž. Lokty položil na stůl a nahrbil se. Jeho tvář mi byla povědomá, ale přísahal bych, že jsem ho nikdy neviděl.

Manželka si nevesele odfrkla: „Ten je jasnej.“

„Hm? Povídej,“ povzbudil jsem manželku.

„Podívej se na jeho na jeho ztrhanou tvář, jeho shrbená záda. Ten muž na ramenou nese obrovský smutek. Možná si myslí, že všechen smutek světa.

„Hmm…,“ zamručel jsem nepřítomně a dál muže zkoumal.

Jeho objednávka přišla během chvíle. Velké pivo, velký talíř churros a jeden malý talířek- prázdný.

„Zajímavé,“ pronesl jsem pro sebe.

Ucítil jsem manželčinu dlaň na předloktí.

„Opravdu ti nikoho nepřipomíná?“, zeptala se tiše.

„Hmm,“ zamyslel jsem se.

„Možná jsem ho někde viděl?“

Zkusil jsem chabě zahnat pravdu.

Manželka se zasmála.

„Vždyť jsi to celý TY!“

„Ale co to povídáš za nesmysly?“

„Hrbí se úplně stejně jako ty teď.“

Okamžitě jsem se napřímil, jak žáček v první třidě.

„A taky je tu sám,“ pronesla manželka smutně.

Bodlo mě u srdce tak silně, že jsem si rukou sáhl na hruď a zalapal po dechu.

Pomalu jsem se otočil na prázdnou židli u svého stolu.

Při pohledy na prázdné místo, čistý talířek a zpola snězené churros se mi vehnaly slzy do očí. Čas může zhojit rány na srdci, ale ztráta milovaného člověka zůstávají navždy vryty do duše.

Chvíli jsem jen tiše seděl. Pak jsem prstem zachytil první slzu, která se mi chtěla skutálet po tváři.

Vytřel jsem si oči a roztřesenou rukou mávl na číšníka.

„Účet prosím.“

 

Hezký den

Thadeus van Hauten