Zadání domácího úkolu

Vypracování

Krásný den,

rozhodla jsem se napsat krátkou povídku ve stylu Harukiho Murakamiho.

Merlinžel jsem nenašla žádný úryvek, který bych vám poslala z hlubin internetu. maximálně mě napadlo nafotit stránky. 

Pokusím se tedy nějak stručně shrnout, co je pro něj typické. 

Ve většině jeho děl je hlavním hrdinou muž. Někdy mladý, někdy kolem čtyřicítky. Má ale stejné povahové rysy. Samotář, introvert, miluje jazz, čtení, poslouchání hudby. Často se v jeho dílech objevují odkazy na různé skutečné skladby, takže najdeme přímo celé playlisty sestavené jen z toho, co bylo v které konkrétní knize zmíněno. 

Dále se tam často objevují kočky, či jiná zvířata, které mají lidské rysy. Mluví, jsou moudré, radí mu, dávají mu lekce. 

Velmi často se v příběhu objeví tajemná žena, která se mu líbí. Neřekla bych, že se vyloženě zamilují, ale stýkají se. 

Tyto ženy nemívají rozkrytý charakter, ani často neznáme detailně jejich příběh. Jsou to takové smutné skořápky. Nemají spolu následně happy-end. Žena zemře, odejde, rozejdou se. Zkrátka její jediná pointa jako kdyby byla v tom, že byla a zmizela. 

Svět, ve kterém se jeho příběhy odehrávají bývá realistický, často zasazen mezi sedmdesátými a devadesátými lety v Japonsku. Obsahují ale fantazijní prvky a my jsme necháni napospas přemýšlení, zda je to svět skutečný, či vymyšlený. 

Jinak jsou to často popisy úplně obyčejných situací a dni úplně obyčejných lidí. S několika detaily, které je činí ne tak obyčejnými.

Knihy taky mívají otevřený konec a nejsou jednoznačně dovysvětleny. To někdo taky nemusí. 

Snad je to vše, co si myslím, že je k němu důležité.

------------------------------------------

Interval ticha

napsala Arnika Roztodivná

Postavy:
Sota Tanaka

slečna Nishimura

Ohřál jsem si v hrnci zbytek rýže a ryby od večeře. Spěchal jsem na povinnou lekci na univerzitě Waseda, kde jsem studoval teorii hudby. 

Zhltl jsem snídani a vydal se na autobus. 

Na zastávce jsem byl jediný. Na cestu do práce bylo dost pozdě a i většina studenů už musela být ve škole. S časem jsem míval problém. Četl jsem do pozdních hodin a občas jsem si k tomu nalil whiskey, která mě bezpečně uspala až do dopoledne. 

Pak jsem si všiml, že jediný nejsem. Asi půl metru od obrubníku seděla strakatá kočka. Vypadala, jako kdyby taky čekala na autobus. 

Její kožich měl tolik barev, že jsem si říkal, že každý její předek musel mít jinou barvu, aby se narodilo něco takhle zbarveného. 

Podívala se na mě a měla skoro uražený výraz. jako kdyby moje myšlenky slyšela a zarazilo ji, že si myslím, že je z nějakého neurozeného a neudržovaného rodu. 

Pak přijel autobus a já spěšně nastoupil. Kočka zůstala sedět, ale nespouštěla ze mě oči ani když se autobus rozjel.

Na univerzitě bylo ticho a tak jsem doufal, že do třídy zapluju neslyšně. 

Slečna Nishimura, která nás vyučovala, byla ale tak tichá, že by v její třídě byl slyšet i nepravidelný nádech. 

Omluvil jsem se a ona jen kývla a vrátila se ke své učebnici. 

Sedl jsem si do lavice a hledal stranu, na které nejspíš jsme. Snažil jsem se to odhadnout od tématu, které probírala svým téměř neslyšným hlasem. 

Když mluvila, téměř se ani nehýbala. Zadíval jsem se jí na krk, abych zjistil, jestli vůbec dýchá. 

Tep jsem neviděl, ale její modrá saténová blůzka s knoflíčky se mírně chvěla s její mluvou. Alespoň nějaký důkaz její reálné existence. 

Elegantními dlouhými prsty přejížděla po stránkách a já si pomyslel, že na to, že jí musí být kolem sedmatřiceti, tak působí velmi mladě, velmi nevinně. 

Pak jako kdyby někdo přehodil výhybku u vlaku. Jako kdyby se svět pohnul a něco bylo jinak. Nedokázal jsem říct, jestli v dobrém, nebo ve zlém, ale přišlo mi, jako kdybych na jedno ucho z ničeho nic přestal slyšet. 

Pomyslel jsem si, jestli mi nepraskl ušní bubínek. Ucho mě ale nebolelo. 

Hodina ubíhala a já si na ten pocit v uchu zvykl. Sluch v obou uších se nakonec sladil a přišlo mi, že konečně na obě uši slyším stejně. Něco bylo ale stále jinak. 

Zvuk byl jiný. Jako kdyby se vytratil ten přirozený zvuk vesmíru a vzduchu, který vlastně vůbec nevnímáme, ale když si zacpeme uši nebo jsme pod vodou a on zmizí, tak si jeho absenci uvědomíme. A přitom jako kdyby nikdy nebyl. Zvuk světa. 

Zbytek hodiny jsem o tom přemýšlel. Když zazvonilo, slečna Nishimura pomalým jemným pohybem vložila záložku do učebnice a zavřela ji. Poté pokývala hlavu a popřála studentům hezký zbytek dne. 

Studenti se postupně zvedali a odcházeli z učebny. Když už jsem byl téměř u dveří, bez rozmyšlení jsem se zastavil u katedry. 

,,Pane Tanako," řekla, aniž by se na mě podívala. ,,Dnes jste byl jinde."

,,Ano." zamyslel jsem se. ,,To asi ano." 

Listovala v učebnici, jako kdyby mi chtěla něco ukázat, ale poznal jsem, že jen neví, kam s očima. 

,,To se občas stává." prohodila.

Chtěl jsem se omluvit za svůj pozdní příchod, ale pak ze mě vypadlo: ,,Nepřijde vám, že zmizel nějaký zvuk?" 

Zvedla hlavu a upřeně se na mě zahleděla. 

Myslel jsem, že mě prohlásí za blázna a pošle domů. 

,,Myslíte ten, který tam obvykle bývá?" zeptala se.

,,Ano, asi ten." váhavě jsem přitakal.

,,Z toho si nic nedělejte. Občas je a občas ho něco zastíní. Zase se objeví." řekla jakoby nic a zase listovala učebnicí. 

Pak ještě dodala: ,,Dnes se běžte projít. Hudba se chápe nejlépe při chůzi." 

Nechápal jsem, co tím myslí, ale přikývl jsem a odešel jsem z učebny. 

Večer jsem dorazil domů unavený z celodenních přednášek, ale nedalo mi to a dal jsem na radu slečny Nishimury a šel se projít. 

Neměl jsem žádný cíl, jen jsem tak bloumal, ale po chvíli se mi šedé ulice sídlištní čtvrti omrzely a já zamířil do blízkého parku. 

Stála pod lampu a mě napadlo, že tam na mě čekala. Zároveň její mírně skrčený postoj vyvolával dojem, že jsem ji při něčem přistihl.

,,Slečno Nishimuro." oslovil jsem ji, ale vlastně jsem nebyl překvapený, že jsem tu na ni narazil. 

Pokýváním hlavou mě pozdravila. Nebyl jsem si jistý, jestli se s ní mám dát do řeči, nebo odejít. Přeci jen nevím, co tu má na práci a nic mi do toho není. 

Pak jsem si ale všiml, že se její drobné tělo třese zimou a rozhodl jsem se být alespoň slušný. 

,,Nedala byste si šálek zeleného čaje?" 

V koutku úst se objevil náznak úsměvu a přidala se ke mě na cestě domů. 

Mluvili jsme o zvuku světa a o tom, proč ho ostatní nevnímají. O intervalech, ve kterých se vytrácí. 

Chtěl jsem jí vše popsat a ona vypadala, že naprosto chápe, o čem mluvím a trpělivě poslouchala. 

Zůstala až do rána. 

Ráno už ale bylo zase chladné a my jsme se formálně rozloučili. O zvuku světa jsme tentokrát nemluvili. 

Vycítil jsem, že teď potřebujeme náš vlastní interval ticha. 

Za týden jsem si dal pozor, abych na její přednášku přišel včas. 

Když se ale za všemi studenty zavřely dveře, její drobnou postavu a saténovou blůzku jsem nikde neviděl. 

Na jejím místě seděl mladý profesor, který se představil jako pan Kato. Její absenci nijak nevysvětlil, stručně sdělil, že nyní vede tuto přednášku on a rovnou se pustil do výkladu. 

Jeho výklad byl jako stovky jiných. Dlouhý, táhlý, nudný. Automatické předčítání učebnicových textů. 

Moje myšlenky se postupně vzdalovaly a já přemýšlel, kde by mohla být. Střídal se ve mě smutek nad tím, že by mohla být nemocná s rozčilením, že odešla a ni se nerozloučila se svými studenty. 

Hluboko v myšlenkých jsem najednou uslyšel zvláštní šumění. 

Nejdříve tiché, nepatrné. Čím více jsem se na něj soustředil, tím hlasitější bylo a více se dostávalo do přítomnosti. Už jsem ho slyšel i ve třídě, ne jen ve své hlavě. Zvuk světa.

Vrátil se. 

Rozesmutnilo mě to. Interval ticha bylo to poslední, co nás se slečnou Nishimurou pojilo. 

Autobus zastavil před naším domem a já pomalu vystoupil. Vydal jsem se domů, když v tu chvíli jsem se zastavil a překvapeně jsem se otočil. 
Na zastávce seděla kočka. Ta kočka, co tam seděla posledně. Zase vypadala, jako když čeká na autobus, ale nikdy do žádného nenastoupila. 

Pomalu otočila hlavu a tvrdě se na mě zadívala. Čekal jsem, jestli mi třeba nepředá nějakou myšlenku, ale jen na mě hleděla a poté se zase zadívala přímo před sebe. Jako kdyby něco pozorovala nebo poslouchala.