Zadání domácího úkolu

Někteří autoři píší jen tak pro sebe a pár známých, jiní by rádi se svým dílem oslovili širokou veřejnost. Zadání ročníkové práce tedy zní: Napište povídku, se kterou byste se nebáli vkročit do světa. Pokuste se ze sebe vydat to nejlepší, čeho jste schopní. Délka je minimálně 8 palců. Maximální délce se meze nekladou. Jen bych ráda upozornila na fakt, že bez této práce nemůžete být hodnoceni na vysvědčení. Mnoho štěstí.

Těm, kteří svou práci pošlou ke zveřejnění někde na webu, bych teoreticky mohla nezávazně slíbit pár bonusových bodů navíc. Záleží ovšem zejména na kvalitě povídky.

Prostor pro vaši literární tvorbu je například na piste-povidky.cz. Pokud svou povídku někam dáte, informujte mne o tom na začátku či konci tohoto úkolu a přidejte odkaz.

Vypracování

Dobrý den madam Ansí,

doufám, že se Vám moje povídka bude líbit, děkuji za krásný rok v Literárním semináři a přeji krásné Vánoce a Nový rok!

Dors

 

Mluvící chobotnice

Haruki se rozhodl po práci stavit na tržišti s rybami. Už bylo po setmění, ale obchody v této ulici zavírají až kolem půlnoci. V centru Tokya se takový kancelářský pracovník dokáže najíst i ve tři ráno. Normálně by si náš hlavní hrdina zašel na soba nudle blízko jeho domu, ale dnes čekal návštěvu (soba nudle jsou jenom tmavší, nemají nic společného se soby!). Jeho kamarád ze základní školy přijel Shinkansen rychlovlakem na pracovní pohovor a zeptal se, jestli u něj může přespat. Sice ho Haruki už několik let neviděl, ale věděl, že ho rád pohostí. Haruki si cestou mnul ztuhlé prsty. Byl to dlouhý den - schůzky, klienti, tabulky, nekonečné e-maily. Ale přesto měl dobrou náladu. A i kdyby to nechtěl přiznat, byl zvědavý na svého starého spolužáka.

 

Když dorazil na tržiště, světla neonů se odrážela na mokré dlažbě a vzduch byl nasáklý vůní moře. Prodavači potichu krájeli a vážili na elektrických váhách. Aby na něj kamarád dlouho nečekal, Haruki se propletl kolem shluku lidí, přímo do sekce s krevetami a několik si jich sám nabíral do pytlíku. Zaklonil hlavu, aby se rozhlédl po cenách, a v tu chvíli se v něm objevil zvláštní pocit. Jako by ho z kouta někdo sledoval. Otočil se přes rameno, ale spatřil jen unavenou prodavačku skládající polystyrenové bedny o uličku dál.

 

Zničehonic sebou škubnul, když mu přímo do ucha někdo promluvil hlubokým hlasem.

„Hej!“

Zděšeně se otočil, ale za ním nikdo nestál. Haruki se zamyšleně podrbal na plešatící hlavě a když už se skoro vrátil ke krevetám, osoba znovu promluvila. 

„Byl jsi zvolen zasedací radou oceánu.”

Haruki se zahleděl do akvárií kolem a všiml si, že jedna chobotnice s ním navázala co vypadalo jako oční kontakt. Haruki ztuhl.

„Tohle se neděje,“ zašeptal. „Tohle je jen vyčerpání. Stres. Spánek by to vyřešil.“

Chobotnice natáhla jedno chapadlo ke sklu nádrže. Přilepila na něj přísavky, až to vydalo tiché plop-plop-plop. A pak jím udělala gesto.
Úplně jasné gesto.

Pojď sem.

Haruki couvl.

„Ne, ne, ne. To není normální. To není-“

„Haruki?“

„Byl jsi shledán vhodným.“ pokračovala chobotnice a Haruki udělal krok vpřed, poněkuď nedobrovolně.

„Ehm… test, test, slyšíme se?“ zeptala se chobotnice, když jí Haruki neodpovídal.

 „Ano. Bohužel.“ Haruki zamrkal.

„Výborně!“ ozvala se najednou o poznání veseleji.

„Vítej na slavnostním zahájení tvého mandátu, Haruki-san!“

„Promiňte… mandátu?“

„Ano, zdravím. Jsem zástupce oddělení pro lidsko-mořskou komunikaci. Původní kandidát na tvoji pozici se zblá-“

„Ehm,“ zaklepal klepety krab o akvárko dál. „odmítl funkci!“

„Ano, ano.. Takže jsme museli najít někoho… flexibilního,“ dodala chobotnice významně a dvěma chapadly naznačila uvozovky. „A podle našich pozorování jsi ideální kandidát.“

 

„Já?“ Haruki se rozhlédl po obchodě, jako by si kontroloval, že není jediný, kdo mořské tvory slyší, ale nikdo si ho nevšímal.

„Anoo, anoo, neodmítneš nikdy přesčasy, neustále potichu uklízíš po ostatních v práci a dokonce se necháš předběhnout ve frontě na metro.“

 

„Ale tedy k věci, utekl nám náš bůh oceánu, jistě jsi o něm slyšel, Ryūjin.“

Jak… jak může bůh utéct? Co to vůbec znamená?“ Haruki vzdal poslední kapky zdravého rozumu a začal vyzvídat od chobotnice. 

 

„Je to taková… citlivá záležitost.“ Vypadalo to jakoby si chobotnice skoro až povzdechla. „Už nějakou dobu si stěžoval, že ho oceán nudí a že by se radši proměnil v člověka a žil ve velkoměstě, kde se nikdy nespí. Od tebe potřebujeme, aby jsi ho našel a přesvědčil ho, že pod vodou je život lepší.“

„Že ho potřebujeme nutně zpátky.“ dodal krab. „Nemůžeme se bez něj na ničem shodnout, nic pořádně zorganizovat a blíží se naší výroční oslavy.“

 

Haruki se podíval na hodinky a uvědomil si, jak moc je pozdě, chytnul svůj pytlík krevet a běžel k pokladně, „To je absurdní.“ prohodil, když zaplatil a mnul si vrásky na kořeni svého nosu.

 

Jeho spolužák na něj už čekal před budovou, kde Haruki bydlí.

„Hej! Haru!“ zamával na něj spolužák Lyō. „Díky, že mě u sebe necháš přespat. Doufám, že jsem ti nezkazil tvoje plány.“

„Ne, ne,“ vydechl Haruki a pokusil se působit normálně. 

 

Poté, co se vřele uvítali, ho Haruki pozval nahoru.

Výtah se rozjel do osmého patra. Chvíli jeli mlčky, než Ryō zamžoural na Harukiho tvář.

„Jsi v pořádku? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha.“

„Jen dlouhý den v práci.“ zamumlal Haruki.

Sundali si boty v předsíni a Haruki začal pracovat na večeři - jeho specialita „vylepšené“ polotovary. Dal dohromady několik jídel do mikrovlnky a každé obohatil o svoje oblíbené ingredience. 

„Hele, to vypadá líp, než jsem čekal. Ty sis to tu fakt zabydlel.“ volal z obýváku jeho kamarád.

Zbytek večera byl veselý, Haruki zapomněl na mluvící chobotnici už u třetího saké, ale ona nezapomněla na něj. V noci se objevila v jeho snu.

 

„Pokud nám nepomůžeš, budeme tě pronásledovat, dokud se nezblázníš!“ a mluvila pravdu.

V každé restauraci, v každém obchodě ho všechny mořská stvoření pozorovala a ve snech mu postupně prozradili všechny informace, které potřeboval k tomu, aby našel boha moře, Ryūjina.

Ryūjin se potuloval po městě v noci, chodil po barech, seznamoval se lidmi a občas zabrousil i do různých herních arkád, kde zkoušel různé hry až do rána.

Harukiho první pokus nedopadl, jak si to představoval. Našel ho v karaoke baru, kde už ho zdánlivě všichni znali. Byl tak opilý, že kromě zpěvu s ním nebylo řeči.

Když ho ale Haruki vyhledal druhý den, Ryūjin ho hned poznal.

„Ááá, tebe na mě poslali.“ řekl s velkým úsměvem.

„Seš první, kterej mě opravdu našel.“ divil se Ryūjin a srkal svoji polévku, která mu pomáhala s kocovinou.

„Musíš se vrátit do moře, nedají mi pokoj!“ vykřikl Haruki a zhroutil se do kolen, jakoby se Ryūjinovi modlil.

To bůh moře nečekal, rychle ho zvedl ze země a řekl „Nedělej scény, rád sem chodím na obědy.“ zašeptal a Haruki dál naříkal.

„Říkají, že tě potřebují, třeba by jsi mohl zpátky jen na poloviční úvazek.“

Ryūjin vypadal jako že se nad touto myšlenkou pozastavil.

„To Vás ještě nenapadlo?!“ začal se rozčilovat Haruki.

„Poloviční úvazek?“ zopakoval pomalu bůh moře.

„Můžeš pracovat třeba jen tři dny v týdnu, zbytek strávíš v Tokyu. Dělají to tak třeba svobodné maminky.“

„Tři dny pod vodou… a čtyři dny mimo vodu…“

„Jo! Normální flexibilní pracovní doba! Moderní model! Home office, když chceš!“ snažil se ho oslnit salaryman Haruki.

„Trochu se mi po nich stejně stýská.“ zabrumral Ryūjin.

„Po… krabech a chobotnicích?“ zeptal se Haruki nevěřícně.

„Jsou to idioti,“ povzdechl si bůh moře.
„Ale jsou to moji idioti.“

A tím náš příběh prozatím končí. Díky Harukiho manažerským schopnostem, nastala v jeho světě a také v mořském životě rovnováha. Měl šanci se zase v klidu vyspat a bůh oceánu našel čas na práci i na hraní. A jeho kamaráda přijali na pozici v Tokyu a tak si jednou za čas trojce zašla společně na karaoke.