Zadání domácího úkolu
Někteří autoři píší jen tak pro sebe a pár známých, jiní by rádi se svým dílem oslovili širokou veřejnost. Zadání ročníkové práce tedy zní: Napište povídku, se kterou byste se nebáli vkročit do světa. Pokuste se ze sebe vydat to nejlepší, čeho jste schopní. Délka je minimálně
Těm, kteří svou práci pošlou ke zveřejnění někde na webu, bych teoreticky mohla nezávazně slíbit pár bonusových bodů navíc. Záleží ovšem zejména na kvalitě povídky.
Prostor pro vaši literární tvorbu je například na piste-povidky.cz. Pokud svou povídku někam dáte, informujte mne o tom na začátku či konci tohoto úkolu a přidejte odkaz.
Vypracování
Krásný den,
zasílám esej.
Snad se bude líbit. :)
------------------------------------------------
112 dní
napsala Arnika Roztodivná
Udělám další červený křížek na škrtacím kalendáři a spočítám je.
Fix se po kalendáři jemně sklouzne a já ucítím pach lihovky. Ten jsem vždycky měla ráda.
Ve škole jsme si s kamarádkami dělaly legraci, že kdo špičku fixu olízne, bude opilý.
Sto dvanáct.
Dnes je to přesně sto dvanáct dní, co táta nepije.
Sto dvanáct dní je dost dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se člověk naučil počítat jinak. Ne na roky, ale na rána, kdy se mohl probudit.
Jsem na tátu hrdá. I když se ve vzduchu pořád vznáší taková hořká pachuť čehosi, co nedokážu úplně popsat. Zkušenosti, zážitky, vzpomínky.
Vzpomínky. Těch moc nemám.
Jako kdybych od nehody, kterou jsme před těmi sto dvanácti dny způsobili žila jiný život.
Život před tím nebyl idylický. Vycházím z toho, co mi vyprávěli. Ale na doktory jsem byla zvyklá. Kvůli své bipolární poruše jsem je často navštěvovala, když terapeuti nepomáhali.
Do toho ta tátova údajná závislost, které jsem si nevšimla a ona přerostla v něco mnohem většího, než kdokoliv z nás. A pak nás málem zabila. Protože nevydržel dvě hodiny řídit, aniž by si něco nedal.
Prý to bylo nenápadné. Pár piv nebo skleniček vína na oslavě a končilo se panáky. To by nebylo nic zvláštního, dokud se z toho nestala potřeba.
Potřeboval jít na nějakou oslavu, protože se tam nalejvalo. Jinak by si s černým svědomím musel dát něco doma.
Nedokázala jsem to pochopit. Přišel mi naprosto v pořádku. Myslela jsem si, že piju častěji než on.
Kvůli tomu teď na žádné oslavy nechodíme.
Známí se často ptají, jestli to pro mě není těžké, když jsem dospělá a nemůžu ani na žádný večírek.
Je to těžké. Ale zvládáme to spolu. Bylo by těžší tam jít a nic si nedat.
Všimnu si, že si červeným fixem čmárám po ruce. Zavrtím hlavou a proberu se z přemýšlení.
Jdu dolů, kde si zrovna táta čte něco na čtečce a lžičkou míchá cukr v čaji.
,,Dnes je to sto dvanáct. Jsem na tebe fakt pyšná." obejmu ho kolem ramen a jdu si taky udělat snídani.
,,I já na tebe." odmlčí se a letmo se usměje. ,,Že to se mnou všechno vydržíš."
Dnes tátu doprovázím na pravidelné sezení s terapeutem.
V čekárně jsme dlouhou dobu.
Hodiny tikají a táta si čte nějaký leták o závislostech, který už musí znát nazpaměť.
Já si znovu a znovu pročítám ordinační hodiny, jako kdyby se na nich mělo ukázat něco jiného, než co tam je vždycky.
Nakonec nás terapeut pozve dovnitř.
Sedím vedle něj a snažím se působit jako stabilní opora. Táta mluví o sobě, o mě, o našem vztahu. O tom, jak se všechno změnilo po té automobilové nehodě.
Bojí se, že o mě zase přijde. Možná proto mě více hlídá. Víc, než jiní otcové své děti. Ví, co je v sázce a jak je jednoduché o někoho přijít. Zvlášť, když se do toho připlete závislost.
Občas mi hlavou prolétne, jak se ze všeho dokázal tak dobře otřepat a žít dál. Přeci jen alkoholismus s sebou nese řadu dalších věcí, které postihují závislého a jeho okolí.
Alkoholici prý často lžou. A časem svým lžím začnou i věřit.
Terapeut se po chvíli otočí ke mě. ,,A ty?"
Pár vteřin mlčím. Přemýšlím, co chci vlastně říct, co si o všem myslím.
,,Je to sto dvanáct dní, co táta nepije." řeknu a trochu automaticky se usměju.
Dnes mi to číslo udělalo obzvlášť radost.
,,Ano, to je v dnešní době úctyhodný výkon." přikývne. "A jak se cítíš ty, když sto dvanáct dní nepiješ?"
Ztichnu. Táta mi stiskne ruku. Drží mě nad vodou. Stejně jako tehdy, když jsme oba jen náhodou přežili tu nehodu. Protože volant jsem svírala já.
