Zadání domácího úkolu

1) Byla bych moc ráda, kdybyste mi k úkolu připsali pár vět o sobě a o vašem očekávání z předmětu. Vím, že je to nezáživná část, ale můžete si jí udělat záživnou, to jen uvítám. Mně to ovšem pomůže při vašem poznání a usnadní hodnocení. Děkuji!

2) Napište mi povídku či nějakou jinou vzpomínku, kde pozdrav ztvárnil hlavní roli. Fantazii se meze nekladou. Minimálně 3 palce, prosím.

NEBO

Vymyslete vlastní pozdravy a napište mi krátkou instruktáž, kde dané pozdravy mohu použít a kde se jejich užití raději vyhnout. A také, jak se u toho chovat! Nerada bych totiž skončila v nějaké nepěkné situaci!

Minimálně 3 palce, prosím.

NEBO

3) Ilustrujte dnešní vzpomínku.

Vypracování

Dobrý/é/ou nevím – kterou – denní – nebo – noční - dobu – to – dopíšu – a – odevzdám, přeju.

 

1)

Ve fantazírování jsem Vám slíbil, že se představím až v tomto úkolu. Kde začít… jméno víte, věk tajím…

No. Již osmým rokem, plus mínus čtyři roky, tedy spíše plus než mínus, jsem studentem z modrého a moudrého Havraspáru. Myslím, že jsem za tu dobu studentem vcelku oblíbeným a to hned z několika důvodů. Mezi známými, a to jak těmi nejbližšími, tak těmi poněkud okrajovějšími, jsem znám svou snad až nevídanou štědrostí. Jistě to není chlubení, když řeknu, že bych se pro druhé rozdal. Oblibu u hradního obyvatelstva si však nezajišťuji jen tím. Jsem také nebývale přívětivý a pro slůvko pochopení se u mě stojí téměř fronty. Když k tomu připíšete, že je mým druhým jménem skromnost a že vycházím prakticky s každým, ba dokonce si neumím představit situaci, za které by se mi kterýkoli člověk znelíbil, vyjde Vám důvod vší té jedinečné oblíbenosti v celé své velkolepé kráse.

Mezi mé hlavní záliby patří pečlivá a vždy čtyřikrát překontrolovaná práce libovolného druhu – v důkladné kontrole jsem nalezl zvlášť silné zalíbení, já se do ní kolikrát tak zaberu, že až nevím o okolním světě! Dále se živě zajímám o filozofické koncepty nemateriálních odměn a k smrti rád pomáhám, zejména mám-li sám práce až nad hlavu, protože jindy by mě pomoc bližním svým v nesnázích uvízlým snad ani nebavila.

Soustavně pracuji na postavení mimo zákon průpovídky „Ranní ptáče, dřív doskáče,“ hanlivé to zkomoleniny známe životní pravdy, a pokouším se o objevení kamene nespavců, který by nás, depresemi z nedostatku času na práci sužované, zbavil protivné nutnosti každý večer ve čtyři hodiny ráno alespoň na dvě hodinky usínat.

(Chtěl jsem napsat i o své oblibě rozličných sportovních výkonů, ale ne, ani půl druhá hodina v noci a stav, kdy jsem schopný napsat výše i níže napsané, mě nedonutí… :D)

 

A očekávání z předmětu je zbytečné psát, čekal jsem, že bude skvělý a on se už od začátku tváří, že bude. To snad od předmětu stačí, takže rychle k další části :)

 

2)

Nejprve Vám budu vyprávět příběh. Příběh velmi krátký, zato však tragický a smutný, o osudech kalných jako kaluž dešťová a hořkých jako pelyněk svařený. Ne nepodoben příběhům mravokárným, vystupovati v něm přisoudil osud boháči, člověku zlatem, stříbrem a opály nevídaného lesku obtěžkanému, kterého však zlá a ukrutná nemoc sžírá, do hrobu temného jej pomalu ale jistě ostrými pařáty strhává, tíha podlomeného zdraví jej v kolenou klátí a rozum mu úpí pod těžkým baldachýnem chorobných myšlenek. Druhou postavou pak, snad opět z rozmarných intrik samotného osudu, stala se toho dne sudička. Stařena vetchá, věkem též sešlá a seschlá v uzlík vrásek, protřelá však léty sudeb na slovo přesných, předzvěstí nezvratných a proroctví nezlomných.

 

Inu, to přišel jednou den, slunečný a příjemně letní. Ulice města barvami jen hrála, hlasy lidské radostí se tetelily jeden přes druhý. Kráčel v tu chvíli letní pohodou boháč. Kulhaje o berli, sunul se prašnou cestou dle zdí o něž se podpíral. Strašlivý chrapot zákalem plicním stiženého přitom vydával, snad sama krev se mu z hrdla drala. Kráčel tak ulicí, jako by v příští chvíli mrtev padnout měl.

Z druhé strany tím samým místem, belhala se v ten čas stařena. Zmožená sudička, též již zdravé nohy nemaje, vykračovala si však s náladou o poznání vítečnější. Nebylo zrovna na obloze čápů, ba ani vran, ve městě tedy od pláče novorozenců panoval sladký klid a namísto sudeb naplnilo den zlaté slunce. Tak kráčela sudička procházkou vstříc slunnému poledni a narazila na boháče.

„Buď zdráv!“ pronesla upřímně, jsa v dobrém rozmaru rozhodnuta pozdravem rozjasnit cestu boháčovu.

A na ta slova byla, sudička stará nebohá, zástupem dědiců vzteklých ubita.

 

 

Po příběhu, který je nám důkazem, jak mocný může pozdrav být, se vrhneme na pozdravy samotné:

 

 

„Nechť Vám šplouchá!“

 

Jde o jednu z nejuctivějších forem pozdravu v říši a kultuře jezerních lidí. Jen velmi těžko bychom mu hledali správný slovní ekvivalent, přirovnat jej můžeme snad ke krátké úkloně. Provedení pozdravu je velice jednoduché. Je třeba jej pronést zněle, tak, aby jej bubliny od mluvení pod vodou z úst jdoucí neučinily nesrozumitelným (to se z počátku jeví jako nemožné, ale již krátký trénink ukáže, že šlo jen o klamné zdání). Pozdrav se vždy završí velmi rychlým, skoro až neznatelným roztažením blán mezi prsty levé ruky, kterou pro tento účel přemístíme zhruba do úrovně vlastních ramen. Nemáte-li mezi prsty blány, pozdrav můžete pochopitelně provést v mírně druhově upravené verzi. Jste-li ryba, postačí pozdrav doplnit běžným zdvořilostním škubnutím ploutve. Nejste-li ryba, ale chobotnička, sépie či podobný tvor vodní říše, smíte sepnout špičku chapedélka do drobného kolečka a toto ukázat zdravenému coby důkaz dobré vůle, tedy opět užít tradičního pozdravu svého druhu.

Pozdrav je vyjádřením hluboké úcty k zdravenému, neboť je pozdravem opírajícím se o vodní živel, o prostředí životadárné a k životu nezbytné. Mimo to je v něm vyjádřena vlna, coby znamení živoucí síly a vitality živlu, čilosti života. Směle se tak tedy může měřit například i s přáním pevného zdraví.

V žádném případě ho nesmí být užito na souši, a to ani když hovoříme s obyvatelem vodní říše ze břehu. V takovém případě je pozdrav chápán jako velmi hrubá urážka a zesměšnění zdraveného tvora, neboť na souši je zpravidla šplouchání nedostatek a jeho přání je vykládáno jako provokace.

 

 

„Jak ti končí?!“

 

Zde jde o pozdrav spíše přátelský, téměř hovorový. Patří mezi ty zdvořilostí pozdravy, které jsou zároveň veselým začátkem konverzace. Nejlépe by se dal asi přirovnat k tradičnímu „Jak ti dupou králíci?“ z čehož můžeme usoudit, že se jej opravdu nehodí použít v oficiálnějším případě. Například pozdravit takto na chodbě profesorku, patrně by se nám dostalo nežádoucí odpovědi, a sice že v deset hodin přesně, neboť to je doba pro konce školních trestů vcelku obvyklá. Pakliže hádáte, že by byl trest uložen za prostořekost, není tomu tak. Profesorka by se, byla-li by věci znalá, patrně hluboce urazila.

Pozdrav je totiž tradiční pro komunitu motáků a jak už to tak mnohdy s pozdravy bývá, v jistých prostředích se nemusí setkat s pochopením. Zejména v prostředí kouzelnickém. Jeho význam rozluštíme vcelku snadno, vznikl jako přirozená reakce na vtipálky, kteří si nebohé motáky dobírají nepěknými slovními hříčkami, jako třeba: „Ty jsi moták?“ „Ano.“ „A to motáš od narození?“ „Bohužel.“ „A pořád jedno klubko, co?“ Motáci tak museli projevit značnou schopnost dopustit se vtipu i vůči sobě samým, což udělali, aby škodolibě sebrali rýpalům vítr a plachet. To se jim povedlo, zkazili drzounům radost a ti o popichování úplně ztratili zájem, čímž motáci ukončili nejen pomyslné klubko, ale i nejapné žertíky.

Pozdrav nevyžaduje žádné zvláštní chování či rituály, je skutečně pozdravem velmi přátelským a tedy vymykajícím se veškerým společenským pravidlům.

 

 

„Cink!“

 

Můj oblíbený, velmi zajímavý a nesmírně složitý. I on má svou specifickou komunitu. Tou není nikdo jiný, než ctění skřeti, experti na finančnictví všeho druhu, zejména však bohatství ražené v mincích a chované v drahých kovech. Překvapivě nejsou na svůj pozdrav hákliví a ovládá-li jej bohatý člověk na dostatečné úrovni, i on smí skřety tímto oslovením vítat či uctivě míjet. Musí být ovšem bohatý. Chudým je tento pozdrav zapovězen, neboť se traduje, že skřetům při jeho vyslovení chudákem připadají oči dotyčného chudáka prosebné, a celý pozdrav tak zní spíše jako sice opatrná, přesto však do trezorů volající, drzá žádost.

Proč je třeba pozdrav ovládat. Pozdrav je totiž trojího druhu. Druhy pozdravu se od sebe vzájemně liší a to foneticky, tedy výslovností. Ono slovní napodobení zvuku je pochopitelně napodobením zvuku o sebe cinkajících mincí. Mincí máme celkem tři druhy, každý jinak vzácný. I pozdrav je tedy odstupňován dle uctivosti, kterou jeho pronesením prokazujeme. Cinknutí svrčků je méně uctivé a užívá se například, potká-li skřet svého kolegu v útrobách banky, kupříkladu ve výtahu. Cinkot srpců je již zdvořilejší, pozdravíme jím třeba prodavačku. Ovšem panují-li zrovna v jejím krámku slevy. Není-li právě zlevněno, postačí svrčková zdvořilost. Zvukem zvonících galeonů již zdravíme důležité osoby. Obchodní partnery, nadřízené, finančně zajištěné, rozhazovačné, štědré, umírající s příslušně vypracovanou závětí a podobně.

Je to snadné, předvedu, jak správně cinkání odlišit. V pořadí od nejméně vzácného k nejvzácnějšímu je to takto: Cink! Cink! Cink! Slyšíte rozdíl? Pro jistotu tedy znovu: Cink! Cink! a Cink! Srpce dají, pravda, trochu zabrat. Nezřídka sklouzneme hlasem po hraně tónu a namísto příkladného Cink! z nás vypadne i taková podivnost, jako Cink! Na to je třeba dát si pozor. Často se taky stává, že namísto Cink! galeonového vyslovíme takovéto cink: Cink! V tomto případě ovšem zcela jasně slyšíme svou chybu a můžeme ji ihned napravit. Ovšem pozor! Napravovat lze nejvýše třikrát. Pozdrav smí, jsme-li začátečníky a nejsme ještě pevní v tónu, vypadat nejhůře takto: Cink! Cink! Cink! Kdybychom před skřetem pronesli příliš dlouhé a viditelně zmatené: Cink! Cink! Cink! Cink!, právem by nás považoval za blázny.

Zmíním i zajímavost. U skřetů panuje zvyk pozdravit vždy každou osobu v místnosti. Skřeti však velmi často pořádají kongresy, koncily a konference, zkrátka sešlosti, při kterých je osazenstvo jediné místnosti počítáno na stovky, ne-li přímo tisíce. A zdravit se musí. Vynalézavost skřetů nezná mezí a proto k hromadným pozdravům používají speciálně naladěný zvoneček. Chce to cvik, ale ten skřeti mají, můžete si tedy při libovolné příležitosti spočítat, že se skutečně počet cinknutí shoduje s počtem obsazených židlí. Zvoní-li ovšem skřet. Jen lidé věci neznalí se domnívají, že se zvoní na znamení, že bylo setkání zahájeno. Skřetí kongres není mudlovské divadlo, aby museli zvonit jak ve věži a svolávat. Skřet začátek přednášky o bohatství nikdy nezmešká.