Zadání domácího úkolu

Vítejte u zadání ročníkové eseje z předmětu Péče o kouzelné tvory. Úspěšné složení eseje je podmínkou pro ukončení druhého a postup do třetího ročníku. Ročníková esej se skládá ze dvou částí, vypracovat musíte obě. Vaše ročníková esej by neměla být kratší než 10 palců.

1. Je to škůdce, pryč s ním!

Letos jsme se seznámili hned s několika kouzelnými tvory, kteří jsou kouzelnickou společností vnímaní především jako tzv. škůdci, kteří by měli být zlikvidováni. Škodí v domě či v jeho okolí, ujídají kouzelníkům různé výpěstky, často se na určitém místě přemnoží. V této části se prosím nad tématem škůdců zamyslete a napište mi, jak to vnímáte vy, mladé naděje magizoologického oboru. Jak byste tuto problematiku řešili? Které škůdce případně „likvidovat“ a které ne? Kam s těmi nevítanými hosty? Cokoliv dalšího, co vás k tématu napadne. (min. 2 palce textu)

2. Ošetřovatelská stáž

Zastávám názor, že nejvíce se naučíte praxí. Proto vás v druhé polovině roku čeká stáž v centru KOTEC, v kouzelnickém terapeutickém centru pro týrané a zmrzačené tvory. Strávíme tam společně v několika turnusech vždy dva týdny, kdy se budeme několik hodin denně pod vedením zkušených ošetřovatelů a zvěroléčitelů starat o tamní nebožáky v sekci polodivokých kouzelných tvorů. Každý z vás se postará o jednoho dlouhodobě nemocného svěřence, kterému pomůžete s rekonvalescencí. Budete k ruce odborníkům, budete se učit převazovat rány a míchat lektvary, budete vyrábět hračky a podněcovat svěřence k aktivitám, aby zase získali sílu, fyzické i duševní zdraví. Abyste se mohli na stáž řádně připravit, toto jsou chudáčci, kterým budete pomáhat. Každý si jednoho vyberte.

• Moulinka je rarach, který spadl do kádě koncentrovaného běhnicidu, který ho vnitřně i zevně popálil a přiotrávil.
• Pracek je blátoplaz, kterému pytlácká past na draky rozdrtila pravou zadní tlapku a strhla mu část kůže na zádech.
• Bázlík je mládě měsíčníka s četnými popáleninami a duševním traumatem z požáru vzniklého tím, že kdosi zapálil stoh sena, do kterého se ze strachu schovalo.
• Žužla je trpaslík, kterému někdo rozbil hlavu, vytloukl zuby a polámal čelist.

Výstupem z vaší ošetřovatelské stáže bude text, v němž mě seznámíte s tím, o jakého z tvorů výše jste pečovali, jak to probíhalo, co se vám při jeho rekonvalescenci osvědčilo, co jste se naučili a jakých pokroků se vám podařilo u daného tvora dosáhnout. Forma je zcela na vás, zda půjde o souhrn poznatků, deníkové zápisky, příběh nebo něco jiného. Pro ilustraci můžete přiložit vámi nakreslené/namalované obrázky (obrázek = 2 palce textu), snímek vámi vyrobené hračky (fotografie = 1 palec textu), verše ukolébavky, kterou jste třeba danému svěřenci zpívali (6 veršů = 1 palec textu), atd.

Přeji mnoho sil, tvořivé inspirace a „zvířecího“ hravého nadšení pro věc! Jak se říká, veselá mysl, půl zdraví, pro vás i pro vaše svěřence.

Vypracování

Krásný den, paní profesorko,

v úvodu eseje bych vám ráda poděkovala za celý rok natřískaný zkušenostmi, porozuměním, respektem a láskou i k těm nejpodivnějším tvorečkům, které v kouzelnickém světě žijí. :) A teď už se budu věnovat vašemu zadání. Moc děkuji za vše.

Když se řekne „škůdce“, většina kouzelníků si představí něco nepříjemného, nebezpečného a obtěžujícího, co je potřeba rychle a bez většího přemýšlení zlikvidovat. Letos jsme se ale setkali s několika kouzelnými tvory, u nichž je tohle označení možná spíš zkratkovité než spravedlivé. Otázkou tedy je, kdo vlastně rozhoduje o tom, co je škůdce, a jestli máme právo každého takového tvora bez váhání odstranit.

Mnozí z takzvaných škůdců se vyskytují v lidských obydlích nebo jejich okolí ne proto, že by chtěli škodit, ale proto, že tam našli vhodné podmínky k životu. Teplo, vlhko, zbytky magie či rozpadající se stavby pro ně mohou být zkrátka lákavější než hluboké lesy nebo opuštěná místa. Je pak otázkou, zda je správné trestat tvora za to, že se snaží přežít. Zvlášť pokud jeho „škodění“ spočívá jen v drobných výtržnostech, zmizení ponožek nebo lehkém narušení kouzelného pořádku.

Na druhou stranu nelze přehlížet, že někteří tvorové mohou být skutečně nebezpeční, ať už pro zdraví kouzelníků, nebo pro stabilitu jejich domovů. V takových případech je zásah nutný. Rozdíl ale vidím v přístupu. Likvidace by měla být až posledním řešením, ne automatickou reakcí na výskyt tvorů. Mnohem smysluplnější mi připadá hledat způsoby, jak škůdce přemístit, usměrnit nebo jim vytvořit alternativní prostředí, kde nebudou působit problémy.

Celou problematiku vnímám hlavně jako výzvu k empatii a odpovědnosti. Magizoologie by neměla být jen o zařazování tvorů do škatulek „užitečný“ a „škodlivý“, ale o snaze porozumět jejich chování a roli v kouzelnickém světě. Možná bychom se pak přestali ptát, které škůdce likvidovat, a začali řešit, jak s nimi koexistovat.

Protože možná nejsou problémem oni. Možná je problémem jen to, že jsme si svět magie zvykli považovat výhradně za náš. Domnívám se však, že zrovna tuto problematiku můžeme vztahovat jak na náš kouzelnický tak i mudlovský svět. 

Teď se plynule přesuneme do KOTCE. Když jsem si měla vybrat jednoho ze svěřenců, nebylo to pro mě nikterak těžké rozhodování. Bázlík si mě „přitáhl" hned při prvním seznámení. Možná to bylo jeho opatrným pohledem, možná tím, jak se snažil schovat do stínu vlastního ocasu, kdykoliv někdo zvýšil hlas. Cítila jsem, že jsme si tak nějak souzení. On potřeboval tichou péči a já... No, ostatně taky. Není totiž vyloučené, že když někoho léčíte, nevyléčíte se vy sama. A to se stalo nám. 

Od začátku mi bylo jasné, že Bázlík nepotřebuje nátlak ani snahu o rychlé pokroky. Potřeboval ticho. Klid. Pravidelnost. Moje péče o Bázlíka spočívala především v drobných, zdánlivě nenápadných krocích. Každodenní přítomnost ve stejnou či alespoň podobnou dobu, tichý hlas při převazech zbylých citlivých míst spálenin, jemné uklidňující kouzlo při jakémkoliv náznaku, že už by to pro něj bylo „moc". Učila jsem se, jak správně dávkovat lektvary na bázi měsíční rosy tak, aby nepřetěžovaly jeho organismus, jak rozpoznat jeho neklid co nejdříve. První překážka se však ukázala rychle a v poměrně nepěkné podobě světla.
Říkáte si, že teď nejspíše mluvím z cesty, jelikož jsou měsíčníci noční tvorové, ale věřte mi, že v tom byl ten můj původní chybný krok. Místo toho, abych čekala na noc, šla jsem k němu hned z rána. Světlo bylo ještě měkké, ale i tak v něm vyvolalo neklid. Bázlík se stáhl hlouběji do kouta ohrádky a já neměla šanci ani k ošetření. Naštěstí mi však pomohli zaměstnanci, a tak základní péči dostal.

Víte, nejvíce mě mrzelo mé hloupé pochybení. Došlo mi tehdy, že se nebojí světla jako takového, ale spíše vzpomínek, které představovalo. Oheň, jas, bolest a pocit, že nemá kam utéct. To jsem to tedy vymňoukla, že? Ale nebojte, mé snažení nikdy nepolevilo a náhodou mi načasování hrálo do karet. Nadcházející den byl totiž měsíc v úplňku a já mohla otestovat, zda mu skutečně vadí veškeré světlo, nebo zda to měsíční snáší lépe. A lépe ho skutečně snášel!
Tedy ne, že by se nebál vůbec. Zprvu i před měsícem couval do bezpečí svého přístřešku. Postupně se však jeho snášenlivost ke světlu zlepšovala. Cvičili jsme spolu drobné posouvání hranic každý večer. Vždy jen tak dlouho, dokud to Bázlík zvládal. Jakmile se objevily známky napětí, ustoupila jsem a nechala ho se schovat. Učila jsem se číst jeho řeč těla. Pozorovala pozorně drobné chvění, zrychlení dechu či nepatrné cuknutí ocasem.
Vnímání vzájemných hranic postupně začalo měnit i náš způsob kontaktu. Zpočátku jsem byla ráda za nezbytné ošetření, ale zhruba po týdnu mi sám očichal ruku a já bezhybně stála, dokud nebyl se svým pátráním hotový. Nedotkla se ho, ačkoliv mé prsty by rády láskyplně pohladily jeho kožich. Avšak jeho vnitřní zranění vyžadovalo možnost jeho vlastní volby, a tak jsem pomalý postup respektovala. A Bázlík? Myslím, že brzy přišel na to, že to on určuje pravidla našich setkání.
Zanedlouho na to jsem již nemusela používat žádná kouzla k jeho uklidnění během ošetřování. Dokonce ani to ranní slunko občas nebyl problém. Psaní esejí po nocích mě někdy uspalo, ale Bázlík se nikdy nezlobil, když jsem mu dopřála pár jepic máčených v měsíční rose jako omluvné gesto.
A v tu chvíli mi to došlo. Víte, už se nebál vyjít ani při úplňku. Strach vystřídala znovu získaná jistota spolu s pocitem vlastního bezpečí. Když se ohlédnu zpět vidím dlouhou, tichou a nenápadnou cestu uzdravování, která však stála za všechny vzájemné chyby při vzniku našeho společného vztahu.

Během této péče jsem si uvědomila, že rekonvalescence není jen o fyzickém uzdravení tvora. Je o návratu k bezpečí. A že někdy musíme nejdřív přijmout vlastní chybu, abychom mohli jít dál. Já jsem se naučila čekat, Bázlík se naučil znovu žít beze strachu.

Na konci stáže jsme oba stáli na jiném místě společné cesty než na jejím začátku. Jeho jizvy na těle i duši úplně nezmizely, ale přestaly ho definovat. A já jsem pochopila, že péče není jen dovednost, nýbrž vztah. Tichý, pomalý a hlubší, než bych kdy čekala. A hlavně je o dvou, ne jen o jednom.

S úctou
Arya Arcus