Zadání domácího úkolu

Co pro vás bylo letos největším poznatkem? Která karta vás zaujala? Proč? Které karty vám stále zůstávají trochu nejasné? Jak se probírané karty projevují ve vašem životě? 

 

Cokoli, co máte ke kartám na srdci.

 

Minimálně 3 palce.

Vypracování

Dobrý den,

Letos pro mě bylo největším poznatkem, že Symbolon karty nejsou jen obrázky k rychlému výkladu, ale někdy jakési vnitřní zrcadlo, které odkrývá vrstvy, o kterých jsem ani netušila. Často mě zastavily uprostřed všedního dne, protože jejich poselství dokázalo přeskočit logiku a rovnou se dotknout něčeho uvnitř. Nejvíc mě zasáhla karta Žena v kleci. Na první pohled působí skoro idylicky: krásná postava, opečovávaná, chráněná, skoro jako princezna v bezpečném domečku. Jenže při delším pozorování se mi vybavil obraz kanárka v pozlacené kleci – někdo zvenku by mohl říct, že má všechno, že se má dobře, ale ten vnitřní pocit může být pravý opak. Uvědomila jsem si, že i když je kolem mě bezpečí, podpora a pohodlí, ne vždy to automaticky znamená štěstí. Že někdy si tu klec stavíme samy: očekáváními, rolí, kterou hrajeme, nebo strachem, co by se stalo, kdybychom ji otevřely.

Silně na mě působí i karta Úplatky v chrámu. Zastavila mě v momentě, kdy jsem si uvědomila, jak často člověk „platí“ něčím ze sebe jen proto, aby získal pocit přijetí, klidu nebo ocenění. Nejsou to peníze, ale čas, energie, vlastní hranice. Zasáhlo mě to proto, že jsem v tom poznala situace, kdy jsem se snažila „zasloužit si“ něco, co by možná mělo být samozřejmostí. Tahle karta mi pomohla vidět, kde se nakláním sama proti sobě.

Právě tahle témata se mi letos nejvíc promítla do školy, kterou poslední roky studuji. Dlouho jsem měla pocit, že si vynahrazuji něco, na co jsem měla nárok jako dítě a co jsem tehdy nedostala – takový můj bubák ve skříni, který potřebuje vyjít na světlo, abych se mohla vnitřně ozdravit, něco si odpustit, možná i v rodině. A taky si přiznat, že studium už není způsob, jak dokazovat lidem, že jsem chytrá. Letos jsem poprvé cítila, že to opravdu dělám hlavně pro sebe. Že už nemusím honit výkony, abych tím přesvědčovala ostatní. Přišlo uvědomění, že jsem úplně v pohodě i s tím, když se zkoušky nepovedou na první dobrou. Že když to budu dělat na několikrát, nic se neděje, hlavně že jsem s dětmi. Cítím, že jsem si letos dovolila rovnováhu, která mi dřív chyběla.Je to trochu ironie, protože jako učitelka jsem nastavená jinak a děti vychovávám v respektujícím prosředí, kde se popravdě hodnotí výkon úplně jinak, než bylo kdysi zvykem. Ale když jsem se do školy vrátila, zjistila jsem, že i přesto v sobě sama mám vůči sobě nastavené programy, které je třeba skutečně přeprogramovat a proto už tu nekráčí o to si něco dokázat, ale zapracovat na celkévě změně.

Naopak karta, ve které pořád trochu tápu, je Maska. Na první pohled působí skoro lehce – člověk s úsměvem, trocha divadla, společenská role. Jenže až později jsem pochopila, že to není jen o tom, že si někdo nasazuje masku před ostatními, ale i o tom, jak snadné je uvěřit vlastní masce. A to mě mate nejvíc: kde je hranice mezi tím, že se přizpůsobuji prostředí, a tím, že ztrácím pojem o tom, kým vlastně jsem? Tahle karta mě vždy trochu rozhodí, protože její význam není tam, kde ho čekám – nepoukazuje na faleš jako takovou, ale spíš na bolestivé hledání pravdy pod povrchem. Karta mě konfrontovala nejvíce ve školním kolektivu do kterého jsem byla skoro až nucena zapadnout. Letos jsem si uvědomila, že už s prominutím nechci zapadat a že si někteří budou muset uvědomit, že se nemusím pořád 100% snažit se všemi vycházet a být příkaldem jen proto, že moji spolužáci jsou děti (studuji na střední školu, dodělávám si maturitu)

Když se ohlédnu, vidím, že se karty letos neprojevovaly jako jasné návody, ale jako jemné náznaky, které mě nutili zpomalit, zastavit se u sebe a přiznat si, jak se doopravdy mám. V běžném životě to vypadalo tak, že jsem si začala víc všímat, kdy jsem „klecí“, kdy „úplatkem“ a kdy „maskou“. Možná ještě nemám odpovědi, ale už znám otázky – a to je pro mě ten největší poznatek.